Bejt, či nebejt aptudejt?

O dvou prozaických knihách a jedné tendenci současné literatury.

Krátce po sobě se mi dostaly do rukou dvě nově vydané povídkové sbírky: Jeden z milionu Martina Reinera, osobnosti v české literatuře již dostatečně známé a zasloužilé, a knižní debut překladatele a šéfredaktora časopisu Plav! Alexeje Sevruka, nazvaný Divadlo tančících loutek. A proč o tom píšu? Protože po nějaké době od jejich přečtení jsem se pokoušel vybavit si, co jsem se z těchto knih dozvěděl, čím mě intelektuálně obohatily – a zpětný dojem byl stejný jako z internetového nebo televizního zpravodajství. Beztvará změť jmen a událostí, nevytvářejících žádný kontext, a únava z úpornosti, s níž se vám někdo snaží dostat do hlavy a zaplavit ji vlastními problémy. 

Jako by kniha začala v důsledku ekonomických tlaků kopírovat noviny. Stává se zbožím na jednorázové použití; je nutno stát se senzací sezóny, vyvolat co nejvíc rozruchu a rychle prodat co nejvíc výtisků. Kdo si dnes ještě vzpomene na knihy, které dostávaly před deseti lety prestižní literární ceny? Nejspíš ani ti, kdo na ně psávali nadšená laudatia. Jenže pokud se literatura rozhodne konkurovat aktuální žurnalistice, přijímá pravidla závodu ke dnu, v němž se nikdy nemůže vyrovnat dravějším novějším médiím. Snaha zaujmout za každou cenu může vydat nakonec dosti bizarní plody, jako je Sevrukova povídka o chlapci pozorujícím milovanou dívku při defekaci (a to není vše, tím ta hrůza teprve začíná). 

U obou knih mám pochybnosti, jestli je to opravdu literatura ve smyslu nadčasových hodnot. Spíš mi to připadá jako chytrá, místy dokonce nadprůměrná publicistika, po které by musela skočit každá dobrá společenská revue, kdyby u nás nějaká vycházela (Proč vlastně nevychází? Železný zákon nabídky a poptávky tu jaksi nefunguje…). Například Reinerův text o brněnských tramvajích je pěkný, ale nemohu se zbavit dojmu, že by byl ještě pěknější, kdyby se nás autor nesnažil přesvědčit, že ho nevypráví on, ale lumpenproletář, který si báseň Ivana Blatného věnovanou Klementu Bochořákovi přečetl pouhou náhodou (už proto, že vypravěčova slovní zásoba skutečně nepřipomíná někoho, kdo nedávno vyšel z kriminálu). 

Je to psaní pohotové a místy i s výraznou pointou, jenže snadno se spokojující s rychlými generalizacemi a bonmoty. Místo snahy o nepředpojaté poznávání podstaty jevů se tak zvrhává v exhibici toho, jak je autor o současném světě informován a jak si o jeho fungování nedělá vůbec žádné iluze (což se až příliš často zvrhává v lacinou misantropii). Například Sevrukova povídka Překrásný jarní den je věnována mediálně hojně přetřásanému fenoménu šílených školních střelců: zůstává však u povrchního popisu, snaha o akční efektnost přebila jakoukoli analýzu problému. Z bezradnosti pak plyne sklon šokovat nepříliš rafinovaným cynismem: „(…) panebože, i Margaret Thatcherová, kdyby na jaře nepošla, tak se určitě najde někdo, kdo ji zbouchne.“ 

Má spisovatel při psaní myslet na čtenáře? Ta otázka se řeší již dlouho a bez nějaké vyhlídky na definitivní odpověď. Záleží jistě především na spisovateli samém a jeho mentálním vyladění. Ideální je vyhnout se krajnostem, jako je na jedné straně pojetí literatury coby rébusu, který může vyluštit jen koncesovaný odborník (je komické, že postmoderna, která si původně zakládala na své otevřenosti vůči všemu, v českém prostředí zdegenerovala právě do tohoto přitroublého akademického elitářství), na druhé straně představa knihy jako spotřebního zboží, které musí především hledat díry na trhu. Ale je také dobré položit si otázku, na kterého čtenáře je vlastně třeba myslet; přesněji řečeno, koho dnes ještě literatura oslovuje. U mnoha současných spisovatelů bohužel existuje syndrom, že si svého ideálního čtenáře představují jako trochu hloupější verzi sebe sama. Výsledkem jsou světácké metafory typu: „Jako když na venkovském letišti přistane Airbus A340, tak to vypadá, když se tu zastaví některý z těch velkých pestrých ptáků.“, případně znalecké výklady o brněnských kavárnách, sportovním sázení nebo pouštních rostlinách, které sice demonstrují, jak je autor up-to-date, ale žádné hlubší sdělení se za nimi neskrývá. Ostatně v době internetu není dost dobře možné poznat, když vám někdo sděluje nějakou méně známou informací, zda se opravdu v daném tématu tak orientuje, nebo zda si to před pěti minutami vygůglil. (Mimochodem, když už se někdo ohání znalostí slavných jmen, je dobré reprodukovat je správně a nedělat z Neila Younga Neala…)

U obou autorů je zjevná snaha o generační výpověď. Reiner (ročník 1963) zaujímá stylizaci zralého muže, který už leccos zažil a přežil, takže si může dovolit lehký nadhled, trochu nostalgie i sebeironii, s níž se hned v titulu označí za „jednoho z milionu“. Jeho texty jsou čtivé a vypravěčsky zručné, poučené na autorech jako Jiří Kratochvil, Jan Balabán nebo Emil Hakl, častým motivem jsou traumata z doby vlády jedné strany. Sevruk (ročník 1983) vystupuje jako rozhněvaný mladý muž, obtížně hledající svoje místo ve světě, který pevnou půdu pod nohama rozhodně nenabízí. Popisuje hektický svět večírků, alkoholu a drog, permanentního navazování a rozvazování vztahů a věčného cestování kamkoli jen z nudy, mladickou suverenitu, pro niž jsou Wittgenstein a Heidegger jen další kumpáni od stolu, i záchvaty trucovitosti: „Vykašlat se na všechno. Na své ambice, jasné plány do života, které jsou stejně dosti pochybné a pokroucené. Potlačit své já. Zašít se do nějakého Zapadákova, vykonávat nenáročnou manuální práci. Pracovní dobu do konce šichty odměřovat počtem vykouřených cigaret. Osm hodin denně, pět dnů v týdnu. A o víkendech jezdit na techno.“ Jsou zde zjevné intelektuální ambice (projevující se ovšem zpravidla zpomalováním příběhu rozsáhlými a nepříliš originálními úvahami) i inspirace autorovou rodnou Ukrajinou, která je však již nahlížena okem poněkud turisticky odtažitým, pro které je dávno Stalin i hladomor jen kuriózní epizodou.

Spisovatelé trpí pocitem cizince v tomto světě, zároveň se ale snaží hrát úspěšné a životem otřískané sangviniky. Oba autoři si proto libují v argotu a vulgarismech, bohužel tu však nejde o hrabalovské „jít přímo na dělohu“, ale spíš o vyumělkovanou pózu: „Vytáhnu starou dobrou CZ pětasedmdesátku s namontovaným tlumičem, protože u sebe doma nemám rád hluk, a ranou od boku toho řvouna ztiším. Pak už jenom jeden kontrolní výstřel do palice a ticho narušuje pouze zvuk vytékající krve vsakující se do huňatého koberce, do kterého toho debila hodlám zabalit.“ Při podobném prázdném siláctví si připomínám Jana Skácela, když psal o svazácké poezii Pavla Kohouta a její nadšenou bojechtivost popsal Gogolovými slovy, „jako když se blázen chlubí malovanou torbou“. Srovnávání s Kohoutem se může zdát přehnané (už proto, že současná literatura nemá prakticky žádný vliv na myšlení mas), ale podobný je ten pocit trapnosti nad intelektuálem, který se snaží zapřít svou inteligenci, protože má dojem, že to od něj doba žádá.

Psaní mnoha současných autorů jako by ze všeho nejvíce připomínalo stavění ze siporexu. K dispozici jsou bloky asociací, které jsou v naší globální vesnici univerzálně srozumitelné – například proč dlouze popisovat, jak někdo vypadá, když ho můžeme prostě přirovnat k Tomu Cruisovi nebo Angelině Jolie. Ale neztrácí tím literatura cosi z toho, v čem je nezastupitelná, a nestává se jen usychající odnoží popkultury? Jako by všichni psali o tomtéž, protože předpokládají, že všichni čtenáři se také zajímají o totéž. Výsledkem jsou vzájemně zaměnitelné knihy, plné mátožných, nesympatických postav. A přistihuji se při myšlence, že místo těch chladně suverénních cvičení na předem dané téma bych dal přednost textům třeba neumělým, ale přinášejícím skutečně autentickou osobní výpověď.

Alexej Sevruk: Divadlo tančících loutek. Větrné mlýny, Brno, 2016

Martin Reiner: Jeden z milionu. Větrné mlýny, Brno, 2016