Postkomunističtí sirotci Kurta Cobaina
Mladý povídkář Miroslav Pech (1986) upoutal po zásluze svou novelou Cobainovi žáci pozornost širší čtenářské veřejnosti. Třebaže se jedná především o čtivou zábavu, nad kterou si s úsměvem zavzpomíná každý, kdo za mlada trochu „kalil“ a poslouchal grunge, text nepostrádá ani další rozměry.
Oproti předchozí tvorbě zaměřené na současnost se Miroslav Pech v novele přesunul do nedávné minulosti: sleduje dětství a pařanské dospívání svého hrdiny v partě na nudném maloměstě. Potvrzuje přitom svůj dar sugestivního vyprávění, když hovorovým jazykem věrně zachycuje puberťácké dialogy nebo intoxikované stavy postav. Kniha je přiznaně inspirována autorovou biografií a budí dojem určitého vypořádávání se (a zároveň nostalgického loučení) s minulostí. Nezůstalo však naštěstí u do sebe zahleděné terapie, Pechův text má obecnější platnost. Podařilo se v něm zobrazit univerzální i místně a časově specifické aspekty nelehkého procesu dospívání.
K tomu patří hledání vlastní identity, výměna vzorů a idolů (od rodičů k rozervaným hudebním hvězdám), příslušnost ke komunitě vrstevníků nebo experimentování, jež se u vypravěče a jeho kamarádů týká hlavně alkoholových či drogových posunů vědomí. Specifikem pak je nevalné sociální prostředí jihočeského maloměsta mezi lety 1994–2005, do něhož postupně proniká americká popkultura.
Místní teenageři, pro něž realita nepřináší dostatečně přitažlivé podněty, se většinu volného času opájejí krabicákem, nejrůznějšími drogami nebo sny o závratné hudební kariéře – takže si své vnímání skutečnosti pozměňují, aby pro ně byla zajímavější. V jejich životech totiž schází především dobrodružství, nějaké nevšední zážitky. Libují si v posunutých stavech vnímání, neboť na opravdové dobrodružství nemají peníze, v případě hudby jim schází talent i pevnější vůle a venkoncem postrádají rovněž odvahu k radikálnějším krokům. V neposlední řadě této venkovské variantě generace Y chybí také výraznější nepřítel, v opozici ke kterému by mohli o svou identitu bojovat: s rodiči se moc přít nemusejí, se společenskými předsudky taky ne a není tu ani sdílený sok v podobě státního systému, jenž působil v pozadí Pelclova …a bude hůř, které bývá v souvislosti s Cobainovými žáky zmiňováno.
Mohlo by se zdát, že postava vypravěče se řadí do linie pro Pecha typických outsiderů, kterým se nic nedaří. Outsiderství hlavního hrdiny je nicméně dáno jeho povahou; nemá ambice, nesnaží se vyniknout, nejde mu o to „něco“ dokázat: „Kolem mě procházej lidi. Mladý i starý. Děti, matky, otcové. Nezaměstnaný, dělníci, studenti, lidi s nastartovanou obchodní kariérou. Stojim uprostřed toho proudu, jako neviditelnej sloup“ (s. 82–83). Tato absence nějakého vnitřního hnacího motoru kontrastuje s určitou částí dnešní mladé generace, která v logice uměřeného hédonismu cílevědomě koučuje sebe sama směrem k uspokojivým pracovním kariérám.
Přestože se Pechův protagonista v podstatě vůbec nezabývá svými niternými pocity či myšlenkami a popisuje hlavně vnější příhody, nejeden čtenář se s ním snadno ztotožní. Je nám totiž podobný svou slabou vůlí, svou bezvýrazností a dokonalou průměrností. Není to tedy až takový outsider, jde spíše o bezejmenný obraz nás samých; nás, kdo jsme dospívali kolem přelomu milénia. Je to novodobý „everyman“ (kdokoliv), který – podobně jako každý z nás – přišel o svou chlapeckou naivitu (kvůli níž uvěřil, že k úspěchu se může propařit), aby nakonec zjistil, že život není to, co chceme, ale to, co máme.
A snad na vypravěčově cestě k deziluzivní, avšak poctivé sebereflexi mělo nějaké své nutné místo i ono na první pohled neproduktivní období, kdy ne úplně vlastní vinou promrhával svou energii.
Miroslav Pech: Cobainovi žáci, Argo, 2017, 200 stran.