KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Slovenské národní povstání bylo po léta vydáváno za jediný významný odbojový čin historie Slovenského státu a za povstání čistě komunistické. Historická demografka Pavla Horská vyčíslila, že SNP se zúčastnilo 74 tisíc ozbrojených bojovníků, a z nich pouze 3 tisíce byli komunisté. Tento článek si vzal za úkol nastínit děje, které tomuto většinově nekomunistickému povstání předcházely.

Július Chovan (1914-1998), trenčínský učitel a jeden z pozdějších velitelů jednotky jménem Vysokoškolský strážny oddiel, která provázela vůdce SNP, generály Goliana a Viesta, až do jejich posledních svobodných chvil, se po válce stal zřejmě prvním kronikářem odbojových akcí. V našem článku budeme vycházet ze vzpomínek pamětníků i z jeho knihy, která nese jméno jednotky, již spoluvedl.

List, který nenalezl svého příjemce

"Byli jsme čtyři bratři, já jsem byl z nich nejmladší a vychováni jsme byli v Brezové pod Bradlom, v Štefánikově duchu," začíná 95letý profesor medicíny Martin Janec své vyprávění o tom, jak se dostal do odboje. Dnes je posledním živým členem první odbojové organizace Obrana národa. Jako student patřil k nejmladším spolupracovníkům. Založili ji krátce po rozbití republiky o generaci starší lidé - bývalí českoslovenští legionáři. A právě protest bývalých legionářů proti rozbití mladé republiky, za kterou kdysi bojovali, považují historici i za první projev odporu a nesouhlasu s událostmi, které se brzy odehrály.

"Klademe Vám na srdce, abyste nezneuctili slovenskou národní čest a památku našich mrtvých druhů na čele s generálem Milanem Rastislavem Štefánikem," psali v protestním dopise, který poslali českoslovenští legionáři 14. března 1939 poslancům slovenského sněmu. Bylo to krátce předtím, než se hlasovalo o vytvoření nového státu. Dopis narychlo podepsalo čtrnáct Slováků, kteří sloužili v československých legiích: známí spisovatelé Jozef Gregor Tajovský, Janko Jesenský, který se později zapsal do literatury výraznou protifašistickou tvorbou, ale i generál Anton Malár, pozdější velitel SNP generál Rudolf Viest či architekt legendárního bratislavského domu Metropolka Juraj Tvarožek, který se později stal jednou z klíčových postav demokratického odporu.

"Požádali je, aby nerozbíjeli republiku a nehlasovali za nový stát z vůle Hitlera, a taky, aby nenechali napospas osudu Čechy, s nimiž dvacet let tvořili společnou zemi," vysvětluje synovec Juraje Tvarožka, dnes jednadevadesátiletý Branislav Tvarožek, který se také později zapojil do odboje. Staří legionáři byli přesvědčeni, že kdyby kdysi nepřišla první Československá republika, nezachoval by se ani slovenský národ, a tak by ani ten by v těžkých dobách neměl opustit svého dosavadního přítele. Nicméně jejich dopis nenašel v atmosféře doby svého adresáta.

Uprchlická skrýš i cesta

"Rok 1939 byl pro nás smutný. Bydleli jsme v Bratislavě na Tehelném poli. Když Čechy vystěhovávali, dávali do protektorátu, muselo se ze Slovenského státu vystěhovat obrovské množství našich sousedů, přátel. Na Robotnické ulici směrem na Českou byl jeden velký plot, na kterém bylo napsáno: 'Čech, luterán a Žid - to je jeden hyd'. Říkám vám to proto, abyste viděli dobu, v jaké jsme žili a v jaké jsme byli odhodláni co nejvíce pomáhat," vzpomíná na ty časy Martin Janec.

Jak jsme již zmínili, již krátce po rozbití Československa v roce 1939 založili českoslovenští z Českých zemí i ze Slovenska první odbojovou organizaci Obrana národa. V jejím čele byli elitní důstojníci, důležitými spojkami ale byli obyčejní lidé, kteří v té době velmi riskovali tím, že převáděli a skrývali lidí, kterým v nacisty okupovaném protektorátu hrozila smrt. "Byla to nezákonná organizace na podporu lidí (z domova i zahraničí), kteří byli pronásledováni. Někteří se zde schovávali a někteří se odtud vydali dále. Jejich cesta byla dobře organizovaná a my jsme byli na jejich cestě. Naší rodinou prošlo asi osm důstojníků," říká Martin Janec. Mnozí další našli tajnou skrýš přímo na Slovensku, jako například v protektorátu k smrti odsouzený dr. Fanfulle, kterého skrývala (a zachránila) rodina Martina Jance. Kromě medika Martina se však na práci podíleli i jiní: "Sledování studentů v Čechách a na Moravě cítili slovenští studenti a učitelé jako zásah proti vlastním a proti sobě. Proto byli čeští studenti-uprchlíci tak houfně převáděni přes moravsko-slovenskou hranici - zejména studenty z Púchova, Trenčína, Nového Města nad Váhom a z okolní Podjavoriny, ale v největším počtu z Bratislavy. Několik bylo možné umístit přímo na bratislavské univerzity. Díky Obraně národa uprchl z Protektorátu například syn Heliodora Píky, dnešní generál Milan Píka (který dodnes žije na Slovensku) se svou matkou anebo nedávno zemřelý poslední parašutista vycvičený ve Velké Británii Jaroslav Klemeš. Z prvních uprchlíků, kteří přešli přes Maďarsko a přes Jugoslávii do Francie, vznikl československý zahraniční odboj.

S cyklostylem i se zbraněmi

Poté, co Němci rozbili českou část Obrany národa, a organizace byla ochromena, objevily se brzy další organizace demokratického odboje: Justícia, Demec a Flóra.

V trenčínském knihkupectví, které patřilo matce učitelů Júlia a Vladimíra Chovanových, se tajně scházela skupina studentů z luďáky zrušeného Sokola. Poté, co režim Sokol rozpustil a jedinou povolenou organizací, ve které se mohli sdružovat, se stala Hlinkova garda, tiskli bratři Chovanové se svým studenty protestními letáky. Někteří povzbuzovali k odporu, jiné burcovaly proti Němcům a luďáckému režimu. Letáky pak roznášeli po městě po městě i mimo ně. "V knihkupectví se čtou knihy a noviny, takže to pro nás bylo nenápadné místo," řekl Miroslav Babiak, jeden z někdejších studentů, kteří se na této činnosti podíleli. Podobné činnosti se praktikovaly i jinde. Již v roce 1941 byly v Liptovském Mikuláši tajně rozdány letáky s písmenem V - v té době symbolem boje proti Hitlerovi. Studenti Kamhal a Krivoss stáli za touto akcí a v roce 1942 vydali i protinacistický leták. "V roce 1943, po zkušenostech z předchozích dvou let, sáhli k velké letákové akci. Krivoss, Albíny a Kamhal vyhotovili 550 letáků a ve spolupráci s dalšími studenty - bratry Galajovými a Rázusovými, Klimešem a Mandákem je roznesli po Liptově. Policie je zatkla, byli souzeni, ale nakonec od trestu osvobozeni, neboť v kraji vypuklo SNP, do kterého se všichni aktivně zapojili," píše Július Chovan. Podobné akce byly organizovány také v Trenčíně nebo v Novém Meste nad Váhem, kde se prozradil student z Bošáce Adam Adamovič. Později se mu podařilo uniknout do Turecka a přes Sýrii, Egypt a Maroko odešel do Francie a Anglie, kde se připojil k naší zahraniční armádě.

Letákové akce často přerostly také do pokusů o větší činy i proti všeobecně nenáviděným Němcům. Silné antifašistické prostředí bylo v Ružomberku, kde se už v červnu 1939 uskutečnilo spontánní povstání proti surovým gardistům. Vojáci tehdy z města vyhnali Hlinkovy gardisty a členy organizace místních Němců Deutsche Partei. Za vzpouru padly vysoké sankce pro její aktéry. Už při vyšetřování se zastřelil Jozef Kanovský, dělník Jozef Daneš dostal sedm let v Leopoldově, kde zemřel v roce 1944, a Bohumila Charváta vydaly slovenské orgány gestapu v protektorátu. Bojový duch však přetrvával. "V Ružomberku vznikla silná studentská protifašistická skupina. Po drobných událostech se v roce 1943 pokusili vrhnout bombu do místnosti Deutsche Partei. Bomba nevybuchla, ale odbojáře zachytili. Vyhodili je ze všech škol, věznili v Ružomberku, v Ilavě, v Bratislavě i v Prešově," píše Július Chovan.

Všechny podobné projevy - i mezi mladými lidmi - si mimořádně citlivě uvědomovalo ministerstvo vnitra: "Alexander Mach v roce 1943 vyhrožoval opozičním studentům, kteří se odváží jít proti režimu, že nebude váhat je pro výstrahu postavit ke zdi. Byla to velmi ostrá slova a měla své opodstatnění."

Bratislava

"Hitler je vrah", "Smrť fašizmu", "Tiso-Tuka jedna ruka" a "Slováci, do boja". Bylo krátce před 14. březnem 1943, čtyři roky po vyhlášení samostatného Slovenského státu z vůle Hitlera, když se bratislavské tramvaje zaplnily nálepkami s těmito odkazy. Kromě toho se po městě ve velkém rozšířily letáky proti Němcům a luďácké politice. Už v ten večer pozatýkala Ústredňa štátnej bezpečnosti, tajná služba Slovenského státu, téměř pět desítek studentů z bratislavských vysokých a středních škol, jejichž podezřívala z toho, že stojí za touto odbojovou akcí, a okamžitě je začala vyšetřovat. Další desítky jejich spolužáků se však týž večer sešli před bratislavským policejním ředitelstvím a žádali jejich propuštění. Ačkoli, jak Chovan píše ve své knize, režim zadržené studenty po této jejich protestní akci v roce 1943 brzy propustil (v hlavním městě, které bylo střediskem veřejného mínění, bylo třeba ukazovat "velkorysost"), atmosféra ve slovenské společnosti zůstala napjatá.

Od barev až po SNP

"Bydleli jsme v koleji na Legionářské ulici a nebylo nám to jedno, že všude jsou hákové kříže a všelijaká hloupá hesla. Několikrát jsme se vybrali do města a zatírali jsme tyto hákové kříže olejovou barvou," vzpomíná dnes 91letý Branislav Tvarožek na jejich první, tehdy ještě studentské odbojové akce. Tehdejší středoškolák Branislav pocházel ze staré brezovské rodiny: jeho otec Eduard byl jedním z klíčových lidí Slovenské obilné společnosti, strýc Tomáš zakladatelem Městské spořitelny a strýc Juraj Tvarožek uznávaným architektem, který se podepsal i pod výše zmíněný protestní dopis legionářů. Ale podobná atmosféra byla také ve škole a v internátní škole, kterou navštěvoval. Už v září 1941 si studenti z tamějšího gymnázia založili svoji Všeslovanskou organizaci, kterou vedl Milan Čapek. Jeho zástupcem byl Milan Jakubec. Dva mladíky, kteří chtěli už na jaře roku 1939 utéct do Francie, aby tam bojovali proti Němcům, ale na cestě do Maďarska při razii zatkli a vrátili domů. Druhý pokus Milana Jakubce byl úspěšnější; ve Velké Británii se pak stal československým zahraničním letcem. Jeho spolužáci z penzionu bojovali doma svojí cestou: "Sešli jsme se dost odbojní kluci. Otcové Mira Zamboje a Pavla Zdúta-Šťastného byli legionáři; Zdeno Pálka, to byl zase Čech," říká Branislav Tvarožek. Do města se "vydali" několikrát. Olejovou barvou zatírali hákové kříže, psali nápisy proti nacismu, Hitlerovi, luďákům, či deportacím židovských obyvatel, které mladými lidmi otřásly. Citlivě vnímali později i to, když jejich profesora chemie Gergelyho, který měl židovský původ, poslal jeho učitelský kolega do transportu. Takto se mladí studenti vydali s olejovou barvou do města i v noci 28. října 1942, na výročí založení Československa. "Jenže Němci měli svoje stráže, takže nás načapali," připomněl Branislav Tvarožek. Ačkoli Němci proti nim chtěli tvrdě zakročit, postup vzali do rukou slovenští četníci. Čtyři středoškolské studenty měsíc vyšetřovali v proslulé budově U dvou lvů. "Po měsíci nás propustili s tím, že jsme vyloučeni ze všech škol kromě lidové, tu jsme měli absolvovanou, a tak jsme nemohli nic dělat," říká Tvarožek.

V prosinci jejich vzoru při zatírání hákových křížů následovali další spolužáci; Milan Čapek, Vladimír Pospíšil, Eugen Gerši, Vladimír Rosa, Juraj Rocha a Dušan Viest, synovec pozdějšího velitele Slovenského národního povstání Rudolfa Viesta a syn odbojářky Květoslavy Viestové, zakladatelky odbojové organizace Flóra napojené na Londýn. Na Flóru byla před povstáním spojena celá rodina Tvarožkova. Zejména Branislavův strýc Tomáš a bratranec Živodar pomáhaly při operaci Manganese parašutistovi Františkovi Bírošovi, Štěpánovi Kosinovi a Drahomíru Vaňurovi, kteří se měli spojit se slovenským odbojem. Oba bratranci - Branislav a Živodar - se později setkali v Povstání ve Vysokoškolském strážnem oddielu.

Parašutista a průmyslové zpravodajství

Spojkou se stali i studenti ze skupiny trenčínského učitele Chovana. Jejich čin krátce před povstáním označuje sám Július Chovan za jeden z klíčových momentů v odboji. Studenti Miroslav Babiak či Miloš Bobocký, pozdější československý mistr světa v košíkové, který působil jako radista, pomáhaly zajistit seskok odbojové spojky. Na hřebeni Ploské ve Velké Fatře měl tehdy přistát styčný důstojník s Moskvou Michal Pavlovič, Slovák, který bojoval s běloruskými partyzány. Záleželo na tom zejména generálu Golianovi - s exilovou vládou v Londýně v té době už spojení měli, chybělo však to s Moskvou a bylo třeba zkoordinovat postup. Pavlovič se později stal klíčovým hráčem v povstání; po jeho potlačení ho v Bratislavské Nové době zavraždily Pohotovostní oddíly Hlinkovy gardy.

Jako jednu z nejdůležitějších akcí odboje ještě před Povstáním však Chovan ve své knize zmiňuje pašování dokumentů z Dubnické zbrojovky, která byla během druhé světové války přejmenována na Hermann-Göring-Werke a kterou měli dále pod svým patronátem Němci. Několik studentů z tehdejší trenčínské brigády se ujalo vynášení materiálů ze zbrojovky. "V té době jsme ani nevěděli, jaké dokumenty ze zbrojovky v aktovce tajně neseme," vzpomínal v roce 2013 jeden z aktérů, Miroslav Babiak. Byla to nebezpečná činnost, ve které člověk stále riskoval svůj život, a proto konspirace byla přísná: "Doposud se nám z celé přísně prokonspirovaného řetězu podařilo zjistit jen Ivana Hluboského, Svaťa Stuhlíka, Mira Babiaka, Jana Kožehubu, Miloše Sázela, Jozefa Pepicha - a Vaška Skálu, jehož Němci při jedné akci přistihli a po tvrdých výsleších popravili." Július Chovan vysvětluje obsah materiálů, který byl i důvodem tak přísné konspirace: "Prostřednictvím trenčínských studentů se během války podařilo získat všechny plány vyráběných zbraní. Šťastně jsme je přes Bratislavu až po Turecko dodávali naší zahraniční vládě v Londýně."

Dvojí perzekuce

Velká část mladých lidí a studentů, kteří se (podobně jako Martin Janec či Branislav Tvarožek) již před povstáním zapojili do demokratického odboje, se později stala také členy Vysokoškolského strážneho oddielu, speciální jednotky založené na podnět generála Goliana. Mnozí z nich se po rozbití Povstání dostali do německých nacistických táborů jako zajatci podobně jako strýc Milana Lasici Ernest Šmálik. O něco později čekala na bývalé členy Vysokoškolského strážného oddielu (jako na Ernesta Šmálika, který se vrátil z nacistického vězeňského tábora, a Branislava a Živodara Tvarožkovy) komunistická vězení a vyšetřovny. "Když jsem se dostal v roce 1949 do věznice v Leopoldově, byl jejím ředitelem člověk, kterého jsme dobře znali z vyšetřování 'U dvou lvů' z roku 1942," vzpomínal Branislav Tvarožek, který dostal pět let za to, že na jednu noc poskytl nocleh svému bratranci Živodarovi. Toho za odbojové pokusy proti další totalitě nejdřív odsoudili na trest smrti, který později změnili na doživotí, z něhož nakonec bylo 16 let v komunistických vězeních a jáchymovských lágrech.

Po léta se o demokratické složce odboje - před a po povstání i mimo ni - nemluvilo. "Komunistická strana zneužila Slovenské národní povstání zamlžením jeho dějin. Vždyť povstání, tak jako odboj před ním, mělo jistý směr a cíl. Tím byly demokracie a svoboda," dodává Martin Janec.

Původní text vyšel ve slovenských nezávislých novinách Denník N.

Přeložil, úvodem a redakčními mezititulky opatřil Tomáš Koloc.