„Vono se jim to zaseklo“
Recenze filmu Po strništi bos
Zdeněk a Jan Svěrákovi natočili další společný film. Rok po jubilejním promítání autobiografické Obecné školy k 80. narozeninám jejího autora v 80 zahraničních kinech všech světových kontinentů přišel do kin film Po strništi bos, v němž stejné postavy, které byly aktéry Obecné školy (matka, otec a syn Součkovi) prožívají to, co předchozímu filmu předcházelo. V dnešní terminologii je tedy Po strništi bos prequel Obecné školy.
Ideální start
Tatínka tentokrát hraje Ondřej Vetchý (ten, který se v Obecné škole objevil jako Irenou Pavláskovou zrazovaný tramvaják), Jan Tříska (někdejší legendární Igor Hnízdo) hraje dědečka, a bývalý tatínek Zdeněk Svěrák (jak jinak) učitele. Sestavu jako maminka doplňuje Tereza Voříšková (která byla v době vzniku Obecné školy stejně jako Edova malá sestřička ještě v peřince) a Oldřich Kaiser, který exceloval v minulých dvou filmech autorské dvojice, Kuky se vrací a Tři bratři. Příběh odehrávající se v malém městě, odkud pocházel tatínek (a jehož předobrazem bylo východočeské Kopidlno), kam se Součkovi přestěhují po vyhození tatínka z pražské elektrárny, má tedy "ideální startovací podmínky".
Nevstoupíš…
Jenomže dvakrát nevstoupíš do stejné řeky. Na plátně jsem viděl film, odehrávající se na širokém prostoru let 1943 – 1945, do nějž byl kromě vlastního dost členitého rodinného děje vpraven poctivý kus dějepisného učiva (dozvuky heydrichiády v zatčení souseda Chrásta, americké nálety, exodus německého obyvatelstva, útěk Vlasovců, vznik revolučních gard, osvobození Sověty, rabování a následné vojenské soudy) včetně retrospektivních vzpomínek na "dvojokupaci" v letech 1938 a 1939, několikaminutové stručné vysvětlení fenoménu československých legií (i s mapou) a "aktualizované" úvahy Edova tatínka (který se ještě v Obecné škole přiznal, že před válkou volil KSČ a před volbami 1946 si liboval si, že budeme mostem mezi Východem a Západem!), že "by bylo lepší, kdyby dřív přišli Američani, ale voni Rusové tu nejspíš budou chtít být první". (27 let je zkrátka 27 let – včetně několika volebních kampaní, na nichž se oba autoři podíleli…) Po strništi bos zkrátka postihuje tolik historie, která by se ideálně hodila do několikadílného seriálu, ale nikoli do 111 minut dlouhého celovečerního filmu. (Pro srovnání: Obecná škola ve svých 90 minutách dokonale obsáhla období jednoho roku: od jara 1945 do jara 1946).
Řekni, kde ti mistři jsou…?
Svou dráždivou domněnku, zda se film někde omylem nepotkal s narychlo natočeným předvolebním spotem, recenzent z úcty k velkým autorům odkládá a objevuje hlavní problém Po strništi bos jinde. Jde totiž o přepis autobiografické knihy Zdeňka Svěráka, o jejíž kvalitě do jisté míry svědčí získání ceny Magnesia Litera, jejíž filmový přepis ale nevytvořil on, nýbrž jeho syn Jan (otec měl později na starosti jen úpravu dialogů). Jan Svěrák byl dobrým scenáristou průkopnických filmů ze současnosti, jako byli Ropáci, Jízda či Akumulátor I., ale dosud nikdy se nevěnoval adaptaci knižního textu. A ani k historické nostalgické epopeji se – marno platno – rychlé pero autora prvních porevolučních televizních reklamních spotů, jako byl ten legendární prací na prášek Lanza, nehodí. V některých chvílích se tak dějová kompozice filmu pohybuje skoro na hraně parodie: to když spolužák Škaloud musí spadnout do mokrého i za tu cenu, že projde kolem nesenou vanou, kam předtím (bůhvíproč) dva němečtí vojáci vylili dva půllitry vody, anebo když strýček Vlk (Oldřich Kaiser) několik minut radostně jede s vojáky na obrněném vlaku a později na náklaďáku mává vlajkou v osvobozené zemi – aby se pak po ostrém vteřinovém střihu objevila scéna, v níž desetiletý Eda dlouze ohledává jeho mrtvé tělo. (Proč k tomu byl velitelem Revoluční gardy vyzván? A kde se mezi těmi dvěma scénami tak rychle a znovu objevila válka?) Film sice naznačuje silné nosné motivy, jako je soucit Edovy maminky k jejímu švagrovi Vlkovi (z něhož se – alespoň podle mamnčiných slz – může rodit láska) anebo příběh souseda-vyděděného strýčka Vlka a jeho konfliktu s jeho otcem-karbaníkem vůbec. Tyto dějové linie ale nemají čas se rozvinout, protože je okamžitě překryjí další motivy, především ty dějinné, dané snahou odvyprávět na malé ploše dějiny a nic přitom nezapomenout.
Při těchto scénách jsem si maně vzpomněl na vůbec první titulek Obecné školy: "Napsal Zdeněk Svěrák, dramaturg Václav Šašek". Tehdy si mistr (tak jako stavbaři chalupy Kosovi v jeho filmu Na samotě u lesa pana Lorence) přizval ke své stavbě druhého mistra nad jiné – dvorního dramaturga trojice Forman-Passer-Papoušek a celé československé nové vlny. U Po strništi bos jsem jméno dramaturga vůbec neobjevil…
Mám-li v tomto srovnání pokračovat; Obecná škola měla fasádu nádherné hudby Jiřího Svobody, autora hudby k filmům jako Stín kapradiny nebo Freonový duch, ale hudba Michala Novinského není v Po strništi bos téměř patrná. A ač oba filmy měly jednoho a téhož režiséra, zdá se i v tomto případě, jako by šlo o dva lidi: režie Obecné školy byla hrou režisérského mistra na mistrovské herecké nástroje (však za ni byl debutant Jan Svěrák navržen na svého prvního "dospělého Oscara", když toho studentského získal už za Ropáky), zatímco v Po strništi bos jsou "nástroje" jaksi "opuštěné"; Ondřej Vetchý je ve chvílích zděšení opakovaně ponecháván ve svém oblíbeném divadelním pohybování hlavou, a Oldřich Kaiser svého Vlka tajemného vlka prostě odbručí (že by pokračování motivu Červené Karkulky z filmu Tři bratři?). Stejně nepochopitelné je, kam se v Po strništi bos poděl střihač Alois Fišárek, autor někdejšího egendárního prostřihu z tankové bitvy na klidné podzimní odpoledne s maminkou, čekající před tankem, až z něj její syn vyleze a půjde do o(O)becné školy.
Standardy
Standardní na tomto svěrákovském filmu zůstává jen "egocitát" jednoho z předchozích filmů Jana Svěráka (pan Souček v elektrárně stojí před strojem s nápisem "AKUMULÁTOR I."), letecké záběry a záběry historických vlaků, které (jak mi Zdeněk Svěríák před lety prozradil v rozhovoru, který jsme spolu vedli) senior dvojice na synovi-režisérovi vyžaduje jako odreagování deprivace ze seškrtaných nákladnějších scén za minulého režimu (žádná z nich ale není filmovou básní, jakou v Obecné škole představuje cesta Edy a Tondy nákladním vlakem s doprovodem Dvořákovy 9. symfonie), a také to, že si v něm malou roličku ilegálního odbojového radisty zahraje sám režisér (což je ovšem tradice relativně nová – dlouhá léta se ve svých filmech v těchto "signaturních čurdách" navzájem vyměňovali s režisérem Filipem Renčem). Brilantní je po mém soudu pouze kamera Vladimíra Smutného (kameramana takových válečných filmů jako byly Zánik samoty Berhof nebo Smrt krásných srnců) a herecký výkon Jana Třísky v roli dědečka.
Abych učinil zadost i svému tradičnímu hnidopišství (což by ale, myslím, učitel Zdeněk Svěrák pochopil), nakonec jedna poznámka k titulkům: velitelem pražského povstání nebyl poručík Karel KUTTELWASCHER, což byl letec československé perutě RAF, nýbrž generál pěšího vojska ve výslužbě Karel KUTLVAŠR. Někdy je důležité nejen jak se jméno čte, ale i jak se píše. Což jistě vědí i ty desítky členů štábu filmu s ruskými příjmeními, jejichž jména byla (jak rusista-bohemista Zdeněk Svěrák jistě opět ví) v rozporu se spisovnou češtinou v titulcích uvedena v anglickém fonetickém přepisu…
Shrnutí
Konečného shrnutí se místo mě už dopustilo jedno z dětí, kam během odpoledního představení, na němž jsem byl, rodiče přivedly i své ratolesti. Během závěrečné "mrtvolky", fotografického záběru, v němž kluci z maloměsta mávají odjíždějícímu Edovi, se na celý biograf (za následného smíchu diváků) ozvalo z hlediště hláskem asi tak pětiletým:
"Mami, vono se jim to zaseklo…"
Po strništi bos. Česká republika, 2017, scénář: Jan Svěrák na motivy stejnojmenné knihy Zdeňka Svěráka, režie: Jan Svěrák, 111 minut.