Improvizace přináší fascinující zážitky
Herec. Performer. Improvizátor. Přinášíme rozhovor s Tomášem Wortnerem o možnostech improvizace i o budování důvěry v sebe sama.
Mezi mladými – a nejen mezi nimi – se šíří zvláštní nová aktivita. Zasvěcenci jí říkají „impro“. Co to je?
Impro je název typu divadelní improvizace, která vznikla na přelomu 70. a 80. let v Kanadě spojením divadla a principů hokeje. Někdy se proto také používá název divadelní sporty. Základním formátem je divadelní zápas, kdy jako v hokeji stojí proti sobě dva týmy hráčů – improvizátorů a ty spolu vytváří, hrají improvizované příběhy bez přípravy většinou na témata z publika. Nakonec diváci hodnotí, který tým je více bavil. Tím se do divadla přináší adrenalin a hlavně se publikum aktivně účastní celého představení. Na rozdíl od zápasu v hokeji je v impru soupeření pouze na oko. To znamená, že hráči spolupracují a rivalita je v rovině hry.
V Čechách impro funguje přes 15 let a postupně přibírá na popularitě. To je dáno především tím, že se zvětšuje základna zkušených hráčů, kteří mohou předávat své zkušenosti dál. Vznikají týmy na středních i vysokých školách a velký zájem je u pracujících, kteří si často potřebují kompenzovat méně kreativní a sedavou práci. Zdá se, že kdo tomu propadne, těžko se odpoutává? Ano, takový bývá většinou začátek improvizátora. Někde se setkáte s imprem a pak už vás to nepustí. Zážitek spontánní hry, radosti a kreativity ještě s druhým člověkem nebo skupinou je fascinující. A je fascinující se ponořit se do světa příběhů, postav a své představivosti. V impru totiž většinou pracujeme pouze s imaginárními rekvizitami i scénografií, to znamená, že prostředí i rekvizity se rodí v představivosti hráče a následně diváka.
Dokáže divadelně improvizovat každý? Nebo musí mít talent?
Improvizovat může každý, protože každý máme v sobě příběhy, role, emoce a každý se umí nějakým způsobem vyjadřovat. Člověk je bytost kreativní a tvůrčí, to znamená i bytost schopná improvizace.
Samozřejmě pokud se bavíme o profesionálním vystupování, kdy improvizátor chce vystupovat za peníze, tak tam už se bavíme o další rovině talentu a o hereckých, pohybových, hlasových dovednostech atd. To už ne každý má, ale to neznamená, že nemůže improvizovat pro svou zábavu.
Ty jsi jedním z iniciátorů a praktických cvičitelů improvizačního divadla u nás. Byla tvoje cesta k impru přímá, nebo křivolaká?
Moje cesta k improvizaci byla hodně křivolaká. Já jsem začal improvizovat a vůbec se zajímat o divadlo teprve, když mi bylo dvacet jedna. Já jsem tenkrát studoval na Masarykově univerzitě informatiku a šel jsem úspěšně ve šlépějích svého otce technickým směrem. Potom jsem však odjel studovat do zahraničí a následně v podstatě náhodou začal cvičit jógu – a obě tyto zkušenosti mi hodně otevřely oči. Prostě už jsem nemohl dál přehlížet fakt, že kráčím směrem, který není pro mě. A řekl jsem si, že chci dělat divadlo. A tak jsem začal dělat divadlo v nejbližším centru volného času, kde jsem se setkal i s divadelní improvizací, a kde jsme již toho roku založili dnes vlastně nejstarší brněnský improvizační tým Bafni.
Moje cesta života je od té doby celkově opět křivolaká (asi jako improvizované příběhy), takže u improvizace jsem vydržel velmi aktivně čtyři až pět let, během kterých jsem vystudoval JAMU a založil ještě druhou skupinu Kamarádi nacvičených scének, měl jsem dost hraní, lektorování a úspěchů a po těch letech jsem pocítil zase chuť po něčem novém. V té době jsem objevil pohybové divadlo a to mi otevřelo úplně novou hloubku. Poslední roky se impru věnuji především v roli lektora a předávám své zkušenosti a dovednosti dál.
Na kursu impra, který jsem s tebou absolvovala v jihočeské Nesměni, mě překvapilo, že má některé prvky společné s asijskými bojovými tradicemi…
Ano, to tě mohlo překvapit. Toto vychází z mojí osobní zkušenosti. Já jako lektor se řídím hodně svou intuicí a učím především to, co jsem si opravdu do hloubky vyzkoušel a prožil. Poslední tři roky jsem pracoval v Grotowski insitutu v Polsku, kde jsme vytvářeli metodiku fyzického tréninku herce na základě bojových umění. A tam jsme přišli na to, že je spousta spojitostí mezi tréninkem herce – tedy i improvizátora – a tréninkem bojovníka. To znamená například na kurzu impra učím klasický řekněme „samurajský“ postoj, kdy je člověk velmi aktivní, připravený reagovat na cokoliv a zároveň uvolněný a svobodný. Takový stav bojovníka je podobný stavu improvizátora v průběhu improvizace. Protože nikdo neví, co udělá partner, co udělám já (ať už na jevišti nebo v boji) a je důležité nemyslet dopředu, ale být tady a teď.
Takže se nedá říci, že impro by mělo společné prvky s bojovými tradicemi. Jde spíše o můj vlastní přístup.
Nedávno ses vrátil z tříletého pobytu v polské Wroclawi. Cos to tam vlastně studoval?
Ve Wroclawi jsem nestudoval ale pracoval v divadelní organizaci Grotowski Institut. Byl jsem v podstatě herec-výzkumník. Náš tým měl za úkol vytvořit metodiku fyzického tréninku herce na základě bojových umění, konkrétně capoeiry a aikida, a zároveň předávat své zkušenosti tamním studentům herectví a odborné veřejnosti. To byla velmi intensivní a jak fyzicky, tak psychicky náročná práce, protože etika práce v Grotowski Institutu je striktní.
Třetí rok v Institutu jsme kromě výzkumu věnovali také tvorbě představení „Witaj w moim domu“, které je inspirované knihou Písečná paní od japonského autora Abe Kóbó. Pravidelně se do Polska vracím toto představení hrát.
Jaký jsi měl pocit po třech letech v Polsku? V čem je to tam jiné, nežli u nás?
První co mě napadá je, že jsem měl pocit, že mi tři roky v Polsku stačí, že tam už dál nechci žít. Možná to může znít negativně, ale tak to bylo. Do toho pocitu se projevilo hodně věcí. Jedna věc byla velmi náročná práce, která se dá vydržet pouze určitý čas. Druhá věc je celkově společenská atmosféra tam. Za prvé, politika v Polsku je teď dost šílená, což pouze nějakým způsobem ilustruje tamní klima. Ale celkově jsem v polské společnosti cítil více strachu, bolesti a traumatu než u nás. To se projevuje různými řekněme dysfunkcemi společnosti: alkohol, násilí a tyhle věci jsou daleko víc používané jako ventil toho napětí. Každopádně jsem moc rád, že jsem Polsko poznal, protože jsem o něm skoro nic nevěděl a přitom je to kulturně a historicky velmi bohatá země a dnes tam mám několik velmi dobrých přátel a rád se tam vracím. Celkově myslím, že je škoda, že je jakási bariéra mezi Čechy a Poláky, protože k sobě máme dost blízko.
Máš nějakou životní filosofii?
V životě jsem vystřídal několik životních filosofií, asi zrovna podle toho na co jsem byl v dané chvíli připraven a co jsem zrovna potřeboval. Před pár let jsem pochopil a postupně se to ukazuje víc a víc, že filosofie je věcí mysli – a tu je výborné používat jako nástroj, ale ne jako něco, co naplánuje náš život dopředu. Takže v současnosti moje životní filosofie spočívá v tom, že se snažím si dovolit se rozhodnout podle toho, co cítím a postupně tím budovat důvěru k sobě a ke svému vnitřnímu hlasu, srdci, intuici nebo jakkoli jinak je to možné nazvat. Může to znít velmi banálně, ale pro mě to je vlastně něco úplně nového, důvěřovat sobě víc než známým pravdám, konceptům, pravidlům či jiným návodům na život. Je to někdy poměrně stresující, protože hlava by moc chtěla vědět, jak to tedy bude, co je dobré a co je špatné, ale čím více si ve svých rozhodnutích důvěřuji, tím více je to osvobozující.
Jak se díváš na vývoj současné společnosti?
To je vlastně hodně intimní otázka. Děkuji za ni. No, někdy se na ten vývoj dívám trochu jako mimozemšťan, nebo spíš se tak cítím. Já nemám chuť ani právo hodnotit společnost, ale chci říct, jak se tady cítím. Vlastně mám teď takové období, kdy se necítím dobře. Zažívám často pocit odloučení. Cítím společnost jako kolo, které vytváří velký tlak na to být takový, jak to ona vyžaduje, na to mít potřeby, které ona předepisuje a na to žít život tak, jak to té společnosti nejvíc vyhovuje. Protože jsem poznal tu možnost a odvahu být volný od tohoto tlaku a uviděl, jak to, co předepisuje společnost, je vzdálené od mojí přirozenosti, tak samozřejmě cítím odloučení od lidí, kteří tím kolem otáčejí, podporují nebo se jím nechávají utlačovat. To neznamená, že bych je neměl rád. Naopak, mám a cítím k nim hodně soucitu. S lidmi, kteří se necítí svobodní v jejich životě, často přicházím do kontaktu na svých workshopech a inspiruji je, ale je pro mě těžké v každodenním životě s nimi najít hluboké spojení. Na druhou stranu cítím velké spojení s těmi, kteří si dovolili stoupnout zboku a kteří důvěřují víc sobě než většině.
A abych tedy zhodnotil vývoj společnosti, tak myslím, že vše jde dopředu a to je v pořádku. Lidé a společnost se vyvinuli v pozitivních aspektech – jako třeba humanismus, a stejně tak v negativních. Bohužel mám pocit, že v těch negativních jako třeba ničení přírody, udělali větší krok dopředu než v těch pozitivních.
Co ti dodává sílu a radost?
Radost mi dává spousta věcí. V podstatě jde o to, jak moc jsem otevřený, abych viděl a cítil všechny ty věci, ze kterých můžu mít ten den radost. Nakonec jde o každodenní maličkosti jako třeba ranní cvičení, meditaci, dobré jídlo, úsměvy na ulici nebo fakt, že jsem zase dnes vstal z postele zdravý. Například poslední rok je pro mě ohromnou radostí vstávat před východem slunce. Když o tom přemýšlím, tak základem toho, že jsem šťastný, je to, že moje práce mě nevysává, ale naopak mě naplňuje. Dělám pohybové divadlo, impro a AcroYogu a to vše je zdroj velké radosti. A tím, že všechny tyto věci také učím, předávám dál, tak mám ohromnou radost, když vidím, jak se dobré věci šíří dál světem. A zároveň toto vše je zdrojem mé síly, protože to buduje důvěru v to, co dělám, respektive v to, kým jsem.