Mír
Fejeton o zemi, vodě, větru – jen ne o ohni
Kdysi dávno mě napadlo, že by bylo fér, kdybych zemi, o které po své vlasti mluvím nejčastěji, taky viděl. Po letech se mi to povedlo – vlastně zázrakem. Můj pohled se od té doby změnil. Kdo se totiž vlastníma nohama projde po cizí zemi, dýchá její vzduch, hladí její psy a kočky a mluví s jejími dětmi, které vycházejí ze svých domů, aby vyhodily odpadky, už se na ni nikdy nebude dívat stejně. A kdykoli o té zemi něco slyší, vzpomíná…
„Co je tam podle tebe nejzajímavější? Řídicí středisko NASA? Přístav letadlových lodí? Mrakodrap Texas Commerce Tower?“ ptali jsme se Texasana Přemy, když se na dálnici objevily směrovky na Houston.
„Zácpa kolem. Proto jděte s Houstonem do prdele,“ odpověděl Přema. A tak jsme místo do Houstonu zamířili na jih, do přírodní rezervace Mustang Island v Mexickém zálivu, kde jsem poprvé v jejich domově uviděl živého kraba, žraloka, delfína a pelikána. Krab byl menší než můj malíček a skákající delfín tak rychlý, že mu můj pomalý foťák nestačil: dřív, než stačil udělat snímek, vklouzl delfín zase zpátky do vody. Nedaleko byl hluboko do moře násep, po obou stranách posetý filipínskými rybáři a na jeho konci maják. Maják byl na fotovoltaiku a rybáři (zásobující své příbuzné z restaurací na pobřeží) vystrašení. Jedna stará paní s prutem, když jsem se s ní dal do řeči, se mě lámanou angličtinou ptala, jestli nejsem z Rybářské správy…
Večer jsme se usídlili v pobřežní vesničce Surfside Beach, v kempu. Ten večer byla v televizi první předvolební debata Obama-Romney, kamarádi spěchali do lounge, aby ji viděli, ale já jsem se až do tmy klackoval po pláži, prohlížel si pobřežní chaty, postavené pro případ hurikánových návějí na vysokých kládách, a pozoroval dělníky z blízké ropné rafinerie, jak po práci provozují svůj vražedný sport; chytají na dlouhé udice malé žralůčky a zraněné je pak házejí zase zpátky do moře. Když jsem (už za tmy) přišel do kempové restaurace, nevěděl jsem, jak se používá automat na příbory a až asi napodeváté pochopil, že se musí vzít za kliku, která vám pak „namele“ kýžený druh plastového příboru. Po jídle jsem šel za kluky do lounge, kde nad barem visela veliká obrazovka, na níž probíhala debata. Já jsem načal jinou debatu: s barmankou, kterou zaujal můj slovanský přízvuk, co jí připomínal řeč její babičky. Trvalo jí to dost dlouho, než se mě na samém konci večera nakonec odvážila zeptat, jestli nejsem taky Slovák.
V noci jsme pak všichni čtyři Češi ve své chatce ulehli do manželské postele pro dva Američany a já jsem dlouho do noci pozoroval mahagonový větrák, který nad námi ze starého horkého dusného vzduchu vyráběl vzduch nový, čerstvý, svěží a studený…
Druhý den jsme zamířili do jediného pobřežního velkoměsta, které jsme v Texasu viděli, Corpus Christi neboli Kristova těla. Uprostřed města byla malá pláž s molem pro vstup do největšího plavidla v celém přístavu: muzea letadlové lodi Lexington. Je tomu pár dní, co se mi o tom místě zdál sen. S mým sousedem a kmotrem Petrem Voženílkem jsme se v něm brodili podél lodi v moři, když on v chůzi zavadil o špunt a moře se začalo vypouštět. Petr se sehnul, drže špunt v ruce, ale mě jímala hrůza, co se stane, když se moře vypustí. Když jsem si potom prohlížel fotky, které jsem v Corpus Christi udělal, na jedné z nich byl pobřežní kostel se sochou Ježíše, kráčejícího k učedníkům po vodě, s nápisem: „Vzchopte se, já jsem to, nebojte se! (Marek 6:50)“
Místa, na která jsem si vzpomněl, už dnes vypadají úplně jinak, protože byla v minulých dnech zaplavena do takové výšky, na kterou pilony pobřežních chat v Surfside Beach nestačí. Toutéž dobou době byl americkými ozbrojenými složkami obsazen ruský konzulát v San Franciscu, ležící co by kamenem dohodil od Mekky všech světových amerikanistů a beatniků, knihkupectví City Lights, ve kterém (aby svým zaměstnancům dopřál víkend) dodnes každou sobotu prodává sám jeho majitel, básník Lawrence Ferlinghetti. Ačkoli jsem ho nezastihl, prozradili mi to jeho zaměstnanci, rodilí občané města, Irina a Oleg.
Doufám, že nadále se ozbrojeně obsazovat a zabavovat nebude, a to i přesto, že knihkupectví City Lights leží v ruské čtvrti Russian Hill, že mezi knihami, které se tam prodávají, převažují verše ruského Žida Allena Ginsberga a že americké slovo beatnik pochází od ruského slova Sputnik. A že opodál, na ruském kapitulním chrámu Přesvaté Bohorodičky, se namísto neustále větrem od moře zmítané vlajky, na níž je pro čtenáře z vedlejší čtvrti Chinatown v písmu kandži napsáno slovo „Mír“, neobjeví vlajka jiná, na které by bylo napsáno kupříkladu „Pomoc!“ Jak je znám, majitelé prádelen a večerek z Čínské čtvrti by výzvu jistě vyslyšeli, a vlajka s nápisem „Mír“ by se pak kdovíjak dlouho nedostala zpátky na stožár.
A kdo ví, zda vůbec…