Žlutý baron: Řídit stát jako (svou) firmu (1.část)
Vysoký vládní činitel byl donedávna hlavou obrovského podniku, jehož zájmy jsou ve střetu s ministerskou funkcí. Podivné praktiky a provázanost podnikatelských aktivit Andreje Babiše s politickým působením ukazuje kniha Žlutý baron.
Novináři respektovaného online Deníku Referendum, Zuzana Vlasatá a Jakub Patočka, vydali letos na jaře důležitou knihu. Ve dvanácti kapitolách, z nichž část vycházela již od roku 2014 a je v původní verzi dostupná online, poskytují poprvé komplexní pohled na podhoubí a fungování impéria jednoho z nejbohatších a nejvlivnějších mužů v zemi – Andreje Babiše. Na základě dlouhodobé mravenčí novinářské práce a prvotřídní investigativní žurnalistiky ukazují, že kauzy, které jej vydaly trestnímu stíhání, nejsou ojedinělými úlety jinak bezúhonného a altruistického politika, který vlastně ani politikem není. Naopak, jsou jen špičkou ledovce bezohledných a nebezpečných praktik člověka, který je v politice primárně proto, aby hájil zájmy svoje a svého podniku. Na tom nic nemění ani formální vložení jeho majetku do svěřenského fondu, k němuž ho donutil tzv. Lex Babiš.
Železná pěst v sametové rukavici
První tři kapitoly živě a podrobně popisují způsob, jímž Agrofert získal do svého holdingu tři střední až velké české podniky: Agro Jevišovice, Kostelecké uzeniny a ZVOZ Hustopeče. V případě Agro Jevišovice se Babiš nejprve osobně spřátelil s Bohumírem Radou, který stál v čele tohoto velkého jihomoravského zemědělského podniku, a přesvědčil ho, aby dodával veškerá svá kuřata pouze jeho firmě, protože „potřebuje pomoct“ a „nemá jiného spolehlivého dodavatele“. Když se stal Rada na Babišově firmě závislým, začal mu Babiš platit za kuřata méně, a podle Rady tak zavinil jeho postupné zadlužení. Babiš nakonec koupil jednu Radovu nesplacenou pohledávku a v roce 2010 využil jeho špatné finanční situace k odkoupení jeho podniku. Písemně stvrzený slib, že bývalému „příteli“ část jeho polí pronajme zpět, však dodržel jen zčásti a Rada se s ním do dneška soudí. Předmětem soudního sporu je i bezprecedentní kauza, kde Agro Jevišovice, již v majetku Agrofertu, vypálilo v květnu 2015 koncentrovaným herbicidem 286 hektarů pšenice a kukuřice na Radových polích.
Druhé nepřátelské převzetí se týkalo Kosteleckých uzenin v Kostelci u Jihlavy a probíhalo podobně: opět zde došlo ke spolknutí obchodního partnera, jemuž Babiš nejprve ekonomicky pomohl, pak jej ale potopil. Autoři vycházejí ze starších analýz investigativních novinářů Jiřího Pšeničky a Martina Maříka a z předem připraveného písemného scénáře nepřátelského převzetí Agra Jevišovice, aby doložili, že podobný přístup je u Babišových zemědělských akvizic častý: Babiš typicky vždy ochotně převáděl závazky vůči Agrofertu na kapitálový podíl v podniku svého dlužníka. Následně se pak mnohde postupovalo podle scénáře nepřátelského převzetí: „Prostě se zařídilo, aby se firma ocitla v problémech, které nikdo jiný než Agrofert nemohl vyřešit.“
Oškliví a potetovaní zaměstnanci musí zůstat doma
Znepokojivé jsou pasáže v knize, které podrobně popisují dopad „babišizace“ na situaci v podnicích, převzatých pod křídla Agrofertu. S poklesem mezd kvalitní pracovníci Kostelecké uzeniny opustili, nahradili je vězenkyně a gastarbeitři, a kvalita uzenin ve vyhlášeném uzenářském podniku se výrazně zhoršila. Změna vlastníka znamenala pro hustopečské a jevišovské zemědělce likvidaci většiny provozů, zejména živočišné výroby, a prudký pokles zaměstnanosti. V diverzifikovaném hustopečském podniku vzaly za své odnože pěstování máku, zeleniny, šlechtitelský chov prasat, výroba krevního séra, množení orchidejí či vlastní masná výroba. Další aktiva podniku – vinice a meruňkové sady – byla prodána. Babišova metoda zde vykazuje predátorské rysy – tzv. asset stripping – doslova obnažení získané firmy propouštěním a likvidací jejích aktiv: převzatá firma se tak stává pouhým prostředkem k cíli vyššího zisku holdingu.
Celou kapitolu věnují autoři firmě Vodňanská drůbež, která také tvoří součást Agrofertu. Velkou část z 650 zaměstnanců ve vodňanské provozovně dnes tvoří pracovníci z Ukrajiny, Bulharska a dalších zemí, které sem dovážejí pracovní agentury. Pracují běžně 12 hodin denně a dostávají někdy jen 7 tisíc Kč na ruku. Z výpovědí místních, jež vesměs nechtějí být jmenováni, vyplývá, že ilegální praktiky tu nejsou výjimkou. Až bizarně pak působí historka, kdy se vedení před očekávanou návštěvou Andreje Babiše rozhodlo nejen rozmístit truhlíky s květinami, ale i odstranit z dohledu všechny cizince a všechny „ošklivé nebo potetované zaměstnance“. Všichni museli zůstat doma. Babiš se svou suitou, v bílých holínkách a v bílém plášti, se pak prý zdržel všeho všudy jen několik minut.
Řepkový tunel a dojení státního rozpočtu
Autoři odhadují, že Agrofert zahrnuje celkem asi 300 podniků. Hospodaří na více než 100 000 hektarech zemědělské půdy, a kontroluje zhruba 40 % skladovacích kapacit obilovin u nás. Zemědělská prvovýroba (která přináší dotace) a skladování je ale jen část Babišova království. Další části tvoří zpracovatelské a chemické provozy. Jedna z kapitol se proto zabývá asi nejlukrativnějším podnikáním Agrofertu, které souvisí se státní politikou dotování přimíchávání metylesteru řepkového oleje (tzv. bionafty) do nafty fosilní. Babiš vydělává nejen na výrobě bionafty z řepkového semene pro státní podnik Čepro, přičemž jeho největší fabrika, Preol, čerpá navíc stovky milionů korun v podobě daňových úlev v rámci investiční pobídky. Nejvíce podle autorů vydělává na dodávkách zemědělských vstupů – herbicidů, fungicidů, insekticidů, umělých hnojiv, stopových prvků a stimulátorů. Řepka je na takovou chemii velmi náročná – až o třetinu náročnější než jiné intenzivně pěstované plodiny. To má nejen environmentální, ale i ekonomické důsledky: Zemědělci, kteří kvůli těmto drahým chemickým vstupům přestanou zvládat své závazky, jsou nuceni platit Agrofertu řepkou. Odtud už je jen krok k nepřátelskému převzetí, jak jsme ho zmiňovali výše: kruh se uzavírá. Protože environmentální dimenze podpory bionafty je velmi sporná, a protože stát na celém bionaftovém projektu tratí miliardy korun, z nichž velká část jde právě Agrofertu, hovoří autoři o „řepkovém tunelu“, a o Babišovi jako o „žlutém baronovi“.
Základní tezí knihy Žlutý baron je tvrzení, že skutečný předmět podnikání Babišova holdingu je čerpání dotací a investičních pobídek, a že vstup do vlády mu umožnil toto čerpání výrazně navýšit. Šestá kapitola přináší přehledné údaje o investičních pobídkách, udělených skupině Agrofert, a dochází k závěru, že se vstupem ANO do vlády dotace a investiční pobídky pro Agrofert vzrostly, přičemž v prvním roce ve vládě dostal Agrofert větší objem investičních pobídek než předtím za celou svou existenci dohromady (přes 1,8 miliardy Kč). Agrofert navíc dlouhodobě a úspěšně lobbuje za dotační pravidla příznivá velkým podnikům.
Zuzana Vlasatá, Jakub Patočka: Žlutý baron: Skutečný plán Andreje Babiše: Zřídit stát jako firmu. Vydavatelství Referendum, Brno 2017