Kurýrka mezi Kafkou a Leninem
Recenze filmu Krotká režiséra Sergeje Loznici. Ten se narodil roku 1964 v sovětském Bělorusku, poté žil na Ukrajině a dnes pobývá v Německu. Patří k předním uměleckým analytikům postsovětského světa.
Když jsem u přepážky podával obyčejný (nikoli doporučený) dopis do USA, vyzvala mě úřednice k uvedení zpáteční adresy. Zdráhal jsem se: „K čemu?“ Tu se paní za okénkem rozječela: „Tak si to hoďte do schránky, když nechcete dopsat zpáteční adresu!“ Proslov k další zákaznici zakončila o chvilku později tatáž poštmajsterka hlasem rovněž zvýšeným: „Mám vám to říct eště jednou česky, nebo snad anglicky?!“ Oslovená zareagovala vtipněji než já: „Jé, prosím vás pěkně, anglicky…“ Fúrie za přepážkou, vyvedená poněkud z míry, začala opravdu vykřikovat cosi lámanou angličtinou…
Oba výjevy se odehrály v provozovně Hlavní pošty v Jindřišské ulici v Praze na sklonku reálsocialismu (nedlouho před listopadem 1989). Jako spousta dalších podobných. Mezitím čas oponou trhnul. Česká pošta je nadále podnikem státním, její pracovnice (popř. pracovníci) v elegantních uniformách vystupují ovšem vstřícně, ochotně; po vyřízení daného úkonu vám navíc úslužně nabídnou denní tisk… (Sám se občas přistihnu, jak se místo svižného vyřízení dané záležitosti dál a dál kochám tou nádhernou proměnou, ba i noviny zakoupím…)
Nepovoluje se!
Trhnul čas adekvátně oponou rovněž v Rusku? Francouzsko-nizozemsko-německo-lotyšsko-rusko-ukrajinský film režiséra Sergeje Loznici Krotká (Une femme douce / A Gentle Woman / Krotkaja, 2017), situovaný do současného Ruska, jako by hned zkraje zavrhoval snadné paralely. První ze série „srážek s ouřadem“ se v něm totiž odehraje na poště. U poštovní přepážky začíná anabáze hlavní hrdinky, když se tato rozhodne balík, který odeslala svému manželovi do vězení a který byl vrácen, doručit osobně. A hned v počáteční konfrontaci zřetelně vystoupí rozdíly oproti předlistopadovým scénkám z pražské Hlavní pošty. Právě tady divák poprvé, nikoli však naposled, zaslechne břitce autoritativní výrok adresovaný Loznicově „krotké“ hrdince: „Ně polóženo!“ Česky: „Nepovoluje se!“
Pro pochopení oné klíčové vrchnostenské fráze z Loznicova filmu jsem musel sáhnout po vícedílném rusko-českém slovníku z dob nejtvrdší „diktatury proletariátu“. (Nepomohla „jedničková“ maturita z ruštiny z roku 1974 ani dávná záliba v četbě ruských autorů a „perestrojkových“ novin v originále…) Totalitní výrazivo (snad až ze samoděržaví?) jako by naznačovalo, že ruský stát a jeho pošta nemají – na rozdíl od státu českého a jeho pošty – zas až tak na co demokratického / liberálně kapitalistického navazovat. Demokracie trvala v Rusku jen pár měsíců v roce 1917, pak přechodně po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991. (Tehdy Václav Havel v předtuše možné totalitní recidivy vyzýval mezinárodní společenství k všestranné pomoci Rusku: „Chcete-li pomoci nám, pomozte především jim!“)
Správní řízení na byzantský způsob
U poštovního okénka Loznicova hrdinka navíc poprvé, leč ne naposled, zaslechne, že ohledně vysvětlení apod. má postupovat „po instancijam“ („služebním postupem“), neboť úřednice prý „není její informační kancelář“. Našinec by chtěl zaprotestovat: Vždyť ve všech správních řízeních široko daleko se má adresátu dostat poučení (zejména o opravném prostředku) zároveň s rozhodnutím… „Krotká“ se dozví jen, že chce-li přijmout vrácený balík, musí vysolit 200 rublů… (Ve vlaku potom nemá ani 20 rublů na čaj.)
V roce 1980 jsem poslal z francouzského Štrasburku klasickou poštou na svou pražskou adresu pár balíků s knihami. Řádně doručeny byly všechny až na jedinou. Místo Frommova „Mít, nebo být“ ve francouzštině došlo v češtině na dvou předtištěných stranách rozhodnutí o zabavení. Strojem byl vepsán název publikace, odpovídající pasáže formuláře rukou zaškrtnuty. Obsahovalo klikyhákem podepsané konfiskační lejstro poučení o opravném prostředku? To si žel nepamatuji. (Řekl bych nicméně, že nejspíš ano.) Úřední šiml, jejž kariérně osedlala ona úvodem zmíněná nerudná dáma z Jindřišské, aby se z jeho hřbetu neformálně „vozila“ po klientech, řehtal u nás i tenkrát formálně přece jen transparentněji, „západněji“ než anxiogenní instituce (pošta, dráha, vězeňská správa, policie), jež z různých stran přibližuje Loznica. V jeho díle je citelně, byť nepojmenovaně napořád přítomna Byzanc…
Kafka, Lenin, Bloch
Při anabázi „krotké“ kurýrky ke vzdálenému vězení a pokusech o zdolání jeho bran se tuzemskému divákovi nejspíš vybaví Kafkův Zámek. Vskutku kafkovská je třeba rozsáhlá pasáž, v níž taxikář líčí vězení jako zařízení skýtající přímo či nepřímo obživu celému městu…
Kafka je notně stříknut Leninem, jehož opuštěné sochy porůznu lemují kurýrčinu dráhu a po němž zůstává pojmenována tu ulice, onde náměstí … Lenin a jeho schémátka přetrvávají v hlavinkách lidí. Pracovníci nevládní organizace zasazující se o lidská práva jsou například obecně bez dalšího pojímáni a označováni jako „špióni“…
Kromě Lenina je reminiscence z Kafky namístě relativizovat a „přebít“ jaksi z odstupu postřehem Marka Blocha. Ten v eseji Obrana historie mimo jiné připomíná, že francouzský termín pro otroka „esclave“ vznikl ze slova „Slave“ („Slovan“) – východní zajatec ztělesňoval takový stupeň podrobenosti, jaký tou dobou na Západě nebyl k vidění (viz poznámka)… Také ujařmenost a odevzdanost řadových lidí ve filmu Krotká není (a, co pamatuji, nebyla) v tuzemsku běžná… (Krylovo „ryjeme držkou v zemi“ platilo toliko v kontextu a měřítkách civilizace západní.)
Rozsáhlé pasáže Loznicova filmu představují nepřikrášlenou sociologickou sondu, včetně svérázného „pábení“ pasažérů v autobuse nebo ve vlaku. Zde uplatňuje režisér (a scénárista v jedné osobě) své řemeslo dokumentaristy. Vše, co je ve filmu proneseno, bylo údajně doslova převzato z reálu… Neběží, pravda, namnoze o řeči nejjemnější a nejpříjemnější. (Oproti carským či stalinským dobám nezazní alespoň v Loznicově sondách z Ruska jedinký projev lidového antisemitismu. Doufejme snažně, že to není pouze znakem tvůrcovy autocenzury vedené snahou neodříznout se od toho či onoho finančního zdroje…) Nelze nezaznamenat zejména dalekosáhlou militarizaci obecného myšlení, sahající až do obliby vojenských popěvků… (Poněkud může uklidnit pomyšlení, že k vojáctví neodlučně patří chvástavost. Netřeba tedy vše vyřčené, doufejme ještě snažněji, brát za bernou minci.)
Vedle režiséra vyzdvihněme závěrem kameramana i výkony všech hereček a herců. Jedná se po všech stránkách o velké filmové umění. Uprostřed toho, co se v české obecné distribuci v posledních letech promítá, představuje film Krotká každopádně cosi jako zjevení. Trvá téměř dvě a půl hodiny, přesto se mi z kina nechtělo…
Krotká. Francie/Nizozemsko/Německo/Lotyšsko/Rusko/Ukrajina. Scénář (na motivy povídky F. M. Dostojevského) a režie Sergej Loznica, 143 minut.
Poznámka pod čarou:
1 „Latinské slovo servus, jež dalo ve francouzštině tvar serf, prošlo staletími. Avšak v lidském údělu jím označovaném nastalo postupně tolik změn, že mezi člověkem nazývaným servus ve starém Římě a mužem, kterému říkali serf v dobách svatého Ludvíka, rozdíly zdaleka převažovaly nad podobnostmi. Proto historici obvykle vyhradili výraz ´serf´ středověku. A pro starověké otroky užívají francouzského výrazu ´esclaves´… termín takto přesazený se… zrodil teprve kolem roku tisíc na trzích s otroky, kde slovanští zajatci, ´les captives slaves´, působili dojmem hotových vzorů naprostého podrobení, jež už tehdy bylo zcela cizí domorodým nevolníkům Západu.“ Bloch, M.: Obrana historie aneb Historik a jeho řemeslo. Přeložila Alena Ondrušková. Praha, Svoboda, 1967, s. 136. "Podle zvyku sahajícího, tuším, do osmnáctého století je francouzského výrazu serf nebo slov příbuzného smyslu v ostatních západních jazycích užíváno pro pojem krepostnoj z dob starého carského Ruska. Těžko bychom si vymysleli srovnání méně zdařilé. V ruských poměrech šlo o systematické připoutání k půdě, zvolna přecházející ve skutečné otroctví; u nás o určitou formu osobní závislosti, jež přes svou tvrdost byla daleka toho, aby člověka měnila ve zcela bezprávnou věc: takzvané nevolnictví carských dob nemělo téměř nic společného s naším středověkým nevolnictvím.“ Tamtéž, s. 138.