Obživlosti: Americká ostuda

Ivan Hoffman

Další díl seriálu úvah známého autora, který stál mimo jiné u zrodu našeho družstevního média. 

Sledoval jsem v televizi projev Donalda Trumpa v OSN. Byl tak nabubřele arogantní, až tím byl směšný. Možná jen neměl svůj den anebo si spletl mítink a nevěděl, ke komu mluví, v každém případě to byla nevídaná ostuda. V jedné chvíli jsem Donalda znechuceně vypnul, protože nemíním o Americe ztratit poslední zbytky dobrého mínění.

Když jsem v osmdesátých letech měl cestu do Prahy, často jsem to využil k návštěvě knihovny na americkém velvyslanectví. Spíše než o listování ve fotografických publikacích mi šlo o pocit, že se nacházím na svobodné půdě. Také to byla adrenalinová zábava, neboť fotografie návštěvníků ambasády si pořizovala státní bezpečnost.

Pak se změnil režim a ze stejné ambasády jsem obdržel pozvání vycestovat na několik týdnů do Ameriky, navštívit redakce významných médií, seznámit se s důležitými lidmi a nechat se okouzlit americkou demokracií. Byl bych tehdy rád jel, ale měl jsem práci, ze které nešlo odskočit si na výlet. Nevím, zda jsem o něco podstatného přišel, anebo zda jsem byl něčeho ušetřen.

Měl jsem několik přátel, které si Američané vytipovali coby užitečné domorodce a pak si je v USA za tři týdny ochočili. Vraceli se jako VIP, plni dojmů z toho, že si na ně našli čas šéfredaktor The New York Times či mluvčí Bílého domu. Řekl bych, že to Američané mají chytře vymyšlené. Provázel jsem jednou význačného amerického novináře, který byl k nám vyslán, aby šířil osvětu, jak se dělá regionální žurnalistika. Nepřednášel, nepoučoval, vyprávěl příběhy, které se hezky poslouchaly. Měl image posla z lepšího světa, kde je tráva zelenější.

To ale bylo před dvaceti lety, kdy jsme se čerstvě octli v americké sféře vlivu a východní barbary bylo třeba civilizovat. Od té doby se dost změnilo a především se ukázalo, že to americké demokratické know-how je přeceňovaný mýtus, který povážlivě koliduje s realitou. Možná kolidovalo vždy, jenom jsem to nechtěl vidět. Moje úplně první vzpomínka na Ameriku je z rána jednadvacátého srpna 1968. Z Ruzyňského letiště kolem nás po Leninově třídě jely do centra Prahy ruské tanky a otec se v kuchyni bavil se sousedem diplomatem o tom, co se dá očekávat od Američanů. Předpověděl, že nic, a přidal svou osobní zkušenost s velmocenskou mentalitou Rusů a Američanů: „Jsou stejní.“

Naštěstí mám bratrance filmaře v San Francisku. Jsem zván na návštěvu. Když bude nejhůř, ukáže mi Ameriku ze své lodi. Vždycky existuje způsob jak korigovat i ten nejhorší dojem.