Křížemkrážem
O tom, že ze jména firmy má být poznat, odkud je, a o žábě, která se neuvařila.
Ve 20. století bylo ve zvyku dávat věcem i firmám jména z místopisu a národopisu zemí, kde vznikly. Japonský podnik vyrábějící fotoaparáty byl pojmenován po posvátné národní hoře Fuji, uralská automobilka po tatarském pohoří Žiguli, ta rumunská dostala po starověkém kmeni Dáků, který byl předkem Rumunů, jméno Dacia, československé strojírenské firmy byly pojmenované podle českého hlavního města a slovenských hor Praga a Tatra, a slavné východoněmecké auto, vyráběné v Goethově Eisenachu, dostalo jméno podle blízkého gotického hradu Wartburg. Protože v dnešní korektní době musí mít člověk, ať říká cokoli, stále na paměti případnou obhajobu, podotýkám, že žádný z těchto názvů nebyl produktem nacistického období. Byly vybrány v dobách, kdy země, v nichž pojmenovávané podniky vznikly, chtěly říct do světa: jsme tady, na našem území leží krásy, o nichž jste možná slyšeli, proto vám chceme svými výrobky vzkázat, abyste k nám přijeli, a třeba i zjistili, že se toho u nás dá vidět víc. A třeba i víc nakoupit.
Ve 21. století tato tradice sice pokračuje, ale trochu jinak: nejúspěšnější sportovní firma se jmenuje Quechua, městský automobil Qashqai a kapesní vůz pro jednu osobu a psa Matiz. Drobátko nepřehledné je ovšem to, že první značka, ačkoli využívá jméno indiánského národa Kečuů, sídlí ve Francii; ta druhá, nazvaná podle íránského národa Kaškajů, je z Japonska; zatímco té třetí dali její jihokorejští majitelé pro změnu ve fonetickém tvaru jméno slavného francouzského malíře Matisse.
Vypukla zkrátka globalizace, která nám starším (a „out“) přijde, jako když se zblázní telefonní ústředna, takže zatímco voláte do hospody za rohem, ve sluchátku se vám ozve policejní ředitelství v Bombaji. A tak my aut vůbec nechápeme, proč se předposlední model škodovky jmenuje Kodiaq (to je přece ten medvěd, o němž z Pelíšků víme, že o něm v televizi říkali, že měří sedm a půl metru…) a poslední po aleutsku Karoq, a taky proč se o něm ve stejnojmenném městě na Aljašce hlásí něco z obecního rozhlasu, když tam o firmě z Mladé Boleslavi nikdy nikdo nic neslyšel. Má to snad do nás, nedobrovolných diváků reklamy, podprahově uložit informaci, že škodovka se dá prodat už jen za polárním kruhem?
Na této zeměkouli naštěstí ještě existuje země, které je globální otevřenost zcela volná – a je to shodou okolností tatáž, kde se globalizace zrodila. Můj známý fotograf Vláďa Jirásek z amerického San Antonia mi vyprávěl, jak v tomto texaském městě zakládal firmu na audiovizuální dokumentaci svateb a hledal pro ni jméno. Vzal telefonní seznam a zjistil, že první asi stovka firem v S. A. se jmenuje Alamo, podle slavných kasáren, kde Američané v roce 1836 svedli svou nejslavnější prohranou bitvu, v níž byli Mexičany na hlavu poraženi. I začal přemýšlet, že by tentokrát měl přijít s něčím originálním, co by pro Američany symbolizovalo Čechy, evropský vkus, a taky to bylo na písmeno na začátku abecedy. Protože ten, kdo se žení, nemá nikdy příliš času hledat v telefonním seznamu. I vymyslel značku BOHEM PHOTO. Pro jistotu se ale se svou volbou svěřil kamarádovi, rodilému Američanovi. A ten ho suše zastavil: „Jestli chceš zkrachovat, prosím. Ale jestli chceš vydělat, dej tomu jméno Alamo.“ Tak se Vláďa Jirásek stal majitelem nejúspěšnějšího svatebního fotoateliéru v San Antoniu, PHOTO ALAMO.
Co se týká globalizace, jsem typický Texasan: vím o ní, dokážu si dokonce představit, co provede příště, ale nenechám ji na sebe působit. Snad i v proto souvislosti s „kauzou Lidl“, tedy příběhem umazaných křížků chrámů Svatého Anastáze na ostrově Svaté Ireny (což je mimochodem takové řecké Las Vegas, kde jsou oddávány páry z celého Řecka), nerozumím hlasům některých lidí, jejichž názorů si v jiných věcech nesmírně vážím. Vím, že jsme se vzdálili proto, že zatímco já jsem byl co do vařící se polévky globalizace vždycky vně, oni zůstali v hrnci, a stali se těmi pověstnými stehýnky v žabí polévce. I proto dnes v souvislosti s fenoménem společenské cenzury (v tomto případě v obchodně-průmyslové podobě) odmítají úvahu nad plíživým ústupem od symbolů kulturních kořenů, které stály u samého zrodu Evropy. (Pro porovnání vzpomeňme: ano, komunisté z kostelů někdy dělali sklady, na kterých občas vztyčili i rudou hvězdu, ale když už někde vydali fotku kostela, využívaného k původnímu účelu, nikdy z ní neretušovali kříž – věděli, že tehdejší obyvatelstvo by se jim vysmálo…).
Kéž by se moji vzpomínaní přátelé zamysleli ještě hloub, a konečně konstatovali, že nadnárodní korporativní řetězce nejsou jen vítaní nositelé širokého sortimentu, ale také čísi nástroje, které do našich zemí zatím vnesly vyšší ceny výrobků při jejich nižší kvalitě, boj proti místní produktové soběstačnosti (na Slovensku například zahraniční řetězce neváhaly žalovat u evropského soudu stát za jeho ustanovení o zvýhodnění domácích výrobků), platy zaměstnanců na hranici minimální mzdy a plenkové kalhotky pro směnové pokladní. Po takové úvaze by jim totiž došlo, že retušová eliminace symbolu hlavního kulturního kořene zemí, které je hostí (zejména jedná-li se o symbol náboženství, které je založeno na učení o rovnosti) není u těchto řetězců náhodný marginální jev, ale průvodní symptom fenoménu protihodnotovosti, který k nám vnášejí pomalu a efektivně. Tak efektivně, že tím ukolébají i překvapivě mnoho druhdy jasně myslících a cítících – a nám blízkých…