Myšlenky pro budoucnost – 6. část: Technika
Dosud rozšířené pojetí kultury jako kultivace člověka, přírody i společnosti, či jako kultury pouze duchovní, se v konfrontaci s faktem globální ekologické krize stává překážkou postižení její podstaty. Potřebujeme znovu uchopit fenomén kultury. Další část volného cyklu úvah na toto téma, který je pokusem o jeho redefinování.
Technice, která je přibližně tak stará jako člověk sám, jako kultura, lidé dnes přiměřeně nerozumějí. Není jim jasné, jakým jsoucnem technika je. Má se totiž za to, že technika je v plném rozsahu lidskou konstrukcí. Evoluční ontologie však zdůrazňuje, že také živé systémy jsou potenciální technikou. Jde nejen o domestikovaná zvířata, kulturní rostliny a mikroorganismy, ale i o bytostné síly člověka. Všechny tyto síly, jsou-li vedeny kulturním záměrem, mohou působit na struktury okolního světa podobně jako neživé technické konstrukce.
Technika je nejaktivnějším subsystémem umělé materiální kultury. Pojem materiální kultura je tedy pojmem obsahově širším. Zahrnuje i ty umělé struktury, které vůči vnějšímu prostředí nejsou funkčně aktivní. Všechny umělé konstrukce však přirozenou uspořádanost Země nezvyšují. Vedou sice k vzestupu kulturní uspořádanosti, ale způsobují úbytek a destabilizaci uspořádanosti přirozené.
Původně, v Řecku, slovo „techné“, z něhož je např. odvozeno i české slovo tesař, znamenalo přibližně totéž, co dnešní slova „dovednost, zručnost, řemeslné mistrovství“. Tyto významy dobře vyjadřovaly lidskou schopnost vnucovat části přírody účelové změny.
Protože již první nalezené nástroje připomínají umělé protézy lidské ruky, vznikla iluze, že technika je pouze zvláštním umělým doplňkem člověka a že záleží jen na tom, jakým způsobem člověk techniku používá. V novověku doplnila tuto iluzi představa, že složitější technika je vlastně užitou vědou a že taková technika je nejpádnějším potvrzením objektivní pravdivosti přírodovědeckých poznatků. Ale i když dnes technika funguje spolehlivě, v přírodním prostředí (i v lidském organismu) vyvolává nežádoucí změny: expanze techniky nebezpečně poškozuje přirozeně vytvořenou uspořádanost Země. Dnes se už naštěstí technice – i když bez důkladného teoretického vysvětlení – jako důkazu adekvátního přírodovědeckého poznání tak silně nevěří. Souhrnným empirickým důkazem faktu, že přírodní vědy ani dnes nepoznávají přírodu adekvátně, je globální ekologická krize, ontický konflikt kultury s přírodou.
1. Technika je způsob, či přesněji postup, jímž člověk (kultura) využívá a ovládá dílčí přírodní struktury, systémy a síly pro své vlastní účely. Není důležité, zda jde o systémy a síly převážně živé, či neživé, přirozené, či umělé, nacházející se vně, či uvnitř člověka. Technikou je např. lidská práce holýma rukama, práce s nástrojem, výrobní linka továrny, pěstování obilí či kvašení piva. Technikou však může být i „spotřební předmět“ – osobní automobil, počítač, mobilní telefon atp.
2. Technika je nejaktivnější součástí materiální kultury. Pozemské prostředí, přizpůsobené všemu živému, přeměňuje v prostředí dočasně „příznivé“ jen pro člověka. V přirozeně vysoce uspořádaném světě provoz techniky nutně vyvolává destrukci a likvidaci vzácných evolučně vytvořených přírodních struktur. Protože se stala hromadným předmětem konečné osobní spotřeby, v očích veřejnosti legalizuje právo na neomezený konzum a pohodlí; budí zdání, že slouží lidskému rozvoji, i když fakticky ohrožuje lidskou budoucnost.
3. Technika je starším a komplexnějším jevem než věda. Nejprve sice vznikala pouze na základě obyčejné lidské zkušenosti, ale právě jejím prostřednictvím se počal člověk prosazovat jako jediný onticky tvořivý živočich. Dnes se abiotická technika zdokonaluje, prostřednictvím výroby i konečné osobní spotřeby vnucuje člověku nové potřeby. Závislost na technice člověka vtahuje do riskantního procesu globálního pustošení Země.
4. Po průmyslové revoluci má abiotická technika objektivní tendenci vytvářet uměle integrované subsystémy abiotické technosféry. Na bázi fosilních paliv tak vznikly dva globální abiotické subsystémy: a) převážně stacionární subsystém: tepelná elektrárna – rozvodná soustava elektrické energie – pracovní stroje a další stacionární technické prostředky; b) převážně mobilní subsystém: rafinérie ropy – světová síť čerpadel ropných produktů – mobilní pracovní stroje v zemědělství, vojenství a stavebnictví, dopravní prostředky, včetně lodí, letadel a osobních automobilů.
5. V minulosti, kdy existoval jasný primát zemědělství, v podstatě platilo, že abiotický technický pokrok vrůstal do historicky starší a fundamentálnější linie biotické techniky (např. instrumentální technika do lovecko-sběračské a neolitické ekonomiky; technika mechanická do tradiční zemědělské technologie. Dnes jsme však svědky radikální změny: abiotický technický pokrok získal dočasný primát v kultuře a vedle nebezpečné sféry vojenství vrůstá také do konečné osobní spotřeby a způsobu života lidí.