Patron
Žijeme v době, kdy v Evropě a okolí probíhají referenda o tom, zda se národy, žijící na určitých územích, smějí osamostatnit a oddělit se tak od zemí větších národů, v jejichž státech doposud žily. Všechny čtyři země, v nichž se volilo, začínají na K: Kosovo, Krym, Kurdistán, Katalánsko. První bylo Kosovo, v němž žily národy Srbů a přišedších Albánců po staletí spolu pod nadvládou Osmanů. Pak přišel na řadu Krym, země, kde žili Krymští Tataři a Karaimci postupně pod vládou Osmanů, Rusů, Němců a nakonec Ukrajinců. Kurdistán, země hrdých starověkých Médů, jediného národa Blízkého východu, pro něž je národ víc než náboženství (ta se v zemi kraj od kraje liší), byl před sto lety uměle rozdělen mezi nově vzniklé země Turecko, Persii, Sýrii a Irák. Nakonec, minulou neděli, proběhlo referendum v Katalánsku, zemi, z níž pocházeli velcí výtvarníci Salvador Dalí, Joan Miró a Antoni Gaudí, o nichž si, díky tomu, že jejich úředním rodištěm bylo impérium španělské, celý svět myslí, že byli Španělé. Na těchto čtyřech K je vidět, jak to vypadá s rovností světa: ačkoli všechny tyto země zvolily dospělost a odchod z domova, každé z nich svět odplatil úplně jinak. Možná i proto, že se některé z národů špatně modlily ke svým národním patronům…
Když měl předminulý čtvrtek svůj SVÁTek (tedy den SVATého) český kníže Václav, během nastalého volného dne Češi na sociálních sítích uvažovali, co vlastně slaví. Písničkář Jaroslav Hutka napsal, že by slavil raději Václava Havla než knížete, který není historicky doložen (čímž mě překvapil, protože nás na vysoké škole učili, že je) a jistý neznámý aforista, jemuž se nedá upřít talent, se dal slyšet: „Já bych do toho patrony nepletl, tenkrát se bojovalo mečem“. Musel jsem tu hříčku v angličtině vysvětlovat své americké příbuzné a při té příležitosti jsem se jí snažil vysvětlit také kdo je ten svatý (mimochodem svatý se v jazycích, v nichž to slovo bylo použito nejdřív, rovná slovu zdravý…) a v čem je jiný než třeba maďarský národní patron, muž meče a první uherský král Svatý Štěpán. Neboli v čem je Václav Čech. Václav je vzdělanec, všechno u něj začíná u knihy, ví, že kulturní hodnoty přetrvají, zatímco území zmizí, stádo krav vymře, pruty stříbra v truhle někdo zabaví (ukradne). Němci, kteří jsou okolo ze všech stran, to všechno výměnou za zachování naší kultury chtějí. Dá jim to tedy – a zachová národní kulturu. Ví totiž, že až bude dost silná, zrodí se z ní někdo, kdo začne vzdorovat razantněji. (Václavův postoj přesně o 1002 let později, v roce 1938, okopíruje Edvard Beneš, který s přesilou, jež může národ úplně vymazat, nebojuje hned, ale odejde, aby sbíral síly – a nakonec vyhrál. Dodnes se mu za to laje, ale nikdo nepřichází s jiným konstruktivním scénářem. Němci jsou po sedmi letech vyhnáni a po nich na našem území zůstávají kromě jiného filmová a animační studia DEFA a Richard Dillenz Film, jež na konci války Němci stáhli na naše území. Na jejich nejmodernější technice vznikne československý státní film, který po letech zrodí novou vlnu, a studio Bratři v triku, v němž vzniká světoznámá Trnkova česká animátorská škola. Bojovné svatoštěpánské Maďarsko v téže době už podruhé přichází o dvě třetiny svého území…)
Ve Staré Boleslavi byly ten den vznášeny prosby k našim národním patronům. Věrozvěstové svatý Cyril a Metoděj byli prošeni za obnovení křesťanských kořenů Evropy, uprchlík svatý Vojtěch byl prošen za uprchlíky, aby se mohli vrátit do svých vlastí, věrná manželka svatá Zdislava byla prošena za zachování a posílení rodiny a vychovatelka svatá Ludmila byla prošena za hluboké a hojivé národní školství. Za sebe bych k tomu přidal prosbu ke všem svatým, které jsou vyznávání v českých zemích nejen církví římskokatolickou, ale i dalšími církvemi. K Lužickému Srbovi, působícímu v Čechách, mnichu svatému Ivanovi, za smíření Slovanů. K přemáhajícímu se poustevníkovi svatému Prokopovi modlitbu za překonání našich stínů. K české princezně svaté Anežce, která pohrdla svou hodností a stala se služebnicí chudých, prosbu za překonání našeho ega a touhy po moci a materiálních požitcích. K prosazovatelům chudoby církve a jejího návratu k původním Kristovým myšlenkám (kteří byli zabiti jako heretici) svatému Janu Husovi a Jeronýmu Pražskému prosbu za smíření všech křesťanů. Ke svatému Gorazdovi Druhému, který zemřel mučednickou smrtí poté, co ukryl v kryptě svého kostela atentátníky na Heydricha, směřuji prosbu za naši odvahu v boji za čistou věc. A mírotvorce svatého Václava prosím za mír pro všechny národy.
Amen.