Počteníčko: Ne, na veletrh nejdu
Z frankfurtského knižního veletrhu se v průběhu let vyvinul jeden z nejimpozantnějších podniků celého kulturního světa. Nabízí tisícům nakladatelů, manažerů, agentů a dalším a dalším nositelům kultury příležitost uzavírat mezi sebou obchody, pořádá prohlídky města Frankfurt, nese s sebou celou řadu hospodářských výhod, zvyšuje obsazení hotelů, je dobrý pro pohostinství. Špatný je jedině pro spisovatele.
Aspoň ve mně zůstal tento dojem nesmazatelně vtištěný, když se mnou prošli veletržní haly, nacpané knihami. Knihy, všude knihy, knihy, kam se člověk podívá, knihy, kamkoliv vejde. Nadaní mladí spisovatelé potřebují na to, aby si z toho labyrintu našli cestu ven, přibližně dva dny, spisovatelé středního věku už tři nebo i čtyři a autoři přes šedesátku to prostě nesvedou. Při pokusu vylézt na některou tu horu knih se zřítí a do bezpečí je dopraví jedině zvlášť kvůli tomu zřízené družstvo záchranářů.
Ačkoliv k základním předpokladům literární tvorby patří fantazie, u žádného autora nestačí k představě, že kromě jeho vlastních knih existuje ještě tolik jiných. Nejdřív ho to udiví, potom deprimuje, a když je i po několikahodinovém putování po tom kulturním supermarketu ještě pořád před stánky amerických nakladatelství, nejradši by s tím svým psaním praštil.
Před tímhle důsažným krokem ho uchrání jen pocit zodpovědnosti k okolnímu světu. Neboť se celé léta oddává bláhovému přesvědčení, že koná exkluzivní činnost a svou tvůrčí prací poskytuje lidstvu posvátnou službu, pro kterou je vyvoleno jen málo povolaných. Na knižním veletrhu musí vzít na vědomí, že počet těch vyvolených jde do statisíců. Vzpomínáte si na ty děsivé davy lidí, které naplnily stadion při závěrečném utkání mistrovství světa ve fotbale? Byli to samí spisovatelé! A když k nim přidáme ještě všechny nakladatele, knihkupce, sazeče, korektory, tiskaře a vazače, kteří spisovateli umožňují, aby je živil, pak se dosažená cifra týká přibližně čtvrtiny lidstva.
Knižní veletrh informuje spisovatele také o tom, že jen v Německu přichází každý měsíc na trh 140 nových knih, tedy víc než čtyři denně. Krásná produkce, co? Ale skutečnost je ještě krásnější. Ve skutečnosti se těch 140 nových knih neobjeví každý měsíc, nýbrž každý den. Opakuji: denně sto čtyřicet nových knih. Každých deset minut nová německá kniha. Každých deset sekund nová kniha na zeměkouli. Než spisovatel stačí dokýchnout nad svým novým rukopisem, narodí se na světě tři bestsellery.
Pokud jde o ty bestsellery, byl jsem doteďka toho mínění, že rekord všech dob drží bible a „Tarzan, syn divočiny“. Z informací knižního veletrhu však vyplývá, že světový bestseller je kniha logaritmů, ta s těmi krásně uspořádanými tabulkami. Předsevzal jsem si, že napíšu humoristickou knihu logaritmů. Člověk musí jít s dobou.
Ta nevyzpytatelná plodnost, s jakou se knihy bez ustání rozmnožují, potvrzuje jeden z mých soukromých poznatků. Po každém vyčištění své domácí knihovny mám víc knih než dřív. Letos jsem právě provedl tři očistné akce, kterým padly za oběť nejrůznější žluté encyklopedie, přebytečné romány a nakynuté naučné knihy – ale pro knihy, které zbyly nakonec, nezůstalo na policích místo. Ty knihy se fakticky rozmnožují jako králíci. Kdybychom na frankfurtském knižním veletrhu nastavěli všechny exempláře, které máme k dispozici, jeden na druhý, dospěla by ta věž až na Mars, odkud by se vrátila jako science fiction.
Celá ta záležitost má i jeden osobní aspekt. Jako všichni moji egocentričtí kolegové jsem léta žil v naději, že moje děti budou na svého otce spisovatele pyšné. Od té doby, co jsem navštívil frankfurtský knižní veletrh, si připadám jako onen účastník prvomájové přehlídky v Moskvě na Rudém náměstí, jehož synáček stojí na tribuně a volá nadšeně na svého kamaráda:
„Tamhle pochoduje můj tatínek! Ten 47. zprava ve 138. řadě!“
Ne, na frankfurtský knižní veletrh už nikdy nepůjdu. Vidět tu horu knih – o to mi vůbec nejde. Když se jí mermomocí bude chtít, ať přijde k Mohamedovi. Mohamed zůstane doma.
Ephraim Kishon: Nejlepší povídky z cest. Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2005. S. 107–110. Přeložili Luba a Rudolf Pellarovi.
Ephraim Kishon se narodil roku 1924 v Budapešti jako Ferenc Hoffmann. Za druhé světové války uprchl z transportu do koncentračního tábora, od roku 1949 žil v Izraeli. Z jeho díla vyniká politická satira Liška v kurníku, sbírka Povídky o rodině (údajně nejprodávanější hebrejská kniha po bibli), soubor úvah o umění Picassova sladká pomsta a divadelní hra Byl to pták, líčící, jak by asi vypadalo manželství Romea a Julie. Režíroval také filmovou komedii Policista Azulaj, oceněnou Zlatým glóbem. Zemřel roku 2005 ve Švýcarsku. V čísle 18/2015 našeho týdeníku jsme vyprávěli spisovatelovu vtipnou osobní příhodu, kterou zachytil příbuzný člena naší redakce.