Počteníčko: Učitelé ve Španělsku
Velmi žalostný je stav španělského učitelstva. Je to hanba našeho osvíceného století, která snad jen ve Španělsku v takových rozměrech je možná. Venkovští učitelé, jejichž práce je v první řadě věnována prospěchu národa, trou bídu a nouzi, trpí hlady, ba chodí žebrotou. Říkalo se nedávno, že v bitvě u Sadové zvítězil německý učitel. Avšak Španělsko učinilo z učitele osobu ubohou – a z kněze tvora vznešeného. Ubohá země!… Mnohé obce venkovské jsou při tom tak chudé, že ani nemohou platit učiteli služné, i kdyby chtěly. Učitel stěžuje si u vyšší provinciální instance, a nežli mu zadržený plat konečně vyplatí, uplynou měsíce a léta! A zatím náš venkovský pedagog potlouká se žebrotou, chodí prosit od stavení ku stavení, aby hlady nezemřel i s rodinou.
Všude na naší zemi jsou dobři lidé, kteří hladovému strčí sousto chleba, nedávajíce mu zemřít vysílením nebo samovraždou. Avšak dobročinnost lidumilů má své meze k lidem, které má platit stát a obec.
Jak pomoci učitelskému stavu, v bídě a nouzi postavenému? Guvernér provincie Guadalajara ve středním Španělsku připadl nedávno na zvláštní prostředek, aby přiměl k zapravení školních dluhů několik obcí, které již půldruhého roku neměly se k placení. Zakázal obyvatelům corridu (býčí zápasy), pokud neučiní povinnosti své zadost. Obce sehnaly rychle peníze a za měsíc odvedly do pokladny přes 40 000 peset (franků) – učitelům bylo služné částečně vyplaceno. Veliké zlo jest, že státní kasa rovněž dluhuje učitelstvu – přes pět millionů franků; je to služné, zadržené učitelům po několik let, a dluhů každoročně přibývá. Na válečné potřeby a výzbroj vojska proti kubánským povstalcům vláda dovedla si vypůjčit mnoho millionů, a na vyplacení služného učitelům neví, odkud dostat peníze. Mars má vždy a všude přednost před Minervou. Jeden anglický kazatel řekl: „Nejlépe platíme ty, kteří nás zabíjejí (generály), potom ty, kteří nám krátí čas (zpěvačky, tanečnice, hudebníky, herce), potom ty, kteří nás léčí, nejbídněji ty, kteří nás v potu tváře vzdělávají.“
Ve Španělsku i těmto nejšpatněji placeným lidem ještě souzeno čekati na svůj skrovný plat po dlouhé měsíce a léta. Žebrající učitel — toť symbol a zvláštnost bigotního, tmářského Španělska, tak zvaná cosa de Espaňa, španělský nemrav, neplecha, která se v jiných zemích nevyskytuje, zlořád pro Španělsko výrazný. Učitel kromě toho nesmí tam býti bytostí z masa a krve, cítící a myslící — musí být pouhým strojem k odchovávání loyálních a duševních automatů, jak toho vyžadují zájmy kněžstva a vládnoucích tříd ve státu; knězi mají právo kontrolovati jeho smýšlení! Učitel v Čechách, jenž nemá též plných práv občanských, dejme tomu — je rovněž moderní nevolnickou osobou, ale má přece tolik služného jako leckterý úřadní sluha, takže mu nehrozí smrt z hladu, a může mimo to vždy pospolitě na své poslance z lidu uhodit, aby mu pomohli zlepšit a uvolnit existenci, nejen hmotnou, ale i duševní zmírněním řádu disciplinárního.
Četné obce ve středním a jižním Španělsku dluhují služné učitelům; pouze severní Španělsko, kde prospívá průmysl a obchod, kde pracovitý lid je též vzdělanější a zámožnější, nedluhuje učitelům ničeho. Vláda nařizuje zakládání škol i obcím těm, o nichž napřed ví, že ničeho nemají, a kde nic není, tu (s odpuštěním!) – ani čert nebere. Tyto chudinké obce nemohou učitelstvo vydržovat, nemají peněz ani na stavbu školní budovy, takže se vyučuje ve stodolách, ve sklepích, ve stájích, v polozřícených domech, v boudách atd. Největší bída učitelská vyskytuje se v provincii Malaze, kde obecní školství je nejvíce zanedbáno již po dlouhá léta – a to nejen ve vesnicích, ale i ve městech. A přece tato provincie je z nejbohatších ve Španělsku, majíc kvetoucí obchod a průmysl.
Učitelé z pobřežního města Velez-Malaga, jimž skrovňoučký plat již na druhý rok zadržovali (12 tisíc obyvatelů), usnesli se po společné poradě, že přestanou vyučovat a že se odeberou společně do provinciálního hlavního města, do Malagy, aby si tam obživy hledali. Osm z nich bylo v Malaze pro žebrotu zatčeno, ježto se doprošovali na veřejných místech almužny, podávajíce lidem tištěné listiny, v nichž pravdivě svůj trpký úděl líčili. Guvernér slíbil jim, že se postará, aby zadržené služné bylo jim vyplaceno, avšak pohrozil zároveň, že je dá všecky strážníky odvést do chudinského ústavu, nepřestanou-li tištěnými prosbami veřejně obecenstvo obtěžovat…! K tak smutným koncům došla říše, která se kdysi honosila, že v ní slunce nezapadá — za Karla V. A nyní v té říši je světla tak málo! Kdyby učitel, živitel své rodiny, hlady zemřel — tím se může umírající těšit — budou se za jeho duši, která v hladovém těle paedagoga nemohla se udržet, krajané modlit, a za jeho duši budou kněží sloužiti mše.
Před třemi lety se stalo, že učitelé z města Benagalbon se objevili v Malaze, žebrajíce na ulicích. „Guvernér velmi přísně zakročil proti těmto skandálům“ – telegrafováno z Malagy do madridských novin. Je to smutný statistický zjev, čteme-li, že služné, zadržené i vládou učitelstvu, dostoupilo již loni bezmála do sumy devíti millionů peset (franků)!… V rozkošné Andalusii, která se nazývá zemským rájem a v níž pozemky náležejí velkostatkářům, je zvláště mnoho chudičkých obci a mnoho nešťastných učitelů, kteří úpí v bezpříkladné bídě a snášejí trpkou nouzi. Za války s Amerikou stav jejich ještě se zhoršil. Učitelé hlásili se za vojáky, ne tak z lásky k vlasti, ale proto, aby hlady v té vlasti nezemřeli. Jen aby se nasytili, tedy z pouhého zoufalství, šli bojovat za tu vlast, která je nechává hladovět. Těšili se tím, že dříve neb později Spojené státy budou přemoženy a že potom všeobecný blahobyt obcí tak se povznese, že zadržovaný plat dostanou.
Provincie malažská dluhuje vzdělavatelům mládeže přes 1 201 845 franků, provincie granadská přes 200 tisíc fr. a četné jiné provincie též asi tolik. Poslední obětí sv. inkvisice byl r. 1826 učitel – byl za kacířství oběšen. Nyní mají učitelé jiné svízele, jsou sice „pravověřící“, avšak nemají co jíst. Trvám, že ani sám ďábel by nešel do Španěl za paedagoga. Je to stará historie, která se tak často opakuje. V obci zavřeli již dávno školu a služné zůstali učiteli na desátý rok dlužni. Bezcitný člověk řekne o chuďasovi: „Proč nebyl opatrnější ve volbě svých rodičů? Proč nepřišel na svět aspoň se zárodkem budoucího generála nebo biskupa?“ – Těmito proč? učiteli nepomůžete. Uveďte mu výrok řeckého básníka: Nejlépe ze všeho jest, ani se nenarodit – a on vám s bolestným úsměvem odpoví: ale jak málo lidem se to podaří… A zatím čeká pořád na služné, těše se blahou nadějí, že čím déle čeká, tím spíše může mu služné přijíti, snad již zejtra, snad pozejtří. Blahoslavení, kteří v bázni boží trpělivě čekají a zatím hlady i s rodinou neumírají… Kojné v domě nalezenců – jest jich 30 na 120 dětí – již dvě léta čekají na služné, kdežto páni dozorcové a provinciální radové dostávají správně své diety a representační peněžní sumy. Vyšším příčkám na společenském žebříku vyplácí se služné, toť se rozumí – pouze na služné podřízeným a prostým lidem nedostává se v těch prožluklých kasách peněz. Tak to žádá již společenský pořádek – nejdříve se staráme o vrchol stromu a potom teprv i těm hloupým kořenům v zemi necháváme něco ukápnout.
Národní listy, 26. 2. 1899
Pavel Durdík (1843–1903) byl český lékař. Působil v Rusku u knížete Repnina, později se ve službách holandské armády dostal až na Sumatru, navštívil také Švýcarsko a Španělsko, publikoval řadu cestopisů a etnografických studií, překládal do češtiny Gogola i Turgeněva.