A vina začala už prvním nádechem
Nová sbírka básní opavského autora Ondřeje Hložka by se dala vnímat jako pokračování v nastoupené cestě: autor se dopracoval ke stylu, který by se již dal označit jako charakteristický. Ne snad, že by byl výrazně originální, nelze mu však upřít osobní nasazení a přesvědčivost. Krátké básně, psané jednoduchým jazykem bez zbytečných ornamentů, jsou svým celkovým duchem výrazně existenciální, nevyhýbají se ani upřímnému zobrazování osobních traumat.
Situace popsané v Hložkově poezii jsou samozřejmě do značné míry obecně lidské: stárnutí rodičů i odcházení vlastního mládí, bilancování různých životních ztrát, pochybnosti o smyslu své existence, únava, samota, nespavost, strach z budoucnosti. Všudypřítomná je skepse, která má částečně i povahu generační, nepochází však pouze zvenčí, zdá se být důkladně prožitá a promyšlená, takže neušetří ani samotný lyrický subjekt: „Kam jsi šel, / že za sebou / necháváš zotvírané láhve / a kusy papíru s verši?“
V básních se občas objevují i konkrétní místa, jako je zřícenina hradu Vikštejna, nebo prvky aktuálně satirické („švédský dřevotřískový šunt“), převládá však nadčasový pocit ze světa jako labyrintu, z něhož nelze vyjít, v němž nemáme jinou možnost než opakovat prohry všech, kdo tu byli před námi. Těžkomyslnost je občas střídána ironií, která však básně nijak zvlášť neodlehčuje, spíše podtrhuje celkovou náladu chátrání a zmaru.
Je vždy otázkou, nakolik může poezie vycházet z osobních zážitků, aniž by se stala nesdělitelnou. Asi proto dnes málo lidí čte verše a ještě méně lidí je chce recenzovat: riziko případného nedorozumění je příliš velké a v současném světě jsme si už navykli na ničí slova nijak zvlášť nespoléhat. Ne snad že by Hložkovy básně byly nesrozumitelné: promlouvají obyčejným jazykem o vcelku obyčejných věcech, vyhýbají se metaforizaci za každou cenu, která bývá nešvarem řady současných autorů. Skoro jako by až evokovaly někdejší „poezii všedního dne“, ovšem bez její těžkopádné snahy o pozitivní pointu. Občas zaráží otevřenost, s níž autor zpracovává problematické události z intimní sféry, ale snad k tomu můžeme říci s klasikem: „pravdivost, i kdyby jí mělo být peklo.“
Hložkovy básně jsou lapidární, věcné, skládají se ze sugestivních, jakoby černobílých momentek. Ale snad právě proto si čtenář nutně klade otázku, proč nám básník sděluje právě toto, jak vypadá ona větší část ledovce, kterou nevidíme. Každý si může najít nějaké vodítko, ovšem bez záruky, že bude správné: můžeme přemýšlet nad dramaturgií sbírky (tedy proč jsou texty poskládány za sebou a rozděleny do oddílů právě takto, jaký příběh tím vzniká a jakým směrem se ubírá), můžeme hledat věci nadosobní, ovšem s rizikem, že si tak do básní promítneme především své vlastní dojmy a představy, můžeme se zaměřit na motivy opakující se tak často, že by se daly označit za klíčové. V knize Ulicí Dolorosa například výrazně vystupuje kontrast mezi městem a venkovem, interiérem a exteriérem, dnem a nocí. Jako by básník stále hledal místo, kde bude moci skutečně být sám sebou, a jako by s nástupem Kristových let pomalu poznával, že takové místo nejspíš v tomto světě neexistuje. Také nad názvem knihy se dá přemítat, zda je manifestací náboženské víry nebo spíše blasfemií – a dost možná je pravda někde uprostřed, možná je Dolorosa jen upozorněním na skutečnost, že míra lidského utrpení se nedá exaktně změřit, že každému z nás připadá náš vlastní kříž stejně těžký, obzvlášť když nevíme, kam a proč ho vlastně neseme.
Ondřej Hložek: Ulicí Dolorosa. Nakladatelství Pavel Kotrla – Klenov, Bystřička, 2017.