Počteníčko: Noční vlaky
Všichni jsme tenkrát žili, jak se dalo, za moc to tedy nestálo. Oleša s Ilfem dostali v tiskárně Sirény pokojík, úzký jako penál. Gecht bydlel kdesi v Marjině Háji mezi netečnými ševci. Bulgakov se usadil na Sadové-Triumfální v tmavém komunálním bytě, rozlehlém jako kluziště.
Jeho sousedé si přivezli z venkova kohouta. Strašně Bulgakova dopaloval, protože celé noci bez ustání kokrhal. Městský život kohouta dokonale popletl.
Z Granátné uličky jsem se musel odstěhovat, protože nájemník, v jehož pokoji jsem bydlel, se vrátil ze služební cesty.
Kapitán Zuzenko, spolupracovník Hlídky, mi vyhledal útočiště za Moskvou, v Puškinu, hned vedle domku, který sám obýval. Byla to ledová vilka, prázdná jako stodola.
V mém pokoji stálo pár kusů zaprášeného nábytku a na promáčklé pohovce ležela odřená kožešina z bílého medvěda. Prach na nábytku zkameněl. Ničím se nedal otřít, leda snad oškrábat pilníkem. Ve škvírách mezi trámy pištěly myši.
O Zuzenkovi už jsem napsal mnoho. Jak také nepsat o tom paličatém, dobrém člověku s obličejem znetvořeným z ringu. Zřejmě jsme se spřátelili proto, že jsme měli tolik odlišné povahy. Zuzenko neznal pochybnosti, já byl jimi prostoupen víc, než se sluší. Zuzenko byl obhroublý a posměvačný, já ke své lítosti byl zdvořilý i k tramvajovým zlodějům a posměch jsem nesnášel.
Zpočátku se mi bydlení za městem líbilo. Tenkrát se ještě od Mytišč až do Puškina táhl panenský les. Každý den jsem musel dojíždět do redakce a o půlnoci se posledním vlakem z Moskvy vracet.
V Moskvě prošel průvodčí před odjezdem vlaku vagóny a v zájmu bezpečnosti cestujících všechny nahnal do jednoho vozu. Tenkrát se v předměstských vlacích hodně loupilo (v té době se tomu říkalo „svlékání“).
Cestující byli nervózní a mlčeli. Těžko se také dalo mluvit. Malé vagónky při jízdě tak rámusily, že se lidé mohli domlouvat jen křikem.
Většinou dojížděli stále tíž lidé a už se znali od vidění. Na každého nováčka se proto dívali s podezřením a sedali od něho co nejdál.
Nejnebezpečnější byl úsek mezi Losinoostrovskou a zastávkou v Tajnince. Zkušení cestující říkali Tajnince „lotrovská peleš“. Na ty, kdo v noci vystupovali na opuštěné zastávce, hleděli se soucitem a hádali, zdali dojdou domů, nebo ne.
Za Tajninkou se uklidnili a klímali až do Puškina.
Jezdili jsme se Zuzenkem vždycky společně. Pro mne to mělo dvě výhody: jednu při cestě z Moskvy do Puškina, druhou z Puškina do Moskvy.
Výhoda společné cesty z Moskvy byla v tom, že v Zuzenkově přítomnosti jsem se cítil v bezpečí. Byl to muž ohromné fyzické síly a odvahy; jakýmsi šestým smyslem poznal každou „pakáž“ a okamžitě přecházel do útoku. Jak ve voze zahlédl „podezřelou existenci“, okamžitě se na takového chlapa upřeně zadíval, pak vstal, pomalým, výhružným krokem se k němu blížil a přitom říkal:
„Na první stanici koukej vypadnout! A bez kecání!“
Při těchto slovech vsunul ruku do kapsy vojenského kabátu.
Nejdivnější bylo, že se ani jednou nezmýlil, „podezřelé existence“ se pokaždé vytratily jako pára, dokonce si ani sprostě neulevily.
Ale jednou byl Zuzenko také zmaten. Stalo se to za Tajninkou. Všichni klidně dřímali. Na lavičce proti nám seděl s nohama po turecku zkříženýma asi čtrnáctiletý chlapec. Strašně sebou vrtěl a občas dokonce ve spánku nadskočil.
Zuzenko pronesl domněnku, že chlapce asi trápí škrkavky. Náhle sebou vlak trhl na výhybce, chlapce to nadhodilo, probudil se a najednou začal střílet. Přitom volal: „Strejčku, zachraňte mě!“ Střílel z kapsy prošívané kazajky jako prohnaný lupič. Cestující se probudili a vrhli se na plošinu. Zuzenko popadl chlapce za límec, ale hned ho zase pustil.
„Kluk setsakramentská!“ vykřikl. „Jak to střílí? Vždyť má, darebák, obě ruce z kapes venku!“
V té chvíli se z chlapcovy kapsy ozvala ještě jedna ohlušující rána. Poslední. Chlapec zaječel. Kapsa mu doutnala. Vinul se od ní smradlavý kouř.
„Svlíkněte mi kazajku!“ zoufale křičel chlapec. „Strejčku, svlíkněte mi kazajku, nebo shořím!“
Zuzenko z něho stáhl kazajku.
„Co to máš v kapse, frňousi zatracená!“
Uřvaný, pihovatý frňous se přiznal, že měl jen tak volně v kapse zátky do špuntovky. Zřejmě se zahřály, protože do sebe dlouho narážely a třely se, pomohlo i to, že se vlak škubal a houpal, až při nejsilnějším trhnutí nakonec explodovaly.
Kazajku jsme uhasili. Podle zvyklostí cestující nešťastnému chlapci pořádně vyhubovali. Zuzenko se chechtal, kolébal se přitom jako Arab na modlitbách, pak náhle řekl:
„To je případ pro Jacobse!“
Jacobs byl anglický humoristický spisovatel, milovník nesmyslných příběhů podobného druhu.
Další výhoda cestování se Zuzenkem se projevila při ranní jízdě do Moskvy. Vyslechl jsem při ní spoustu pozoruhodných příběhů ze Zuzenkova života.
Kapitán spustil hned v Puškinu, sotva vkročil do vozu. Zvědaví cestující přisedli blíž.
Zvěst o jeho vyprávěních se záhy roznesla po celém Puškinu. Do vagónu, kde jel Zuzenko, se nacpalo tolik lidí, že nebylo kam si sednout. Aby líp slyšeli, shlukli se všichni kolem kapitána, opírali se mi o záda a mně vždycky dlouho trvalo, než jsem se v Moskvě vydýchal.
Průvodčí pokaždé rámusil, že vlak je nepravidelně zatížen, že všechny vozy jsou prázdné, jenom tímhle vagónem že se nedá ani projít, že na takovou zátěž nebyl vůz propočítán, že je to nepořádek a že se určitě zadřou brzdy. Zuzenko i cestující rozvíjeli s průvodčím zmatený technický spor a dokazovali, že vagón přetížený není a že se brzdy určitě nezadřou.
Zuzenko psal pro Hlídku své vzpomínky na různé zámořské plavby. Rukopisy oklepával na starém psacím stroji s latinkou. Tam, kde latinka neodpovídala azbuce, vpisoval ruská písmena rukou. Byla to nepředstavitelná dřina.
Na Zuzenkovi se mi líbil jeho ironický pohled, kterým oceňoval spolubesedníka, těžká, opatrná chůze, jako by kráčel po palubě uprostřed rozbouřených vln, líbil se mi jeho obhroublý humor i vášeň pro složité, naivní podniky, slibující pochybný zisk.
Tenkrát bylo v Rusku hodně zámořských kapitánů bez práce; z prostinkého důvodu – nebyly žádné zámořské lodě. Proto byl Zuzenko v záloze sovětského obchodního loďstva. Čekal, až se konečně objeví nějaké „vhodné necky“, jak říkal, na kterých se bude plavit, když ne jako kapitán, tak třeba jako lodník. Dostával jako záložník hubenou gáži, a proto ustavičně vyhledával způsoby, jak vydolovat nějaké penízky.
Bylo období Nepu. Nepovce a takzvané soukromé podnikání Zuzenko krutě a nesmiřitelně nenáviděl.
Bylo to plémě spekulantů a kombinátorů. Ti, kdo byli společenským postavením a penězi na vyšším stupni, se snažili budit dojem průmyslníků, velkoobchodníků a velkopodnikatelů. Ale jejich snahy zpravidla končily u vnějšího dojmu – každý věděl, že to je podfuk.
K Nepu jsme měli celkem skeptický vztah. Bylo nám jasné, že Nep je zjev dočasný, že hned od prvních dnů své existence má namále, a až splní své poslání, bude vyhozen na smetiště dějin. To se také stalo.
Ale nepovci šli na nervy všem. Štvali se za rychlým zbohatnutím, byli udýchaní spěchem a uštvaní nejrůznějšími kombinacemi i věčným strachem. Meze toho, co je dovoleno, nebyly zvlášť jasné. Kterýkoli krok mohl být osudný. To všechno vtiskovalo povaze nepovců hysterii. Jejich existence, provázená krátkou, křečovitou konjunkturou, zvetšelými automobily, povadlými kráskami a flámy ve vinárnách s cikánskou kapelou, se podobala špatně zahranému představení.
Kdesi na Sibiři a na Dálném východě se pronajímaly doly a zlatá naleziště, ale to bylo tak daleko od Moskvy, že nám to připadalo neskutečné. Snad proto jsme byli klidní. Setkávali jsme se jen s nepovskou „chamradí“. Nás ovšem nemohly rozčilit nepříjemné, mrzuté dámy a babizny, které v oknech svých přízemních bytů prodávaly koblihy a domácky vyrobené karamely.
Rozkládaly své lákavé zboží po oknech. Kromě pirožků a cukroví se tam na odřeném porcelánovém talíři (pravá míšeň!) bělaly kopečky kostkového cukru, byly tam pletené kravaty, zapalovače, kostice do šněrovaček a přepychové růžové nebo bledě modré gumy na dámské podvazky – ovšem zcela neupotřebitelné, protože guma dávno seschla. Vnímali jsme Nep hlavně z jeho žánrové a komické stránky.
V té době proslul v celé Moskvě „král dřevěného uhlí“ Jakov Racer. Jeho podnik sídlil v Marjině Háji zrovna proti domu, kde bydlel Gecht. Každé ráno, sotva se rozbřesklo, vycházel Jakov Racer na balkón a sledoval dlouhou řadu uhlířů, povozů a kulhavých koní. Stál jako vojevůdce, jenž vykonává přehlídku svých armád.
Po defilé se uhlíři rozběhli do všech koutů Moskvy, ve dvorech se rozléhalo jejich mrzuté volání: „Uhlí! Uhlí! Kdo chce uhlí!“ Všichni byli černí od mouru jako negři. Moskvany ohromovala emailová běloba jejich bulv pod modrošedými víčky.
Čas od času uveřejňoval Jakov Racer v Izvestijích inzerát: „Staly se případy, že uhlí Jakova Racera nemělo patřičnou váhu, ale nikdy se nestalo, že uhlí Jakova Racera bylo mokré.“ Na pytlících s uhlím do samovarů míval Racer poněkud jiné, dosti exkluzivní reklamní verše:
Tak nám praví Zarathustra:
„Reklama ať je vždy pestrá!“
Láci však na prvním místě!
To vám každý stvrdí jistě.
Kdo chce mít uhlí, dříví, koks,
svým kamnům v zimě pro radost,
věz! Firma Racer s důvěrou
splní dodávku veškerou.
Stejně proslulý byl ještě jeden soukromý podnikatel, nějaký Funk. Zavedl si v Moskvě výrobu krému na boty.
Funk měl smysl pro reklamu.
Na kdekteré pouliční lampě viseli bujaří mládenci, vystřižení z plechu. Křepce tančili, na hlavě žluté švihácké čapky, a bílé zuby i střevíce, vyleštěné krémem Funk, jim oslnivě zářily.
Mládenečci nadšeně doporučovali obyvatelům, aby si čistili obuv výhradně krémem Funk. Byla to pobídka krajně nejapná. Na dlažbě pleskala bosá chodidla bezprizorných a obuv, která by potřebovala tak ideální péči, se v Moskvě vůbec nevyskytovala.
Konstantin Paustovskij: Román o životě. Přeložila Zdeňka Psůtková, Odeon, 1972.