PERFORM-MADE / Odolné okamžiky.
Oboje zní dobře. "Dobrý den, chtěla bych na všechny výstavy, co tu máte. "
"Všude je Ruller."
"Tak na všude."
Kolik je mu let, že to celé zabral? ročník 1957. O rok starší než můj taťka. Ten je taky nainstalovanej všude - v garáži, v dílně i ve sklepě. Představuju si rok 2057.
Retrospektivní výstava akčního umělce Tomáše Rullera v Domě umění v Brně začíná v nejtemnější místnosti. Fotografie, texty a černobílé projekce v životní velikosti - záznamy performancí v různých prostředích ze 70. let 20. století. Pohyblivý obraz strhuje moji pozornost. Ve společném performance-jamu s Tomášem Rullerem sleduji hubenou ženu s odhaleným ňadrem a sádrovým výrazem, která mění velmi pomalu pozici ve stoje za pozici v lotosový květ. Její pohyb se odehrává v řádech ne sekund, ale minut. Mezitím se Tomáš Ruller otočil na kameru. Akce mě hypnotizuje. Myslím na Havlíkovy prostředky hypnózy. Zde jsou ovšem voleny všechny výrazové prostředky bez nadsázky. Lavice, která mi zprvu v instalaci opticky překážela, má své opodstatnění, chce to na chvíli si ve tmě sednout.
Ostatní místnosti jsou již přirozeně prosvětlené, avšak "obří asfaltový triptych" s doběla vyleštěnými symboly kruhu, čtverce a trojúhelníku atmosféru neodlehčují. Na zemi září světelný kruh, do kterého "nesmí vstoupit" pocákaný oděv, boty, židle, lavór s barvou, sekyra, kosa a další nástroje. Prostorová rekonstrukce nějaké performance? Mohou cizí předměty nechat v mojí mysli oživnout cizí akci? Představuji si, co asi s těmito věcmi vyperformoval Ruller, ale přistihnu se při představě toho, co bych s nimi zmohla já. Přísně aranžované předměty doličné, fotografie a sem tam obrazovka tvoří páteř celé výstavy. Ve třetí místnosti to ale návštěvníka omrzí. Strategie je pořád stejná. Výjimku tvoří velký sál, kde je zmiňovaná strategie doplněna o druhé patro velkoplošných projekcí. Tam jsou zdi strnulou postavou v klobouku doslova vytapetovány. Videodokumentace akce má své přirozené limity, divákovi však na rozdíl od fotografií, předmětů a textů zprostředkovává "nejvěrněji" proběhlou performance. Rozhodne-li se ovšem kurátor pustit všechny videa najednou, jejich potenciální účinek sníží na roli pohyblivé kulisy. Pán v černém klobouku, skoro se nehýbe. Poprvé, podruhé, potřetí, počtvrté... Vyznění je až komické.
Překvapuje mě množství a pestrost prezentované tvorby: nevěděla jsem například, že byl Ruller i alchymistou či módním vzorem/předobrazem pro dnešní teroristy. Je mi taky sympatické, že s rostoucím věkem a vážeností osobnosti Tomáše Rullera klesá vážnost jeho děl. Za nejodolnější okamžik výstavy, skvělou předehru a tečku považuji nejčerstvější dílo, které nestojí na účasti autora-performera a nemusí se tedy vyrovnávat s jeho nepřítomnosti na výstavě. Ruller prezentuje na zahrádce před domem umění Perform-made objekt, který je schopen v mžiku osobitě zaperformovat - stačí si ho nafouknout! Je to právě sto let co Duchamp převrátil pisoár a prezentoval svůj ready-made jako Fontánu. V roce 2017 přichází Ruller s hitem perform-made, s fontánou z netypičtějšího nafukovacího bazénu, který si můžeme koupit. Žádná zdlouhavá zdobná kamenosochařská práce! Nafouknete a máte! Jednoduchý a praktický design. Two in one. Fontána a bazén v jednom, a na zimu poklidíte do sklepa. V době, kdy jsem navštívila výstavu, byl bazén na záhonku zplihlý. Možná jej nějaký vtipný konceptualista považoval za perfor-ready-made objekt a propíchl jej? Anebo bylo záměrem nechat fontánu performovat jen na vernisáži?
Co tam tak asi říkali? Co bych řekla já?
Performance je křehká a soustředěná záležitost. Jakýkoliv pokus o její záznam v mnoha ohledech selhává. Pak zůstávají jen stopy. A pokud je jich moc, či dokonce začnou tvořit vlastní obrazce, vytrácí se důvod každé jednotlivé vytvořené. Vytrácí se myšlenky na to, že stopu zanechala bytost, někde, někdy a z nějakého důvodu. Marně stopujeme snahy umělce, jehož podstata nám stále utíká. Nakonec ho najdeme sedícího v poslední místnosti. Ne, to není on, nastražil tam svoji figurínu! Najdeme ho v sobě, pokud si sedneme do dokonale zateplené, zatemněné a vzduchotěsné buňky. Zde se během krátké chvíle můžeme vlastním žárem a dechem vystavit riziku sebe sama. Tam až jej, na vlastní kůži, dostihneme.
Možná by měl být Dům umění menší. Nebo je to diagnóza pojmenovaná retrospektivní výstava, která se ohlíží a sčítá, místo toho aby okouzlovala? Každá dobrá píseň, báseň, obřad či performance ctí určitý rytmus a dynamiku, to Ruller dobře ví a umí. A stejně tak by na tom měla být skladba výstavy. A tomu Odolné okamžiky odolávají. Pane kurátore Dušane Brozmane, je bezpochyby velká výzva prezentovat performance bez možnosti použití performance, ale dávám Vám 30 let na promyšlení živějšího konceptu autorova odkazu. Jeho Současná tvorba je důkazem toho, že Tomáš Ruller není mrtvý autor a nezaslouží si retrospektivní výstavu!
Tomáš Ruller, PERFORM-MADE, Dům umění, Brno, 13. září - 12. listopadu 2017