Továrna na absolutno
Malíř Ján Vasilko pracuje s poetikou technické dokumentace, se strategiemi vizuální komunikace a s potenciálem grafických programů. Stanovuje si pro sebe obraz jako výkonný nástroj určité laboratorní platformy, v níž platí předem stanovená formální pravidla. Tato předběžná racionalizace výrazu má své autorské opodstatnění. Jde především o to, pracovat v předsazené odosobněné rovině, v rovině prefabrikovaných forem a tvarů, které mohou vytvářet modelový svět asociací, aniž by autorovi hrozil pád do přílišného patosu, iracionality a exaltace. Volba tohoto přístupu je zároveň sebe-obranou proti eskalaci emocí, které takto zůstávají za filtrační clonou korektního vizuálního jazyka, s nímž však autor zachází pokud možno nekorektně. Nazvěme tento přístup nekorektním konceptem.
Základní východiska malířské tvorby Jána Vasilka vyrůstají ze dvou zdrojů. Prvním je fascinace výrobními a formulačními procesy (reklama, marketing). Vasilka zajímá tvarování hmoty, ohýbání a elasticita znaků v grafických programech stejně jako průmyslová barevnost produktů či prvosignální efekt značek a hesel. Stejně tak ho zajímají vzorníky pro grafická studia, z kterých jsou formulována nová vizuální spojení jako neustále se reprodukující message směrem k divákovi-klientovi-zákazníkovi. Druhým východiskem jsou atributy spojené s regionem Košic a východního Slovenska, které vznikly jako "produkty" historické doby samotným chronologickým - přírodním a dějinným vývojem místa (architektura, místní průmysl, zemědělství, hokej, církev, folklor, konzum). Jsou to do znaků přepsané, odhmotněné ikony odkazující na identitu místa, na jeho specifika a teritoriální zvláštnosti.
Systémově uchopitelná racionalita výroby je tu poměřována s iracionalitou genia loci, která se otiskuje do různých forem, předmětů a míst. Vasilko vytváří metastázy a fúze těchto oddělených světů, místy prostřednictvím obrazu přímo konstruuje podoby nových (často paradoxních) meta-vyprávění. Autor při práci s prefabrikovanými formami využívá metody asociace. Podstatný je to improvizovaný proces reflexe, který sám transformuje vztah ke zdánlivým danostem, jež autor integruje do svých obrazů, aby si je procesem modifikace přivlastnil. Redukce forem, jejich přepis do grafického esperanta a následné asociační evilibristiky, které s nimi provádí, mají blízko k formám vizuální poezie. Ve svém výrazu se přibližují projevům dadaistické vizuality včetně té, která otevřela cestu ruskému meziválečnému konstruktivismu (nyní však s významným zázemím počítačové a digitální kultury). Estetika křížených forem, paradoxních situací a absurdních setkání poukazuje v druhém plánu na kritický vztah k hybridnímu (rozpolcenému) stavu společnosti, v níž sice selhal sociální experiment socialismu, jehož relikty jsou tu však neustále přítomné jako součást "kulturní identity místa". Nejistá minulost se tu potkává s nejistou budoucností.
Jsou to fragmenty industriální a sociální utopie, které Vasilko překlápí v obrazové emblémy ironizující materialistické a mechanistické pojetí světa. Nijak ale nešetří ani "duchovní" mýty a esoterismy všeho druhu. Největší revolucí všech dob bylo a zůstává, zdá se, věčné DADA. DADA, které jako jediné je schopné spojit nespojitelné a prostřednictvím potměšilé imaginace zpochybnit cokoliv, co je myslitelné a tak se od myšleného emancipovat.
PS: Mystika pokroku a slepá víra v absolutno může zplodit různé formy anomálií. Nakonec i traktor se může za určitých podmínek stát předmětem nesmiřitelného uctívání, jak to známe z Čapkova románu Továrna na absolutno.
Ján Vasilko, Továrna na absolutno, Dub Gallery, Pelhřimov, 3. listopadu - 31. prosince 2017