Jak se vedlo zeleným ve městě na laguně
Mamutí přehlídky současného umění jako je benátské bienále se dnes již stěží mohou obejít bez děl, která tematizují problematiku životního prostředí. Ekologický kořen pevně prorostl jejich prstí, již déle kypřenou motykou politiky, aktivismu či obav o osud světa. Žijeme koneckonců ve věku, který je stále běžněji označován jako antropocén.
Dokládalo to 55. bienále z roku 2013, jehož zelené stránky byly posléze sepnuty do samostatné publikace (Taru Elfving, Altern Ecologies, 2016). Ukazovala to i předloňská přehlídka, kde bylo sice ekologických témat méně, nicméně bloudíce mezi jednotlivými pavilóny a Okwuiem Enwezorem koncipovanou výstavou, také jsme lecos nalezli. Nakonec i azerbajdžánský pavilón č. 2, který jim byl věnován cele. Snahu Kavkazanů (a nájemných kurátorek) ovšem hyzdily dva šrámy. Jedním byla příliš prvoplánová ghetoizace zelených děl, která je často spíše medvědí službou. Vážnějším problémem však bylo politické pozadí prezentace. Legitimně se můžeme ptát po motivaci a etice azerbajdžánských autoritářů. Bylo cílem především zlepšení image tamní státorodiny a vyhovět koníčku její princezny, která neváhala do středu výstavy vetknout svůj „výtvor“? Letos Azerbajdžán nechal naštěstí zelené pole ležet ladem a omezil se na agitpropové balamucení západních návštěvníků přehráváním kláves globální rovnosti a všeobjímajícího bratrství. V Baku by mohli vyprávět... Je to zde ostatně příznačnější jev, důsledek benátského národně-pavilónového výstavního modelu z 19. století. Hlas díky němu dostávají i malí, ale také ti divní. Vedle Alijevových také Asadovi či Maduro (a nikdo si jich nevšímá).
Kdo tedy osel tyto záhony letos? Něco bylo k vidění v národních pavilónech, například v Japonském, rozlehlejší rezervace jsem našel dvě. Byly podnětnější než ona azerbajdžánská, protože vyrůstaly ze smysluplnější koncepce a na méně trouchnivých základech. První byla výstava Antarktický pavilón, projekt Alexandra Ponomareva, původně potápěče a nautického inženýra, dnes umělce a zkušeného bienálového harcovníka. Ten tvrdí, že šestý kontinent představuje nové kulturní paradigma, protože je místem nejfunkčnější mezinárodní kooperace, která je zásadní pro smysluplnou ochranu životního prostředí. Neopomíná přitom zdůraznit kontrast antarktického modelu s benátským národním suverenismem, což se nabízí. Místem přípravy této prezentace byla loď, která se na jaře plavila podél pobřeží nejjižnější pevniny a sloužila mezinárodní partě umělců jako ateliérový, společenský či konferenční prostor. Účastníci zde pracovali na svých projektech, navazovali spolupráci, občas se vylodili na břeh a uskutečnili akci či výstavu pro tučňáky. Karin Ferrari zkoumala obraz Antarktidy ve světě masových médií a konspiračních teorií. Julius von Bismarck vysílal na výlety tropickou rybku v plovoucím, vyhřívaném a pilotovaném akváriu, což lze vnímat jako komentář umělých systémů, které udržují polárníky při životě. Gustav Duesing zas vyvíjel stany, jejichž stabilita je spjata se strukturními charakteristikami ledu. Projekty jsou spíše hravé, než přímočaře angažované a cílem je rozvíjet komplexnější reprezentace kontinentu, než jaké zosobňují vědecké reporty a dokumentaristika. Přičemž antarktická krajina má být nejslibnějším základem pro radikální vize 21. století.
Zmínit musíme samozřejmě i čtvrtou kapitolu bienálové výstavy Viva Ars Viva, nazvanou Pavilón Země. Zahajují ji poměrně letité projekty, nyní již zařazené do historických svodek žánru. Napravo od vstupu je k vidění dokumentace podniku Crossroads Community Bonnie Ory Sherk. Ta založila a provozovala v 70. letech na zpustlých pozemcích pod pilony sanfranciských dálničních nadjezdů komunitní, kulturní a ekologické centrum. Proti dveřím nalézáme vitríny přibližující geomantické svrbění a geopunkturní léčitelství slovinského hippie šamana Marka Pogačnika. Nalevo barví Nicolas García Uriburu vše na zeleno, nevynechávaje benátský Velký kanál. Tato díla jsou na výstavě nejotevřeněji angažovaná, aktivistická, atakující veřejný pohled a tělo. Novější články kolekce jsou méně výbojné a jednoznačné, více uvyklé galerijním stěnám. Zmiňme si alespoň několik z nich. Charles Atlas vsunul coby prolog do vstupu svou pětikanálovou videoinstalaci The Tyranny of Consciousness (2017). Na projekčním paravánu se střídají zřetězené vertikální řezy západy slunce s plavou hřívou a silně politickým projevem new yorské disco star Lady Bunny. Přírodní se setkává s kompletně umělým, diva vyzývá ke kladení správných otázek, aby nakonec dospěla k téměř apokalyptickému provolání radostného konce smutného světa. O kousek dál japonský umělec Shimbaku sleduje čočkou kamery skupinu sněžných opic mezi kaktusy texaské pouště. Jak objasňuje popiska, byly sem v 70. letech převezeny z horských oblastí Japonska a překvapivě rychle se vyrovnaly se změnou podnebí, jídelníčku a chřestýši. Autor si položil otázku, co se stalo s opičí pamětí, a nechal zvířatům přivézt hromádku sněhu. Video nám jasnější odpověď nedá, o to více se však snažíme vloudit do opičího mozku, nahlédnout do komplexních vztahů organismů a prostředí. Sama Lewitta jsme nedávno mohli potkat i v Brně. Ve své místně specifické instalaci využil muránské sklo a recykloval prvky blízké odstavené elektrárny.
Inspirován také tam nalezeným emisním manuálem z nich vytvořil sérii lamp-knih. Ty nám pak například umožňují konfrontaci samozřejmě přijímaného, tedy dobře osvětleného výstavního prostoru, s kontextem kontroly energetické komodity v jeho pozadí. Marie Voignier zas nechala před kamerou vysloužilého organizátora afrických safari otáčet stránky svých pamětí, zatímco Michelle Stuart na zeď instalovala desítky různorodých fotografií z jižních moří. První autorka nechává realitu mluvit samu za sebe, zatímco druhá ji odmítá hierarchizovat. Pohled mnohých návštěvníků umořených přílivem umění však možná spíše přitáhly vizuálně atraktivnější instalace Michela Blazy. Rostlinami osazené boty však zaváněly klišé, smyslově jitřivější se mi jevila metamorfóza balíků papírů do podoby krasové krajiny vodou kapající ze stropu.
Popisovaná zelená kapitola svým charakterem odpovídá pojetí celé prezentace Viva Ars Viva. Staví na autorech si věkově velmi vzdálených, mezi něž je přimísena řada málo známých jmen a mám pocit, i banálnějších projektů. Obecně menší výbojnost děl pak jistě souvisí s přesvědčením kurátorky Christine Macel, že umění je již samo o sobě zónou odporu, protože je místem přestávky, snění, úvah, transformujících se perspektiv. Aniž by přímo cokoliv měnilo, brání vyprázdnění v kalupu obchodně řízeného světa.
Doufejme, že tomu tak je. Bude to potřeba.
Biennale Arte 2017, Viva arte viva!, Benátky, 13. května – 26. listopadu 2017