Filmy jako svědectví
Mezinárodní filmový festival dokumentárních filmů Ji.hlava (MFDF Ji.hlava) patří k etablovaným filmovým přehlídkám. Z původně nadšenecké akce zaměřené na českou filmovou dokumentaristiku vznikla událost, jejíž význam přesahuje hranice České republiky. Přes 300 vybraných filmů, které festival letos divákům nabídnul v osmi jihlavských kinosálech, o tom svědčí stejně jako pestrý doprovodný program. Ten spočívá v možnosti navštívit desítky besed, workshopů, výstav i odborných filmových prezentací. V Jihlavě se schází nejen diváci lačnící po autorské dokumentární audiovizi, ale i mnozí tvůrci prezentující svá díla, navazující nové kontakty nebo hledající podporu pro chystané projekty. Jihlava se v několika říjnových dnech stává kosmopolitním městem, kde můžete potkat řadu inspirativních osobností.
Přestože se festival koná už na podzim, tak si příchozí první tři festivalové dny mohli užívat nezvykle teplého klimatu, ale druhá polovina posledního říjnového týdne ukázala i díky větrné smršti drsnější charakter Vysočiny. Kinosály, jejich foyer i blízké stravovací podniky však návštěvníkům nabídly dostatečnou krycí kapacitu. Strávit v Jihlavě několik festivalových dní bylo tedy příjemné a vnitřně obohacující nejen z turistického hlediska.
Dokumenty jako svědectví o kontroverzních osobnostech
Jihlava letos bude svědčit, hlásaly novinové titulky. Čas bezprostředně po celostátních volbách nahrával zjitřené atmosféře a také inspiroval k angažovaným debatám. Politicky zaměřených filmů byla na programu celá řada, a tak bylo nad čím diskutovat. Námětově atraktivním se už lakonickým názvem jevil snímek Mečiar (2017), ve kterém se mladá režisérka Tereza Nvotová pokusila zrekapitulovat cestu známého slovenského politika k moci i jeho ne zcela dobrovolný odchod do komfortního ústraní.
Nápaditě natočený film, ve kterém autorka dobře pracuje i s bytostně osobní reflexí fenoménu Mečiar, velmi názorně dokumentuje jednotlivé kroky, úkroky i ústrky politika „s gulama“ a bez skrupulí. Hodnověrnosti zde přidává i fakt, že se režisérce podařilo získat důvěru hlavního „hrdiny“ a vyzpovídat bývalého několikanásobného slovenského premiéra přímo v jeho současné „lázeňské domácnosti“. Opékání špekáčků v interiéru moderního domu na speciálním ohništi kloubilo typické znaky druhdy na Slovensku nemálo adorovaného politika: okázalou moc a hranou či z části i přirozenou lidovost.
Méně úspěšné při pokusu o kontakt s hlavní postavou filmu bylo režisérské duo Vít Janeček a Zuzana Piussi. V jejich po několik let připravovaném snímku Selský rozum (2017), popisujícím praktiky společnosti Agrofert přímo či nepřímo vlastněné Andrejem Babišem, se přemluvit k osobní zpovědi vrcholného byznysmena a politika nepodařilo. V tomto případě svědčí o moci a cestě obratného jednotlivce jiní. Někdejší spolupracovníci Agrofertu, dnes často v ústraní a bez dalších ambicí přežívající jedinci, nebo zaměstnanci mající každodenní zkušenost s fungováním mocného zemědělsko-zpracovatelsko-průmyslového holdingu.
Průvodcem hravě investigativního a reálnými fakty přesvědčivého dokumentu je publicista Jakub Patočka, který spolu s tvůrci dokumentuje zjevné i skrývané metody posilování hospodářské, mediální i společenské moci jednoho z česko-slovenských mocipánů. Celovečerní snímek Selský rozum by se měl časem (a snad i v rozumném čase) objevit na obrazovkách koprodukční České televize. Zatím je k vidění ve vybraných kinech nebo na objednávku při speciálních projekcích. Jak totiž naznačují tvůrci, účelem díla je nejen odkrývat varující fakta, ale podněcovat také veřejnou diskusi, která by reflektovala situaci postupného oslabování křehké demokratické rovnováhy společnosti stižené desítkami let kurately diktaturních režimů.
Zrcadlo sociálních problémů
Politicko-ekonomické otazníky v širším mezinárodním kontextu nastolil film Oběd zdarma pro všechny (2017) přibližující problematiku diskutované „společenské revoluce“ v podobě zavedení nepodmíněného základního příjmu občanů. Ještě před pár lety zdánlivě utopická představa o pravidelném přerozdělování části státních rozpočtů každému obyvateli toho kterého státu, se dnes již jeví docela reálně. Režisér Christian Tod ji prezentuje na pozadí ekonomických mikropokusů, které se uskutečnily během 20. století, ale z různých (většinou mocensky podmíněných) důvodů byly zastaveny.
Hlavním motivem nepodmíněných příjmů má být jednak omezení rozsáhlé byrokracie spojené s přidělováním podmíněných sociálních dávek a jednak ekonomické osvobození jedinců spoutaných manipulativním fungováním dnešních mocensko-ekonomických aparátů. Především ve vyspělých státech (Švýcarsko, Finsko, Německo, Kalifornie) se dnes o zavedení nepodmíněného příjmu občanů vážně diskutuje, a tak je možné, že za pár let se utopie stane skutečností. Skepsi v tomto směru však nahrává předpoklad, že svoboda rozhodování, kterou by nepodmíněný příjem u jednotlivců posílil, není v zájmu mocenských struktur, které tyto jednotlivce dnes i za pomoci rozsáhlé byrokracie ovládají. Naději naopak vzbuzuje ve filmu obsažený příklad z africké Namibie, kde se na periferii světového dění podařilo princip nepodmíněného příjmu zavést ve venkovských komunitách. Evidentní pozitivní efekty, které tento krok v někdejší německé kolonii přinesl, přitom film exemplárně dokumentuje. Snad v tomto případě televizní dramaturgové zbystří a fakticky i autorsky zajímavé dílo zakoupí. Prezentace právě takových filmů argumentačně zpochybňujících ekonomický status quo by totiž měla být úkolem veřejnoprávního média.
Když už jsme u televizní tvorby, v souvislosti s letošním MFDF Ji.hlava nelze opomenout premiérové uvedení pokračování sběrných dokumentů režisérky Heleny Třeštíkové. Manželské etudy (2017) si oblibu získaly už při uvedení první série v programu státní Československé televize. Po dvaceti letech následovala série druhá a dnes s odstupem patnácti let se můžeme těšit na třetí pokračování. Ne všechny osudy v dokumentech zaznamenané nabízí srovnatelně poutavou podívanou. Každopádně svědčí o tom, že život i náhodně vybraného jedince či páru může být zajímavý. Osudy několika manželských párů v sérii dokumentů sledujeme na pozadí společenských proměn i celkové atmosféry ve společnosti přecházející z éry socialistické do éry kapitalistické.
Osmdesátá léta nabízí zatuchlou stabilitu „znormalizovaného“ státu. Zjevné materiální nedostatky ovšem solidárně řeší vzájemná rodinná výpomoc. Přelom tisíciletí je naplněn nadšením protagonistů z nových šancí a výhledů. Realita posledních let je viditelně chladnější. Ukazuje jistou míru deziluze uprostřed společnosti dostatku, v níž ovšem začíná scházet to podstatné pro spokojený lidský život – vzájemné porozumění a blízkost. Společnost je atomizována, solidarita byla nahrazena zvýšenou mírou egoismu. Ten přitom zjevně rozděluje a i ty úspěšnější žene do slepých materiálně existenčních nebo vnitřně psychických uliček. Hrdinové sběrných dokumentů však o to více touží po tom, aby v moři neoliberální společnosti nalezli ostrovy, nebojme se říci: humanity. Té humanity, která byla společenským ideálem snad za první republiky, snad bezprostředně po druhé světové válce, snad koncem 60. let a snad i krátce po Sametové revoluci. Manželské etudy jsou díky tomuto přesčasovému svědectví skvělým studijním materiálem dokumentujícím vývoj české společnosti v posledním více než čtvrtstoletí. Série kvalitativně těží z režisérčiny schopnosti dlouhodobé komunikace se zvolenými protagonisty. Helena Třeštíková v českém filmovém dokumentu rozvinula jakýsi podžánr. Její sběrné dokumenty mají divácký i odborný úspěch nejen u nás, ale jsou ceněny i v zahraničí.
Pestrá směs témat od ekologie po zahraniční sondy
Do běžnější televizní kuchyně daly nahlédnout projekce v Horáckém divadle, které představovaly to nejzajímavější z převážně dokumentárně-publicistické tvorby ČT. Mimo jiné zde byly prezentovány dlouholeté cykly Nedej se či Cesty víry. V prvním případě režisér Ivo Bystřičan představil jeden díl cyklu nazvaný Biomasa forever! (2017), který návodně prezentoval snahu (zatím) mála českých a slovenských obcí o energetickou soběstačnost. Ve druhém případě režisér Zdeněk Chaloupka představil obsahově inspirativní publicistický dokument Nový svět na Donbase (2017). Jedná se o pořad zachycující netuctový příběh mladíka Michala, který se ubíjen každodenní rutinou zaměstnaneckého soukolí rozhodne k radikální změně života. Stěhuje se z Brna na východní Ukrajinu, kde začne pomáhat lidem postiženým válkou. Nová zkušenost mladého muže inspiruje nejen k založení charitativní organizace Chuť pomáhat, ale přivádí ho i k upřímně žité křesťanské víře a dokonce mu do cesty přivede milovanou ženu. Michal se rozhodne u frontové linie existenčně zakotvit. Je tak jedním z mála občanů nadprůměrně bezpečné České republiky, kteří emigrovali na problémy zmítaný východ Evropy. Michalův osud se jeví do té míry zajímavý, že přivádí k úvaze, zdali by v dalším rozpracování námětu nebyla vhodná nějaká forma sběrného autorského dokumentu. Jak v následné diskusi režisér sdělil, popřemýšlí o tom…
O síle ducha a lidské houževnatosti svědčil i pořad z nového televizního cyklu České zázraky. Životní osudy Matyáše Žďárského, rodáka z Třebíče, který zdokonalil vázání norských lyží a mimo jiné vytvořil i spací turistický vak tzv. žďárák, překvapily většinu přítomných diváků. Málokdo tušil, že se na Moravě v roce 1856 narodil člověk s tak velkým vlivem na rozvoj alpského lyžování. Žďárský se usadil v Rakousku, kde mohl nejlépe rozvíjet své nadání i vize. Jeho osobnost je pod Alpami dobře známá, méně už v kraji odkud vzešel a kde se svými pokusy začínal. Pořad Alpy patří Čechům (2017) režisérky Petry Všelichové téma představil pestře. Autoři využili nejen archivních materiálů, ale i reflexe známých osobností praktikujících zimní sporty. Diváci pak byli potěšeni tím, že se díky viděnému dozvěděli více o muži, který toliko dokázal, a přesto se na něj v jeho vlasti téměř zapomnělo.
Inspirativní ozvěny minulosti
Jihlavský filmový festival však není jen přehlídkou současné dokumentární tvorby. Tradičně se v jeho programu setkáváme též s tvorbou režisérů, kteří mají svá aktivní léta již za sebou nebo už nežijí. Jean Rouch (1917–2004) patří ke klasikům etnografického filmu. Při příležitosti jeho nedožitého výročí narození byla v Jihlavě prezentována kolekce nejznámějších Rouchových filmů povětšinou realizovaných v prostředí západoafrických zemí.
Snad ještě pozoruhodnější byla kolekce filmů Marcela Ophulse (1927), syna filmaře Maxe Ophulse a osobitého dokumentaristy, který stál za realizací řady tematicky zásadních filmů. Jak uvádí lektor cyklu Ophulsových filmů mediální teoretik Petr Šafařík, režisér se ve svých filmech zabývá především jednáním jednotlivců tváří v tvář zlu, zpracovává téma kolaborace a dilematu žalobců i lidí obviněných ze zločinů proti lidskosti. Zvláštní pozornost věnuje obětem nejen válečných represí, ale i pozdějším aktivistům, kteří navzdory sílícímu zapomnění a sklonu odpouštět usilují o poznávání pravdy a dosažení spravedlnosti. Dokumenty Marcela Ophulse staví především na rozhovorech s pamětníky a aktéry, které jsou kombinovány s archivními materiály. Na všech čtyřech snímcích promítaných v Jihlavě bylo dobře patrné, že režisér vycházel z důkladných rešerší a ze své schopnosti získat si důvěru pamětníků.
Pro českého diváka byla zřejmě nejatraktivnější projekce dokumentárního filmu Mnichov aneb mír pro naši dobu (1967). Ten v rámci 115minutového pořadu prezentoval tematiku osudového aktu velmocemi posvěceného obětování demokratického Československa nacistickému Německu v září roku 1938. Režisér ve filmu soustředil řadu známých i méně známých faktů, především však vyzpovídal některé z protagonistů tehdejších událostí. Z nich asi nejcennější se jeví svědectví někdejšího francouzského ministerského předsedy Édouarda Daladiera anebo britského politika Anthonyho Edena. Ophulsův dokumentární snímek s nadhledem analyzuje politickou situaci roku 1938 a strategické i morální selhání předních politiků západoevropských velmocí v předvečer druhé světové války. U nás prakticky neznámý film skýtá cenný pramenný materiál nejen historikům, kteří se zabývají tematikou tzv. Mnichovské dohody. Osobní účast devadesátiletého režiséra Marcela Ophulse byla jedním z vrcholů letošní dokumentární Jihlavy. Festival nejen tímto potvrdil, že patří k nejvýznamnějším filmovým přehlídkám ve střední Evropě a že na Vysočinu jsou díku tomu ochotni vážit cestu i věhlasní tvůrci.
Zajímavých programových sekcí, filmů, besed i hostů byla v Jihlavě letos celá řada. Byla představena tchajwanská filmová tvorba, japonský dokumentarista Šinsuke Ogawa (1936-1992), nový televizní formát Reality TV, řada studentských krátkých filmů, experimentální filmy, hudební dokumenty nebo třeba projekt My Street Films vytvářející online audiovizuální mapu českých měst. Letos se k převážně filmové akci navíc přidružila i dvoudenní přehlídka rozhlasové dokumentárně-publicistické tvorby Report. Nebylo však v diváckých silách ani časových možnostech autora tohoto textu obsáhnout program MFDF Ji.hlava komplexně. Tento článek přináší jen několik programových střípků z toho, co letošní dokumentární Jihlava návštěvníkům nabídnula. Zjevně toho nebylo málo a příští rok tomu jistě nebude jinak. Příznivci nejen filmové dokumentaristiky se tak mají na co těšit.