Mistr Tanizaki: Čtyři majstrštyky (1. část)
Můj drahý japonský přítel Ken Curuta říkával: „O Tanizakim nebudu nic psát, moje kritika by ho jen pošpinila.“ Já jsem napsal doslov ke dvěma novelám, které tak brilantně přeložil Tomáš Jurkovič. Pokus o životopis Šunkin a Kořen srdečný z Jošina patří k mé oblíbené četbě. Ať mi Tomáš odpustí, ale jsem na svůj titul zvyklý a budu ho používat. Mimoto se mi Chambersův „Arrowroot“ líbí víc než „Mateřská bylina.“
Tanizaki napsal řadu románů, především Most snů, Někteří raději kopřivy, Klíč, Deník bláznivého starce, Sestry Makiokovy a jiné, ale jsou to hlavně čtyři slavné novely, které vynikají jako nesmrtelná mistrovská díla. Mám rád překlady Tomáše Jurkoviče a Líby Boháčkové a proto se budu zabývat Tajnou historii pána z Musaši, Kořenem srdečným z Jošina a Pokusem o životopis Šunkin.
Tanizaki psal své historické příběhy tak přesvědčivě, že se na něj často obraceli vědci a prosili ho, aby s nimi sdílel své prameny. Žádné prameny samozřejmě nebyly, všechno se rodilo z Tanizakiho bohaté fantazie.
Když jsem na podzim roku 1967 byl přijat na externí studium na prestižní Universitě Waseda, zaujaly mne především přednášky profesora Kóno Toširóa, který se věnoval Tanizakiho tvorbě. Kóno resolutně odmítal běžný kritický názor, který šířili levicoví kritici, že totiž Tanizaki si libuje v perverzních tématech a v erotice a ignoruje boj dělnické třídy a život prostého lidu. Profesor Kóno naopak zdůrazňoval bohatost Tanizakiho tvůrčí invence a jedinečnou narativní techniku v přístupu k jeho nevšedním tématům.
Tajná historie pána z Musaši
U slavných postav národních dějin se čítanky zabývají většinou výčtem hrdinových ctností, které jsou pak dávány za příklad mladším generacím. Tanizaki si však klade klíčovou otázku: nejsou oficiální verse lidských životů až příliš krásné a učesané, než aby byly i pravdivé? V Tajné historii pána z Musaši pak nalézá jedinečnou odpověď: hranice mezi hrdinstvím a perverzí není zdaleka jasná a velký válečník jako Pán z Musaši může ve svém soukromém životě být ubohým pervertem.
„Kníže z Musaši, o kterém vypráví tento příběh, se narodil v dávných dobách, v čase válčících knížectví. Strategických schopností měl na rozdávání, jeho vojenský um byl všeobecně uznáván. Byl bez přehánění největší dravou šelmou své doby. A podle toho, co se o něm vypráví, byl to prý zároveň i masochista. Je něco takového vůbec možné?“
V odkazu zvaném Noční sen, sepsaném řeholnicí Mjókakuni, najdeme velice tolerantní a chápavý portrét mladého Terukacua (pán z Musaši) kde moudrá mniška s velkým porozuměním a vcítěním líčí intimní života velkého válečníka. Jiný jedinečný pohled na pána z Musaši poskytuje jeho dvorní šašek Dóami ve svých Pamětech. Šašek si ovšem od pána vytrpěl svoje, musel mu například pózovat na tatami jako useknutá hlava (s tělem od krku dole skrytým pod tatami. Pán z Musaši se totiž jako třináctiletý chlapec zatoulal do hradní věže, kde při světle svící česaly, líčily a připravovaly krásné dívky k přehlídce uťaté hlavy nepřátel. Tento zážitek „strojení hlav“ jej vzrušil natolik, že od té doby se bez fantasie useknuté hlavy nemůže sexuálně vyžít.
„To všechno, jak se domníváme, byly jen pouhé prostředky, jimiž se posléze konečně dopracoval (pán z Musaši) svého kýženého „výcviku v strojení hlav“. A jeho finálním cílem pak od samého začátku byly zřejmě hlavně ty noční hrátky, kdy nejprv nechal Dóamiho předvádět babskou hlavu, a potom svedl paní Šósecuin k tomu, aby té hlavě propíchla pravé ucho, a následně aby se na ni s ním dívala, zatímco si spolu budou pod moskytiérou šeptat slůvka lásky. Čili, zrealizoval si tím vším výjev, který si od chvíle, co opustil hrad na hoře Odžika, posud jen maloval ve fantaziích. Jinými slovy, Dóami mu sehrál Norišigeho, paní Šósecuin paní Kikjó, a on sám si tím vyléčil své utrpení z rozchodu s první láskou.“
Hrátky s useknutou hlavou jsou ovšem jen jednou částí Terukacuovy perverze, jindy se skrývá v odpadové rouře toalety vznešené dámy – z toho usoudili jednostranní kritikové, že Tanizaki má sklon ke koprofágii. Zapomínají ovšem, že tohle všechno je promyšlená karikatura.
Norišige je jednou z postav novely, která ke konci přijde v bitvě o nos, takže nemůže mluvit, jen směšně huhňat. Ztráta nosu je samozřejmě metaforou pro ztrátu penisu. Norišige se vlastně dobrovolně vzdává mužské role a najde poslední útočiště v dámské komnatě.
Tanizakimu nikdy nepřirostla k srdci samurajská kultura. Svědčí o tom jeho láskyplný překlad Příběhu prince Gendžiho do moderní japonštiny a jeho nesmírný obdiv k velkým dvorním autorkám heianské doby. V novele o pánu z Musaši tedy proti sobě staví jemný a elegantní – i když neméně rafinovaný – svět žen, který tak dokonale a podrobně zpodobil ve velkém románu Sestry Makiokovy, proti krutému a úchylnému světu mužů.
Kořen srdečný z Jošina
Tanizaki po válce dospěl k přesvědčení (1), že je to především ztráta ideálu japonské ženy, která přispívá ke ztrátě identity. Jedním z nejdůležitějších Tanizakiho témat vůbec je jeho autorské hledání ideálu japonské ženy, téměř ztraceného pod sílícím kulturním vlivem Západu. Jak zdůrazňuje Noguči Takehiko (2), každé nové dílo v Tanizakiho dlouhé sérii „mateřských příběhů“ představuje odlišné tvůrčí řešení tématu, přičemž ta nejlepší z nich odvážně posunují formální hranice celého žánru. Na skvělém díle, jako je Kořen srdečný z Jošina, není zdaleka tak zajímavé sledovat sentimentální příběh „hledání matky“ jako takový, jako spíš odvahu, s jakou Tanizaki rozkládá konvenční vypravěčskou techniku a veden „logikou své posedlosti“ se vydává na velkolepou pouť zahradou fantazie v Jošinu, tak bohatou na poetické mýty a metafory.
Jádro příběhu je docela prosté: Vypravěčův přítel Cumura, který žije v Ósace, se vydává pátrat po svých kořenech do Jošina, odkud pocházela jeho matka. Z matčiny strany je spřízněn s místní rodinou Kombu. Rodinný kruh se uzavírá ve chvíli, kdy Cumura právě v této rodině nalezne svou budoucí nevěstu jménem Owasa. Že si byl Tanizaki dobře vědom, jakou past představuje přehnaná sentimentalita ve vyprávění prostého „mateřského příběhu“, to dokazuje fakt, že zavrhl první verzi díla nazvanou Listy kořene srdečného (Kuzu no ha). Název byl pochopitelně inspirován slavnou hrou nó téhož jména, ale Tanizaki zde ještě nedosáhl správného odstupu od své látky. V definitivní verzi Kořene srdečného z Jošina (z února 1931) byl obraz liščí matky z dramatu nó nejen zachován, ale dokonce podrobně rozpracován. Hirajama Džódži dokládá ve své neobyčejně precizní a vyčerpávající studii, nazvané Rozbor Kořene srdečného z Jošina – hledání výmyslu a skutečnosti u Džuničiróa Tanizakiho (3), jak první doboví kritici novelu mylně považovali za autobiografickou skicu. Tanizaki, kterému se z duše protivila posedlost pravdou, vlastní japonským naturalistům a autorům watakuši šósecu (Ich-román), sám ochotně podněcoval tyto dezinterpretace tím, že do prvního číslovaného vydání novely zařadil dvacet pět fotografií skutečných předmětů a scenérií, jež se v jeho vyprávění objevují, např. buben Hacune, pahorky Imose, město Kamiiči, vesnice Nacumi, suši-restaurant Curube a další.
Mezi autentickými objekty se objevují i čtyři obrázky předmětů, jež se sice v příběhu vyskytují, jsou však čistou smyšlenkou – především koto Cumurovy babičky a její dopis Cumurově matce Sumi. Hirajama správně upozorňuje, že Tanizaki s gustem začleňoval do svých vyprávění podvržené „historické“ dokumenty, aby tak vodil za nos důvěřivé „hledače pravdy“. Některé z dokumentů působily tak autenticky, že zmátly dokonce i profesionální historiky (například deník mnišky Mjókaku a vzpomínky Dóamiho v Tajné historii pána z Musaši (Bušúkó hiwa) nebo dopis vkomponovaný do novely Matka kapitána Šigemota (Šóšo Šigemoto no haha). Vzhledem k tomu, že fotokopie dopisu Sumiiny matky vypadá v románu Kořen srdečný z Jošina zcela autenticky a osobitý charakter písma ukazuje na původní dokument z období Meidži, připouští Hirajama možnost, že Tanizaki objevil kdesi v antikvariátě nějaký starý dopis, který zakomponoval do přediva svého vyprávění a ocitoval z něj příhodné pasáže.
Žádné jiné japonské literární dílo nesleduje významy, ozvuky a vpisy v kulturní krajině tak jako Tanizakiho novela. V Jošinu můžete ujít dva, tři kilometry a setkat se s elegantními slovy starých básníků, můžete tu vidět Saigjóovu malinkou chaloupku, nahlédnout do svatyně, kde se na útěku skrýval slavný vojevůdce Jošicune a samozřejmě stráně a stráně rozkvetlých sakur na jaře.
…………..
(1) Některé kritické pasáže v tomto článku jsou převzaty z mých dřívějších esejů o Takizakiho novelách v Krajinách japonské duše.
(2) Takehiko Noguči, Tanizaki Džuničiró ron, Tokio, Čúókóronša, 1973, str. 259–265
(3) Džódži Hirajama, Kóšo Jošino kuzu: Tanizaki Džuničiró no kjo to džicu o motomete, Tokio, Kenkjú šuppan, 1983