Obživlosti: Nechat věci jít
Znal jsem malíře, který téměř zkolaboval, když po letech viděl svůj obraz, který vinou špatně našepsovaného plátna doznal z jeho pohledu nenapravitelnou újmu. Jsou autoři, kteří jsou se svým dílem jedna duše a jedno tělo. Nestačí jim zanechat stopu, promítnou se do ní a cokoli se stane jejich dílu, stane se i jim.
Respektuji to, ale myslím, že je lepší své věci prostě nechat jít. Dát jim volnost. Neprotežovat je, brát to tak, že mají-li co říct, ve světě se neztratí a pokud ne, není škoda, když upadnou v zapomnění. Mé fotografie, písně i texty žijí vlastním životem. Některým se docela daří. Doslechnu-li se ale, že někdo zpívá mou píseň anebo cituje z toho, co jsem napsal, neberu to osobně.
Právě u věcí, které na sebe strhnou pozornost, si člověk nemůže být jist svým autorstvím. Co když jen zapisujeme něco, co nám bylo zjeveno či našeptáno? Co když jen evidujeme, co se bez našeho přičinění stalo? Obávám se, že o našem autorství není pochyb, pouze když se nám něco nepovede anebo když se nám pouze standardně vede.
V listopadu 1989 jsem napsal píseň o tom, jak „jsme si slíbili lásku“ a pak jsem ji párkrát interpretoval v Bratislavě na náměstí SNP. A také 10. prosince v Praze na balkóně Melantrichu. Byl to tenkrát hit. Ale také agitka, poplatná revoluční atmosféře, takže mi nikdy nebylo úplně jasné, zda jsem se proslavil, či zesměšnil. Původně to byl protestsong, který se ovšem zabydlel v mainstreamu a tváří se, že je evergreenem.
Jisté je, že se té písně ujalo vydavatelství Opus. Vydalo ji na gramofonové desce údajně obrovským nákladem, aniž bych z výdělku viděl jedinou korunu. Nepamatuji také, že by mne pronásledoval nějaký ochranný autorský svaz ve snaze vnutit mi tantiémy. Řekl bych, že člověk nenese odpovědnost za to, za co nedostal zaplaceno. Odpovědnost za tu píseň převzali lidé, kteří si ji za 12 Kčs koupili na desce a ti, co ji pouštějí v rádiu.
Je tomu už 28 let, co jsem tu píseň nechal jít. Aby spočinula v pokoji, musí zřejmě nejprve padnout režim, který si ji osvojil. Realisticky jsem smířen s tím, že mne ta píseň přežije. Nerozumím tomu, ale těžko jí to mohu mít za zlé. Koneckonců je v tom nevinně. Text, který byl původně předsevzetím, lze zpětně číst jako alibi, že co přišlo, bylo míněno dobře. Navíc je to píseň s otevřeným koncem. O tom, že bude dobře anebo přesněji, že špatně už bylo. A naděje umírá poslední.
Jak říkám, nechal jsem tu píseň jít a dávno nejsem člověkem, který ji napsal a zpíval. A nezřídka jsem alergický na to, že o ni dodnes zakopávám. Jenomže nechat věci jít znamená riskovat, že se budou vracet. Tahle věc je jako ponorná řeka, vrací se výročně vždy 17. listopadu. Nic s tím nenadělám, ani kdybych chtěl. Dělám mrtvého brouka. Protože jak zpívají Beatles: I don‘t want to spoil the party.