Počteníčko: I obešel já polí pět
Den před onou nocí minul beze zvláštních příhod. Teprve večer to započalo.
Seděl jsem o 7. hodině v jídelně hotelu „U stříbrného slunce“ v okresním městě J.; již od druhé s poledne jsem tam popíjel; o půl deváté hodlal jsem vlakem odejeti do krajského města E., kde mám kvetoucí velkoobchod se střižným zbožím a nový čtyřposchoďový dům. – Za mnou sedělo několik sedláků v hlučné zábavě. Jeden z nich právě vyprávěl, jak chytal polního zloděje. Neposlouchal jsem ho téměř. – Tu zaryla se mně ostře v sluch slova:
„I obešel já polí pět.“
Mají v sobě něco pitvorného; něco hrůzného by sotva kdo v nich našel. A přece zavířil ve mně na okamžik pradivný děs, velmi jemný, ale silný, dávající tušit něco nade vše pomyšlení strašlivého. Myslím ostatně nesměrodatně v duši své kramářské, že směšnost a hrůznost jsou sestry, rub a líc jedné a téže věci: že kořeny vší hrůzy spočívají v mystériu komičnosti a naopak, že v nejhlubší hloubi směšná jest jen hrůznost, jen každý strach; že svět jest jen bezedně hlubokou a feérickou hrůznou groteskou.
Zapomněl jsem brzo na to. Za čtvrt hodiny vyšel jsem na dvorek. – Vraceje se do stanu, zadívám se na hvězdy… A tu slyšitelně zasyčelo mně něco v uši: „Obešel já polí pět,“ – podťalo nohy a vzalo vědomí.
Co následovalo, žije v mých vzpomínkách nanejvýš temně a fragmentárně. Vím jen, že jsem se velmi brzo zase zdvihl a do jídelny dost vrávoravě zase vrátil. Že jsem tam ještě as půl hodiny pil, poté omnibusem na nádraží odejel. Že po celou tu dobu jsem byl jako v polosnu, že na slova ona jsem téměř zapomněl, ale že přesto chvílemi vybleskovaly ve mně slabé, slaboučké, ale silně znepokojivé plaménky hrůzy. Ve vlaku přestaly a nastalo poloviční bezvědomí. A pamatuji ještě jen, jak doma v krámě políbil jsem svou ženu a pak zabořil se do podušek. A jak usínaje zaslechl jsem odkudsi z kouta pronikavé, hrůzné zasténání svého vlastního hlasu mimo mne –
Kdy sen ten započal, nevím. Oh, dovím se toho kdy?
Ubírám se nevýslovně truchlou, pahorkatou, místy lesnatou krajinou. Husté mraky klenuly se nad ní jako klenba hrobky temně žluté, jakých jsem nikdy neviděl. Pozdní podzim; smrt všude, smrt…Polámané, hnědnoucí, mokré trávy klonily se v bláto; mrtvoly uschlých trsů, větříkem galvanizované, šeptaly posmrtné své sny; dušičkové kvítky, umírající pozvolna, prosily žluté nebe o rychlou smrt; mrtvolně páchla hrobová prsť polí. Žlutá hrůza šla se mnou a sílela víc a více. Vše mne lekalo, vše, nač jsem se podíval, tajemně mne odmršťovalo. „Ubohý, ubohý!“ mluvily ke mně trávy a hroudy, lesy a mraky, „co tu ještě pohledáváš? Vidíš, že vše tě ze svého středu vymítá a někam pryč posílá, a ty nechápeš, že místo tvé není již tuto? Smrt sedí v tobě a nic ji nevypudí!“ Každou chvíli jsem očekával, že přijde to hrozné, nejhroznější, poslední. A přišlo! Z lesa, asi 600 kroků stranou, vyšel muž a pomalu ubíral se ke mně. Ihned jsem věděl, že on je tím hrozným, posledním, a divou hrůzou jat, dal jsem se na útěk. Unaven stanul jsem konečně a ohlédl se. Stejně pomalu kráčel blíž, ale byl už jen 500 kroků vzdálen. Pokračoval jsem v útěku, občas se ohlédaje; on, krok nezrychluje, stále se blížil. Již byl jen 300 kroků za mnou. „Marno vše!“ plakal jsem jižjiž klesaje – tu, oběhnuv pahoreček, spatřím na 250 kroků před sebou stavení s nápisem „Hostinec“. „Jsem spasen,“ zaplakal jsem, „než tam dojdu, nedohoní mne už a mezi dobráckými lidmi pozbude příšera moci své nade mnou!“ Dal jsem se znovu v běh; nepřítel zmizel mým očím, kryt pahorkem. Dobíhám k cíli, jdu mimo hustý, živý plot obklopující zahrádku. Tu vystoupil z něho – on.
Postavil se mně v cestu. Tvář měl zcela obyčejnou, oděn byl barchetovým oděvem, ošumělým, hnědým, s černými kostkami. Pozdvihl ruce, prsty v sebe zapjaté, až k výši obličeje a toče palci kolem sebe, pravil pomalu a žoviálně:
„Obešel já polí pět.“
Z povídky Ladislava Klímy (1878 –1928) Jak bude po smrti, která byla napsána v letech 1906 –1909 a finalizována roku 1917 a poprvé na pokračování vyšla v časopise spolku českých Židů Rozvoj v roce 1920. (In: Nella Mlsová: Byli a jsou, komentovaná antologie české poezie a prózy 90. let 19. století a první poloviny 20. století. Gaudeamus, Hradec Králové, 1997.)