Cesta k Jungovi je cestou k poznání sebe sama v kontextu celého lidstva

Obrázek nebo fotografie#21262

Nedávno spatřil světlo světa český překlad knihy Člověk a jeho symboly (Portál, Praha, 2017), který představuje ucelený a široké veřejnosti přístupný úvod do analytické psychologie C. G. Junga. Bohatství ilustrací podtrhuje sdělnost a inspirativnost tohoto popularizujícího díla, na němž Jung ukončil práci deset dnů před svou smrtí.

Analytická psychologie stojí na základech, které vytvořil švýcarský psycholog a lékař Carl Gustav Jung (1875–1961). Je jedním z psychologických směrů, který nepracuje pouze s vědomím jednotlivce, ale pátrá po hlubších mechanismech, které ovlivňují naše chování, životní cestu i sebepojetí. Jungovská psychologie zavedla do své teorie i praxe důsledně pojem nevědomí, a to ve vší komplexnosti – jako autonomní oblast našeho psychického života, která není jen odkladištěm vytěsněných či potlačených faktorů, ale existuje sama o sobě, má svou strukturu i dynamiku a smysluplně ovlivňuje náš duševní život. Nevědomí dotváří celek naší duše, který můžeme vyjádřit německým pojmem Selbst či českým ekvivalentem bytostné Já. Nevědomí je činitelem, který nemůžeme ovládnout, zmanipulovat, dostat pod kontrolu, ale jemuž můžeme naslouchat (když se to naučíme), můžeme pozorovat jeho projevy a můžeme (naše vědomé já) s ním vést dialog. Můžeme se naučit vnímat, jak to, co uděláme „vědomě“, ovlivňuje celek naší duše a tím i těla jako živého organismu, který je s psychikou nerozlučně spojen. A tím se též můžeme dobrat realistického, reflektovanějšího a smysluplnějšího náhledu na svou vlastní existenci.

Vědomě můžeme o něco (dokonce i na první pohled velmi chvályhodného) usilovat, mít takzvanou silnou vůli i silné ego, ale ve výsledku v sobě často probudíme „paradoxně“ nejrůznější tenze, neurotické příznaky, nebo dokonce i nějakou nemoc, třeba hypertenzi, dnu nebo cukrovku. A ptáme se najednou, jak je to možné? – Jak se říká, duše mluví tělem. A když je celek duše – tedy vědomá i nevědomá složka – v nerovnováze, když se vzájemně nerespektují, tak nastávají problémy a nevědomí o nich začne vypovídat. Na fyzické i psychické rovině.

Důležitým jazykem nevědomí – a pro jungiány esenciálním – jsou sny, které postrádají jakoukoli vědomou kontrolu, čímž se stávají symbolickým jazykem nevědomí par excellence. Aby člověk tomuto jazyku porozuměl, musí pochopit funkci symbolů – o čem všem vypovídají a jakou mají dynamiku (potenci, sílu). Jung proto do hloubky propracoval funkční pojetí symbolu, které umožňuje získávat informace o stavu duše i o mechanismech, jež tvoří základ našeho psychického života. Symboly (slova, obrazy) jsou tedy jakýmsi zrcadlem naší duše. Ale vypovídají i o lidské kultuře jako celku, protože skrze ně vyjadřují svůj psychický život různé národy i lidé různého vnitřního zaměření.


České základy: Devítisvazkový výbor

Práce C. G. Junga je neobyčejně široce založená – v historických, uměleckých i náboženských souvislostech. Jako autor byl neobyčejně plodný. Jeho psychologické bádání i terapeutická činnost pro něj byla integrální součástí jeho osobní životní cesty, jeho sebeuskutečňování a sebepoznání, a proto byl niterně puzen vše zpracovávat – písemně i výtvarně. Zanechal po sobě rozsáhlé dílo, které se teprve po roce 1989 u nás začalo oficiálně objevovat, neboť Jungovo pojetí psychologie ani jeho názory nebyly akceptovány vládnoucí marxistickou ideologií.

Dnešní čtenář má v českém jazyce k dispozici podstatnou část Jungova díla, dalo by se říci všechny zásadní statě. Na tom má nehynoucí zásluhu nakladatel Tomáš Janeček. Devítisvazkový výběr z díla C. G. Junga (bohužel už víceméně rozebraný) byl páteří jeho ediční činnosti. Poslední svazek vyšel ve spolupráci s nakladatelstvím Emitos v roce 2012. Doufejme, že se péčí Nadačního fondu Holar podaří uskutečnit reedici této fundamentální řady. Přinejmenším je už avizováno vydání prvního dílu.

Brána k Jungovi slovem i obrazem

Ale vraťme se zpět ke knize nadřeknuté v perexu na začátku. Je svým způsobem paradoxní, že obecně nejpřístupnější úvod do Jungova díla vychází až poté, co v češtině vyšla podstatná část jeho díla (vedle devítisvazkového výboru i celá řada dílčích prací v Nakladatelství Tomáše Janečka, Atlantisu, Vyšehradu, Malvernu a v posledních letech nejvíce a nejpřínosněji v Portálu). Ale má to svou logiku, protože skrze tuto „bránu“ vidíme, jakými všemi směry můžeme už vykročit. Žádná z Jungových prací totiž není sezónním výkřikem, ale nadčasovým počinem, s nímž se čtenáři mohou vyrovnávat stále. Posun dějin neubírá na aktuálnosti Jungových úvah – spíše posiluje jejich roli jako poučeného a inspirativního zrcadla pro nové a nové situace vnějšího i vnitřního života.

Nápad vydat v angličtině publikaci popularizující Jungovu práci se zrodil poté, co publicista John Freeman natočil v roce 1959 s Jungem rozhovor pro britskou televizní stanici BBC (viz zde). Pořad měl ohromnou odezvu a ředitel nakladatelství Aldus Books se rozhodl vydat Jungovi knihu, která by zpřístupnila jeho učení širší veřejnosti. Jung takové počiny celý život odmítal, protože se raději věnoval své odborné práci. Ale v tomto případě, s ohledem na svůj vysoký věk a ubývající síly, se rozhodl nakonec nabídku přijmout – s pocitem, že to veřejnosti dluží. Vymínil si dvě podmínky – zaprvé, že knihu nebude psát sám, ale s kolektivem svých spolupracovníků, jimž důvěřuje. A zadruhé, jako redaktora či svého druhu „filtr nesrozumitelnosti“ si přál mít právě J. Freemana, s nímž se při natáčení spřátelil. Vznikla tak kniha, jejíž předmluvu napsal Freeman, první a z hlediska teoretického uvedení nejdůležitější kapitolu sám Jung a další kapitoly sepsali Marie-Louise von Franz, Joseph L. Henderson, Jolande Jacobi a Aniela Jaffé. Všichni renomovaní odborníci v analytické psychologii.

V první a také nejrozsáhlejší kapitole se dozvídáme o základních předpokladech, s nimiž pracují kapitoly další. Jung rozebírá jazyk snů, své pojetí symbolu, vznik a projevy archetypů, důležitou roli psychologických typů. Dotýká se také povahy psychologie jako disciplíny, která se musí vyrovnávat s rolí subjektu a tím se odlišuje například od přírodních věd, které mají svůj předmět zájmu v neosobní poloze, vně sebe sama. Inspirativních motivů je v této kapitole mnoho – Jung svým typickým košatým stylem překračuje volně z oblasti čisté psychologie na hřiště etnologie, politiky či umění.

Z jungovské perspektivy dostávají děje i fakta hlubší smysl a nutí čtenáře přemýšlet o světě a především pak i o sobě. Najednou nám ze spleti našeho konání, životních peripetií, úspěchů i neúspěchů začne vystupovat jiná významová rovina: Jakou roli vlastně v životě hrajeme? Co naplňujeme? Jaký archetyp se skrze nás uskutečňuje a jak? Jsme dobrými otci či matkami? Do jaké míry podvědomě toužíme být hrdiny či mesiáši? Před sebezpytujícím zrakem najednou vyvstávají zátěže či stereotypy, jejichž uvědomění a následně třeba i opuštění přináší úlevu, osvobození a novou energii pro vykročení jinam.

Úvodní teoretická příprava je pak prohlubována v jednotlivých kapitolách. Joseph Henderson prochází symbolickým materiálem, jenž se vytvořil kdysi v mytologiích, lidové tvořivosti či rituálech a má pořád co říci současnému člověku. Marie-Louise von Franz pojednává o procesu individuace, tedy o nejdůležitější linii, které propojuje náš život do smysluplného celku. V jednotlivých fázích tohoto procesu se uskutečňuje zrání jednotlivce, naplňování jeho životní role, přičemž se postupně musí vypořádat s funkcí mužského a ženského pólu své duše (animus, anima) a získat vztah k své celosti. Toto jsou velmi důležité aspekty při nacházení a uvědomování si vztahu k otci, matce – a také k jejich „opuštění“, aby člověk mohl vyrazit na svou cestu, za svým zacelením a dozráním. Aniela Jaffé se zabývá symbolikou ve vizuálním umění, protože nejen sny, ale i umění je též do značné míry jazykem našeho nevědomí.

Konkrétní příklad, který demonstruje způsob jungovské terapie, ve svém příspěvku popisuje Jolande Jacobiová (mimochodem autorka vynikajícího stručného přehledu Psychologie C. G. Junga, který vydalo nakladatelství Portál česky v roce 2010). Právě na konkrétním příběhu jednoho pacienta je vidět, jakým způsobem k němu přistupuje jungovský terapeut, jak operativně musí reagovat na projevy klientova nevědomí, přičemž základem je nepostupovat schematicky, ale s ohledem na jedinečnost každého člověka a jeho životní směřování. Proto také neexistuje žádná typická či reprezentativní jungovská terapie. Popíralo by to samu podstatu Jungova přístupu.

Rozštěpení současného člověka i světa

Na závěr tohoto článku si dovolím ocitovat ukázku z Jungova textu v první kapitole:

„To, čemu říkáme civilizované vědomí, se pozvolna oddělovalo od základních instinktů. Tyto instinkty však nezmizely. Pouze ztratily kontakt s naším vědomím a jsou nuceny se prosazovat nepřímo. (…) Člověk by rád věřil, že je pánem své duše. Pokud však není s to kontrolovat své nálady a emoce nebo si být vědom myriád tajných cestiček, jimiž se nevědomé faktory vtírají do jeho plánů a rozhodnutí, zcela určitě svým pánem není. (…)

Pokud chvíli vnímáme lidstvo jako jednu bytost, vidíme, že lidský druh je stejně jako jednotlivý člověk zmítán nevědomými silami. (…) Náš svět je takříkajíc rozštěpen jako neurotik a železná opona (Pozn. red.: psáno v roce 1961) představuje symbolickou dělicí čáru. Západní člověk uvědomující si agresívní vůli k moci Východu si o sobě namlouvá, že je přinucen podnikat mimořádná opatření na svou obranu, a zároveň se pyšní svými ctnostmi a dobrými úmysly.

Nedokáže však vidět to, že komunistický svět mu bezostyšně a metodicky vmetává do tváře jeho vlastní neřesti, jež jsou zakrývané hávem dobrých mezinárodních způsobů. To, co Západ toleroval, avšak tajně a takřka beze studu (diplomatické lži, systematické klamání, nepřímé vyhrožování), se otevřeně a v plné míře vrací z Východu a svazuje nás pouty neurózy. To, co se na západního člověka šklebí z druhé strany železné opony, je jeho vlastní zlý stín.

Právě tento stav věcí vysvětluje zvláštní pocit bezmoci tolika lidí v západních společnostech. Začali se uvědomovat, že obtíže, s nimiž se střetáváme, jsou morální problémy a že snahy odpovědět na ně politikou hromadění jaderných zbraní nebo ekonomické „soutěže“ přinášejí jen chabé výsledky, protože každé opatření vyvolá protiopatření. (…)

Ale všechny takovéto pokusy se ukázaly jako mimořádně neúčinné a budou účinné, dokud se budeme snažit přesvědčit sebe i svět, že jedině ONI (tj. naši protivníci) se mýlí. Mnohem smysluplnější by pro nás bylo, kdybychom se vážně pokusili poznat svůj vlastní stín a jeho nekalé rejdy. Kdybychom dokázali vidět svůj stín (temnou stránku naší povahy), byli bychom imunní vůči jakékoli morální a duševní infekci a průniku. V současné době jsme otevřeni všem infekcím, protože děláme totéž, co ONI. Naší nevýhodou je pouze to, že nevidíme a ani nechceme pochopit, co pod rouškou dobrých mravů pácháme.

 

C.G. Jung a kol.: Člověk a jeho symboly, překlad Pavel Kolmačka, Portál Praha 2017, 320 stran