Barevná šedivá kniha o panelácích
Recenze knihy Paneláci 1, zajímavě znovunastolující ambivalentní téma české sídlištní výstavby 2. poloviny 20. století
Recenzovaná kniha je "kritický katalog k cyklu výstav Příběh paneláku" a jedním z výstupů pětiletého projektu (2013-2018) "Panelová sídliště v České republice jako součást městského životního prostředí: Zhodnocení a prezentace jejich obytného potenciálu". Jeho cílem je provedení "výzkumu a dokumentace vybraných panelových sídlišť v ČR, postižení historických, kulturních a sociálních aspektů při percepci těchto celků v minulosti i přítomnosti a vytvoření edukačních modelů k jejich prezentaci".
Šest kapitol sídlištní výstavby
Jádro publikace tvoří šest kapitol věnovaných jednotlivým vývojovým fázím panelových sídlišť zhruba od konce druhé světové války do konce 20. století:
- Dřevní fáze (zhruba do roku 1955) skoro výhradně tvořená tradičně zděnými stavbami jen s některými typizovanými prvky, návaznost na meziválečný funkcionalismus.
- Fáze socialistického realismu (zhruba 1950-1957), tedy monumentální ansámbly (soubory staveb), častá je zdobnost a symetrie a také vysoká úroveň občanské vybavenosti.
- Pionýrská fáze (zhruba 1955-1966) znamená obrat k racionalismu a funkcionalismu, zavádění panelových technologií, bruselský styl.
- Krásná nebo také humanistická fáze (zhruba 1965-1975) nese nesporné urbanistické a architektonické kvality a adekvátní občanskou vybavenost.
- Technokratická fáze (zhruba 1970-1988), rozsáhlé i menší obytné celky necitlivě navazující na historickou zástavbu, motivované silným tlakem státních investorů a dodavatelů, od nichž bylo zase žádáno "prostavění" vyčleněných peněz. (Pozn. red. Tato nejagresivnější fáze je obecně nejznámější, obecně symbolizovaná tehdejší asanací města Berouna, kterou v dramatické literatuře doby z pohledu státu v roce 1976 tematizoval Jaroslav Dietl v televizním seriálu Muž na radnici a z pohledu opozice v roce 1987 Václav Havel v divadelní hře Asanace.)
- Fáze pozdních "krásných" a postmodernistických sídlišť (zhruba od konce 70. do konce 90. let) znamená organické urbanistické uspořádání či návrat k tradičním urbánním hodnotám a nově postmodernistické prvky.
50 sídlišť, každé s vlastním pasem
Kapitola zahrnuje tzv. "pasporty" celkem padesáti sídlišť, kterých bylo do jednotlivých fází vybráno šest až šestnáct. Je dobře, že jich je tolik, ačkoli i tak mám laický pocit, že to celou, byť pro tuto populárně naučnou publikaci jen laicky rozvrženou, variabilitu nepokrývá. Sympatické je jejich geograficky rovnoměrné rozložení, které eliminuje jindy tak častý prago- či brunocentrismus (jehož základem byl cyklus čtrnácti "krajských" výstav), a také překvapivě rozsáhlou škálu rozsáhlosti postihovaných komplexů (od známého libereckého "wolkeráku", což je jediný dům, po celé Jižní Město (pražské) s více než 60 000 obyvatel).
Každý pasport obsahuje:
- základní údaje (vymezení pouhými názvy ulic a vyznačením na "slepém" obrysu města je ovšem nedostačující, chybí podrobnější mapka),
- urbanistický koncept,
- popis použité technologie a typů bytů,
- popis umělecké výzdoby (Zde je třeba říct, že čtenář obeznámený s konceptem "vetřelců a volavek" sochaře Pavla Karouse je otřesen údaji o několika stovkách urbánních plastik, zničených za poslední čtvrtstoletí. To se nedá nazvat jinak než jako barbarské ničení ve jménu nově nastolené ideologie.),
- popis stavu sídliště dnes,
- příběh sídliště,
- zdrojový aparát.
Na závěr každé kapitoly je pak připojen přehled "proměny obyvatelstva vybraných obytných celků". To je snad dobrá myšlenka, ale bohužel velmi nepodařené provedení: kvanta málo relevantních a nepříliš invenčně interpretovaných demografických údajů ze sčítání lidu, domů a bytů, a grafů mimochodem až do roku 1971 vzájemně velmi podobných, a tedy málo vypovídajících až nadbytečných. U několika sídlišť ani nejsou srovnatelná data k dispozici, protože hranice základních sídelních jednotek pro sčítání nelícují s popisovanými urbanistickými celky. To je snad jediný moment, kdy se dá mluvit o šedivosti této knihy v přeneseném smyslu slova. V primárním slova smyslu je šedivá první strana obálky pěkně a působivě provedená.
Konstrukční aparát a fotografie
Velmi užitečnou pomůcku představuje příloha s přehledem hlavních konstrukčních soustav panelových domů v České republice. Soustavy jsou zde sice představené jen celkovou fotografií jednoho domu (žel nevelkou) a schématickým půdorysem typického podlaží, ale díky za to.
Na něco podobného si například více poeticky až bohémsky orientovaní editoři podobné knihy Legendy o paneláku (Markéta Mráčková, Barbora Šimonová a Viktor Vejvoda, Akademie výtvarných umění a cosa.cz, Praha, 2014) prostě netroufli.
Co se týče fotografického aparátu, řada, možná až příliš mnoho fotografií je dobových, takže mnohé z nich jsou málo zřetelné. V pořádné velikosti, ale zase s trochu protivným "vodoznakem" se dají prohlížet na mapě http://panelaci.cz/map/#/, kde je zachyceno i dalších 23 zkoumaných sídlišť, která do publikace nebyla vybrána.
Shrnutí
Publikace přináší solidní "objektivní" popis, v němž jen tiše zaznívá určitá obhajoba panelové respektive sídlištní výstavby, s pochopením pro architekty působící ve společenském a historickém kontextu, který mohli jen velmi málo měnit natožpak ignorovat. Vzhledem k záběru a erudici autorů (jichž je celkem 22!) je škoda, že se nikdo z nich nijak nevyrovnal s aktuální reflexí fenoménu, tematizovaného například v "konkurenčním" projektu Sídliště: jak dál? Tedy s hrozbou zahušťování zástavby, nedostatkem parkovacích míst, problematickou údržbou zeleně a zejména s nepřehledností a obtížnou orientací. Recenzovaný katalog tedy představuje veledůležitý a nadále jen těžko pominutelný příspěvek do probíhající diskuse o sídlištích nejen v českých zemích. Můžeme se těšit na druhý díl.
Lucie Skřivánková, Rostislav Švácha, Eva Novotná a Karolina Jirkalová (editoři): Paneláci 1, Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze, Praha, 2016
P. S. Ve druhém díle má být podrobně rozpracováno všech šest vývojových fází. U každé z nich bude také jedna nebo i více studií, věnovaných exkurzu do určitého dílčího problému, například kolektivnímu projektování ve čtyřicátých letech, asanacím, bytové kultuře, zahraničním vlivům na výstavbu sídlišť nebo ochraně panelových sídlišť.