Čtyřikrát s Martinem Buberem
Trochu netradiční recenze
Jedeme směr Holešov s konečnou v Bystřici pod Hostýnem. V Holešově zkusíme umýt auto, říká V. Proč ne. Umýt ho v myčce kousek od nás je zázrak. 360 dnů v roce je rozbitá. Zaplatíme benzín, objednáme myčku. Jakou máme, ptám se. Normální. Je v ní nano leštění. Tenhle výraz ve mně vyvolává samé nano myšlenky. Šíp času – cesta vědou za rozluštěním největší záhady lidstva. V., tuhle knížku máš už hodně dlouho půjčenou, chtěla jsem ji vrátit, ale nemám telefon na P. To je jednoduché, říká V., má stejný telefon jako já, jen poslední číslo je jiné. Nano informace. Opravdu? Jo, telefon jsme měli ve stejnou chvíli, a tak se sešlo i to číslo. Bůh je nahlédnutelný v každé věci a dosažitelný každým čistým skutkem, viď Martine Bubere. Chápu. Na myčce. V Holešově.
V Bystřici nás čeká vyvětraný pokoj, laskavá koupelna, v jídelně muž, co objednává víno. Máte tady mladé víno a staré ženy, říká. U stolu sedíme s pánem ze Lhoty. Máte děti? Ptá se. Dospělou dceru. To nemůžete být tak staří, a už jste už v důchodu? Karty jsou rozdané, všechno se ví a těžiště hovorů se trvale zabydlí v palírně. Slivovici pán ze Lhoty pojímá jako panoramatický obraz. Že ve skle nevydrží je pověra. Jsem to zkoušel. Po 20 letech jí trochu ubylo, ale byla čirá, říká. Člověk nenalezne spásu v odmítání světa, nýbrž v tom, že život posvětí, že pozvedne božským smyslem práci i pokrm, odpočinek i putování, rodinný i společenský život. Pán ze Lhoty to ví, i když tě, Martine Bubere, nikdy nečetl.
Jsem jako kus kamene spadlý ze Země do Vesmíru. Obdivuju Vojensko, svět malého kluka, ve kterém přehazuje drahokamy, když hledá čepici, taky iolit, jasnozřivý kámen, který přístroje vyhodnocují jako nejvhodnější pro mě. Nedivím se. Odlehčena od všeho, co by mi přiblížilo nápis s funkcí místností, se s ručníkem vydávám do saunového světa. Pokus omyl. Otevřu dveře, tahle sauna nefunguje, to by z ní šlo teplo. Tahle taky ne. Zavírám. Otvírám další. U téhle váhám. To je strojovna, ozve se hlas za mnou. U všech iolitů. Člověk žije v nekonečné sféře odpovědnosti, své vlastní odpovědnosti před nekonečnem. A každé nekonečno je ohraničeno strojovnou. Bubere, Bubere.
Ležet, uvolnit se a nechat přístroje pracovat. Být na lince všech drah, mít H. na telefonu. Mami, blázinec, v rádiu začíná rozhlasová hra O kočce, co se jmenovala Myška. Nedivím se, jsem zarámovaná ve Vesmíru. Co to tam hraje? Freddie Mercury. Neznám, říká H., v tom mám mezery, o tom jste mi ještě neřekli. Teď to ale kolem spíš pípá, než hraje. U laseru sedí muž. Kam ho mám přiložit, co vás zlobí, ptá se slečna. Dejte ho na manželku, ta mě tak štve. Dnes naposledy. Pokoušet se postavit lidské soužití na základ božské pravdy. Bubere, jsi i tady.
Martin Buber: Život chasidů. Arbor vitae, Řevnice, 1994.