Setkání II
Potkali se na pracáku
Stalo se už tradicí, že mi život každý rok v této době přinese setkání s někým z mých bývalých klientů bez domova. To loňské jsem zaznamenal „v prvním dílu“. Tehdy jsem ještě nevěděl, že jde o fejeton na pokračování…
„Co vy tady?“ oslovil mě, hned jak jsem sešel vysoké mramorové schody našeho krajského úřadu práce.
„Jako my všichni,“ odpověděl jsem. „A co vy? Jste pořád v noclehárně?“
„Kdepak. Venku.“
„V tý zimě?“ zhrozil jsem se.
„Fakt je, že tahle vlhká zima kolem nuly blbá. Ale jakmile se ochladí, začne to bejt horší,“ zauvažoval.
Vzpomněl jsem si, že polárník Eskymo Welzl se v knížce (kterou doma nejraději čítávám v příjemně vyhřáté koupelně), po svém listopadovém návratu do rodného moravského Zábřeha také zmiňoval. Vzápětí ze mě promluvil sociální pracovník:
„Je to nutný? Vy přece umíte řemeslo…“
„Sem zámečník,“ odpověděl.
„Tak vidíte, zámečníci jsou potřeba,“ pokračoval jsem v naučené kurátorské řeči.
„Včera sem se vrátil z krimu. Přišli si pro mě pár tejdnů potom, co jste odešel z baráku. Ještě sem si potřeboval přestěhovat věci, tak mě tam našli o šest dnů pozdějc, než sem měl nastoupit. Přilepili mi za to pár měsíců navíc. Abych prej nedělal zagorku.“
„Za co?“ ptal jsem se s hrůzou při představě, že bych se v podobné situaci měl ocitnout sám.
„Furt za to samý. Neplacení výživnýho. Takhle funguju už tak půl života. Dva roky v báni, dva roky venku.“
„To by mě zabilo.“
„Mně je v lágru vždycky dobře. Makám tam, mám druhou platovou, spát je kde, jíst taky co. Vždycky se tam spravím…“
Vzpomněl jsem si na podobnou řeč z prvního českého zvukového filmu z 30. let jménem Anton Špelec Ostrostřelec:
“A nedalo by se s tím spaním venku něco udělat? Petr (tedy náš společný známý, terénní pracovník) vám přece něco může najít…“
„Neuplatil bych to.“
„Nemáte z kriminálu žádný úspory?“
„Vyšel jsem se dvěma tisícema. Zbytek mi strhli.“
„Petr by vám ale moh sehnat i práci.“ (Petr je terénní pracovník. Zná všechny bezdomovce z města, a co mu zákon dovolí, to pro ně udělá. A občas i něco, co mu zákon nedovolí.)
„Leda legální. Ale z tý by mi zbylo tak tolik co mám teď. Mám dvanáct exekucí.“
Narazili jsme na hranici naděje. To se vždycky chvíli mlčí.
„A děláte?“ zeptal jsem se pak.
„Jasně, přece nemůžu mrznout venku celej den. Ale dělám načerno. A když pak potřebuju naskočit na sociálku, nechám si to legálně napsat na pár hodin, aby mi exekutoři nemohli nic vzít. A jak od sociálky něco dostanu, jedu zase načerno.“
„Kde spíte?“
„Pod stanem.“
„A kam chodíte na mytí?“
„Den nepiju a pak zajdu na barák. Taky na nějakou tu polívku. Člověk vobčas potřebuje něco teplýho…“
“S tím chlastem to nepřehánějte. Víte jak loni dopad starej Feret?“
„Já mám za sebou jiný zimy. Půl roku jsem stavěl plynovod na Sachalinu. V Tichým voceánu. Dvě stě padesát kilometrů vod civilizace. Celej den v jámě a na noc ve stanu. Jednou za tejden vypravili konvoj do Chabarovska pro zásoby, a jak se vrátil, první se vybalovaly basy s vodkou. Ale nikdo tam nikdy nebyl vožralej. Mráz vám to nedovolí.“
Loknul si trochu ze zelené petláhve levného pančovaného vína.
„Škoda tý fachy. Bejt zas taková, na všechno bych se tady vykašlal, a šel zas tam.“
Vzpomněl jsem si na ledacos. I na Godota. Pak jsem vzdychl:
„Na co tu vlastně ještě čekáme? Na sociálce už zavřeli…“
„Já čekám na tu svojí. Voni maj sice zavírat v jedenáct, ale ještě dobíraj ty, kdo přišli už dřív.“
„Vona v tom stanu bydlí s váma?“ zeptal jsem se indiskrétně.
„Jo. To je taky na hovno, že u nás není žádnej azylák pro samotný ženský. Buď máš malý děti, anebo si sama pomož, jak umíš.“
„Leda na mužským je pokoj pro těch deset co si vylosujou. Ale teď v zimě může spát nahoře v tělocvičně,“ soukal jsem ze sebe.
„To nemůže. Je na tom jako já. Z venku nestačí vystřízlivět.“
„Mně je zima už teď. A to tady s váma stojím chvilku.“
S úsměvem mi nabídl lok. Pak mě „připravil“: „Helejte, až z těchhle dveří vypálí takovýho něco černýho, tak se budeme muset rozloučit. Já s ní ve dvanáct musím na další ouřad. Vona je beze mě s těma lejstrama úplně nemožná.“
„Černý myslíte vlasy nebo bundu?“ zeptal jsem se.
Usmál se mile, tak jak se usmíváme na děti anebo na starší naivní lidi, kteří už o dnešním světě nic nevědí.
Ze dveří úřadu vyšla Romka vypadající na šedesát let. Byla upravená, ale to, že žije na ulici, na ní bylo vidět. Jako zkušený sociální pracovník jsem ji proto odhadl na čtyřicet.
Dvojice se chytila za ramena a svižným krokem odběhla.
„Zas někdy. Tak nashle!“ slyšel jsem udiveně z dálky.
Z ještě větší dálky, od obchodního domu Tesco, byla slyšet americká koleda Rolničky…
Jméno klienta Fereta je změněné.Vhled do provozu českých chudinských nocleháren 21. století najdete zde – v autorově reportáži, vytěžené z jeho roční práce v onom zařízení a uveřejněné v KN 42/2016.