Obživlosti: Knihovna
Nevím, jak by vypadala moje knihovna, kdyby v ní nechyběly knihy, o které jsem z nejrůznějších důvodů během života přišel. Ani s nimi by určitě nebyla tak rozsáhlá jako knihovny, které jsem zahlédl třeba u Ludvíka Vaculíka, Ivana Klímy, anebo jako knihovna, kterou jsem obdivoval u Petra Nováčka (od kterého vím, jak knihy šetrně zbavovat prachu). Od jisté doby mi bolestně chybí mé první knížky, které jsem si v dětství našel pod vánočním stromkem. Ty dobrodružné, ale také třeba Dějiny dobytí Mexika. Celý život se marně snažím vzpomenout, koho mohla zrovna tato kniha zajímat, navíc natolik, že mi ji nevrátil.
Protože je knihovna něco jako materializované alter ego, neměl by člověk knížky sdílet s někým, s kým si je jednou bude muset dělit a kvůli nespolehlivé paměti by si měl vést písemnou evidenci, kdo mu je co dlužen. Obojí mi ale došlo pozdě a náprava je nemožná, protože pořizovat kopie knížek, kterými jsem před lety listoval, nic neřeší.
Mou knihovnu zásadně ovlivnily dvě změny režimu. Nejprve nenormalizace po roce 68, kdy bylo potřeba po knihách detektivně pátrat v antikvariátech a později znát se s disidenty, ke kterým doputovaly knihy od Škvoreckého, Tigrida či z Indexu. Po roce 89 pak pro změnu bylo dobrých knih najednou tolik, že jsem jich z knihkupectví nosil domů plné krabice. Některé čekají na přečtení dodnes, ale nešlo je nekoupit, když konečně vyšly.
Nejstarší kniha v mé knihovně je Nový zákon. Nemá původní vazbu a je diletantsky restaurována, ale obsahuje pěkné rytiny a naučil jsem se ji číst, anebo přesněji luštit. Je z roku 1675, takže už je jí neuvěřitelných 342 let. Neberu ji ale za nejvzácnější.
Knihy, které dávají knihovně smysl, jsou ty, do kterých mi napsali věnování Milan Šimečka, Pavel Tigrid, Petr Příhoda, Jiří Dienstbier, Vilém Prečan, Miroslav Zikmund, Václav Havel, Jan Petránek, Jirka Černý, Jiří Hanák, Ondřej Neff, Jan Čulík, Karel Kyncl, Fedor Gál, Ivan Gabal, Pavol Frič, Jana Klusáková, Jindřich Štreit, Pavel Štecha, Ľubomír Feldek, Miloš Janoušek, Pavel Malovič, Vláďa Merta, Jan Burian, Jarek Nohavica, Karel Kryl…
Když zvednu oči od monitoru počítače, zrak se mi zastaví o knihovnu, abych si marnivě nemyslel, že mohu přijít na něco, co už někoho dávno nenapadlo. Pouze se k tomu vyslovenému a zaznamenanému přidávám slovem, větou, knihou. Myslím, že se přidávám kvůli potřebě vzájemnosti a jsem rád, že smím. Současně tuším, že kdyby přede mnou místo knihovny byla bílá zeď, psaním bych se neuživil. Zlehka bych sepsal něco, co bych neprodal. Potřebuju mít své spřátelené autory nablízku. Jako dozor.