Obživlosti: Věčný úpadek

Ivan Hoffman. Foto archiv KN

 

Mám pocit, že o úpadku společnosti, mravů a světa vůbec slýchám celý život. Mělo by z toho plynout, že v minulosti bylo dobře anebo lépe, jenomže žádný moment z minula, kdy by byla řeč o tom, že se společnost umravňuje a svět že se lepší si nevybavuji.

Větu „už to není, co to bývalo“, jsem poprvé, co pamatuji, slyšel v sedmnácti. Ve vyhlášené pražské cukrárně jsem se podivoval mimořádnému sortimentu laskomin, abych pak od pravidelných zákazníků vyslechl výčet zákusků, které bývaly samozřejmostí a teď už nenahraditelně chybí.

Má se za to, že věčný úpadek má povahu štafetového kolíku, který si předávají senioři: „Nezávidím mladým, co je čeká“. Jak lidé stárnou, ztrácejí půdu pod nohama. Jistoty berou za své, změny jsou už jen k horšímu. Při pohledu na to, jak mladí opakují staré chyby, propadají staří skepsi a beznaději, na kterou si pak mladí vzpomenou, když sami zestárnou.

Zvláštní je, že argumenty, kterými se dokumentuje úpadek, přináší pokrok. Nebýt vymoženosti, jakou jsou plasty, nebylo by dnešního zděšení z mikroplastů, které se dostávají do potravy. Nebýt rozvoje automobilismu, nebylo by zamoření měst auty a jejich zplodinami. Nebýt mobilů, lidé by si povídali… Pokrok zkrátka generuje úpadek a důsledkem pokroku je, že „dobře už bylo“. Tolik k věčnému úpadku.

S tou skvělou, ale horšící se cukrárnou se pojí vzpomínka na rodinné přátele mých rodičů, kteří měli nevidomého syna v mém věku. Od prvního setkání jsem ho měl rád. Způsob, jakým se díval rukama, jeho přehled o tom, jak fungují věci, které si chodil s tatínkem „prohlížet“ do technického muzea, úsměv, se kterým popisoval komunitu svých nevidomých spolužáků, všechno bylo tak zvláštní, dobrodružné. Měl jsem s ním vždy pocit, že jsem o něco v životě přišel, že jsem svým zrakem jaksi nevysvětlitelně handicapovaný, odsouzený k povrchnosti vidoucích. Naučil jsem se od něj, že věci nejsou, jak vypadají.

Byla neděle, když jsem po dlouhé době navštívil rodinu svého slepého kamaráda. Dopoledne jsme byli v té cukrárně a pak se k obědu smažily řízky. Také jsem byl součástí nedělního rituálu svých hostitelů, šlehal jsem vidličkou v hlubokém talíři vajíčka. Dávno bych na to zapomněl, kdyby nebylo důležité docílit perfektního výsledku. Od té doby kdykoli šlehám vajíčka, vracím se v čase k rozhovoru o světě viděném vnitřním zrakem slepce. Připomene se mi, že jenom to vnitřní se počítá. Tím vnitřním pohledem se zhodnocuje viditelné, aby někde uvnitř přežilo…

Možná svět a my v něm neupadáme. Možná jde o to, jak se člověk podívá.