KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Rozhovor s etnologem Petrem Janečkem, autorem sbírek moderních městských legend Černá sanitka, jemuž v těchto dnech vyšla nová monografie o legendárním Pérákovi, bytosti, která pomáhala utlačeným Čechům za druhé světové války.

Nebudu zastírat, že se letmo známe od studentských let, protože jsem na VŠ studoval ve třídě s tvojí sestrou. Jako takový jsem taky kdysi strávil pár vánočních dní ve tvé rodině. Vzpomínám si, jak velký dojem na mě udělaly zvyky, které byly ve vaší rodině tradiční, počínaje přesným počtem druhů cukroví, které se na Vánoce pečou. Měla podle tebe rodina vliv na tvoji dnešní profesi etnologa?

Úvodem je třeba říci, že k lidovým zvykům a tradicím jsem nikdy moc velký vztah neměl – vyrůstal jsem a stále žiji v Praze. Ani zabývat se humanitními vědami nebylo v naší rodině rozhodně tradicí – můj táta pracoval ve Vývojových dílnách ČSAV na programu Interkosmos (teprve jako téměř dospělý jsem se dozvěděl, že se podílel i na vývoji československých družic Magion a Vega, podle kterých byly pojmenovány oblíbené dětské televizní pořady v 80. letech). Máma je hodně kulturní a zajímá se o literaturu a hudbu. Rodiči mne proto neovlivnili ani tak svou profesí jako spíše svými zájmy a především tím, že se mně a sestře v dětství hodně věnovali – pořád s námi hráli různé hry, pořád nám kupovali nové knihy a hračky, včetně v oné době relativně nedostupných stavebnic Lego a francouzského dětského časopisu Pif. Jako malému dítěti mi táta četl místo pohádek povídky Edgara Allana Poea, a to byl podle mne hlavní důvod, proč jsem získal tak úzký vztah k tajemnu, mystičnu a legendám. Další vliv na výběr mé profese měla asi fantastická literatura (hlavně J. R. R. Tolkien a H. P. Lovecraft), kterou jsem hodně četl na přelomu základní a střední školy a společenské hry na hrdiny, které sem přišly v devadesátých letech a které mne jako způsob trávení volného času baví dodnes. Největší roli hrálo asi i to, že mi rodina vždy a ve všem dávala úplnou volnost, takže jsem si profesi mohl vybrat úplně sám – jinak by vektor mé profese asi vedl k právům nebo přírodovědě, které dělá několik mých příbuzných.

Rodinnou vánoční atmosféru mám moc rád dodnes, u nás to ale byla, podobně jako velká část dnešních zvyků – slovy britského marxistického historika Erica Hobsbawma „vynalezená tradice“. Naši rodiče ji v našem dětství částečně vytvořili pro nás, částečně rekonstruovali z tradic obou větví naší rodiny z východních a západních Čech. A dodržujeme ji dodnes!

Už jako školáka na prvním stupni, když jsme se v prvouce učili staré české písně a lidové pranostiky, mě napadlo, že ty nejrůznější říkanky jako „Cukr, káva, limonáda, čaj, rum, bum“ nebo „Přes řeku přeletěla kráva, za řekou zapískal slon…“ patří do učebnic úplně stejně jako to, co v 19. století nasbíral František Sušil. Mám pocit, že z téhle úvahy vychází i dnešní zaměření folkloristické etnologie, které se dnes věnuješ. Nebo se mýlím?

Přesně tak. Některé z nich totiž kolovaly už v době Františků Sušila a Bartoše, jen si jich doboví sběratelé z nejrůznějších – především estetických – důvodů nevšímali. Já jsem to – jako dítě z pražského Bubenče, které vyrůstalo při městských hrách ve vnitroblocích činžovních domů – vždy vnímal velice silně. Ty říkanky, tleskací hry, skákání gumy, hry na „krvavé koleno“ či na „sochy“ pro mne byly vždy živější a autentičtější tradicí než „lidové“ písně, které jsem znal jen z umělého podání folklorních souborů, rádia a televize. O to víc mne pak při studiích potěšilo zjištění, že obě věci – moderní „městský“ folklor a tradiční „venkovský“ folklor se vlastně vůbec nevylučují, a jde jen, slovy folkloristy Jiřího Horáka, o dvě ramena jedné velké řeky orální tradice. Stejné hry, které jsme si hráli v Praze v 80. letech, často nalezneme i v těch nejstarších folkloristických sbírkách z Moravy z konce 19. století.

Jasně si vzpomínám na ten okamžik z dětství v 80. letech, kdy jsem u nás, na malém venkovském sídlišti, chtěl jít ven, ale matka mě zarazila slovy: “Nikam nepůjdeš, ukradla by tě černá sanitka!“ Ty jsi po této legendě pojmenoval svou slavnou sérii svých knih a pořadů o městských legendách. Jak vznikají lokální městské legendy v době komunikačního propojení, globálního světa? V čem je protektorátní bytost Péráka (u něhož vzpomínám, jak mi o něm babička vypravovala “akční pohádky“, které kolovaly za jejího mládí ve 40. letech), o níž jsi právě v těchto dnech vydal úspěšnou monografii, podobná středověké legendě o Golemovi?

Já si myslím, že pro legendy a pověsti byl svět propojený vždycky. Možná se ústním podáním šířily jen pomaleji, ale stejně důkladně jako v dnešní době internetu. Jak pěkně ukázal kolega Jan Luffer ve svém nedávno vydaném Katalogu českých démonologických pověstí, mnoho místních strašidelných pověstí má své obdoby v mnoha místech Evropy. A nejen těch strašidelných – my máme spící rytíře v Blaníku, Slováci rytíře v hoře Sitno, Poláci spícího krále Boleslava Chrabrého, Slovinci krále Matyáše Korvína (který se u nás pod vlivem svého nepřátelství s tchánem Jiříkem z Poděbrad, „kterému se pokusil uzmout korunu“, traktuje spíše záporně – snad kroměpověstí spojených s jihomoravskou Jízdou králů), Němci císaře Friedricha Barbarossu v hoře Kyffhäuser, Portugalci krále Sebastiána (tuto legendu mimochodem pěkně popisuje Václav Šašek z Bířkova, kterého známe z díla Aloise Jiráska Z Čech až na konec světa), Angličané zase krále Artuše… Ano, Pérák s Golemem jsou z jednoho kadlubu – pověsti o těchto postavách najdeme po celé střední a východní Evropě. Na zkoumání pověstí a legend mne vždy nejvíce fascinoval právě tento mezinárodní, komparativní rozměr. To, že existují v mnoha verzích a variantách po celém světě a zajímavým způsobem překračují nejrůznější typy hranic. Jiní kolegové zase zdůrazňují jejich lokální rozměr. Obojí je myslím v pořádku; ve folkloru se totiž vždy mísí lokální s globálním.

Když jsem u nás ve Všetatech u Mělníka přišel do základní školy, už několik generací se tam držela legenda, že na místním hřbitově (mimochodem ostře sledovaném, protože tam v té době ležel Jan Palach) svítí v noci z márnice fialové světlo, které vyzařuje upír. Jít v noci do márnice a zase se vrátit byla tehdy mezi žáky místní ZŠ zkouška odvahy. V Horkách u Čáslavi, kde vyrostl můj kamarád, publicista Štefan Švec, se zase říkalo, že služebně nejmladší (poslední pochovaný) nebožtík na místním hřbitově hlídá dveře.

Nevyhynou tyto lokální legendy v budoucnosti, v níž se budou šířit už jen globální webové hoaxy?

Příběhy tohoto typu jsou pro dnešní etnology velice zajímavé. Stojí na takové těžko definovatelné hranici mezi tradičními pověstmi, duchařskými historkami, dětským folklorem a globálními městskými legendami, a v budoucnosti rozhodně nevyhynou. Internet šíření těchto příběhů spíše napomáhá – koneckonců, stejně tomu bylo v minulosti i s knihtiskem. Podstatná část českých pohádek, které dnes považujeme za tradiční – třeba Popelka či Šípková Růženka – se k nám dostala od raného novověku pomocí knížek lidového čtení ze zahraničí. Ony i ty globální webové hoaxy se nenápadně přizpůsobují místním podmínkám a dokonce pronikají i do ústního podání. Třeba taková povídačka o duchovi zvaném Bloody Mary – tu začaly vyvolávat děti v USA v 70. letech, k nám se dostala hlavně vlivem internetu po roce 2000… A dnes už máme třeba na Vysočině místní pověsti o tom, že Krvavá Máry nebo Máří byla místní nevěsta, kterou kdysi při obřadu opustil ženich a ona teď straší. Nebo ještě novější internetová legenda o přízraku jménem Slender Man. Ta vznikla teprve v roce 2009… A dnes už se Slender Mana obávají děti v okolí Příbora a Nového Jičína, když jdou večer domů z družiny! Takže lokální legendy rozhodně nevyhynou – i když budou podobně jako v minulosti inspirovány i globálně.

O upírovi ze Všetat a vartujícím nebožtíkovi z Horek u Čáslavi bych se mimochodem moc rád dozvěděl víc!

Podrobnosti sdělím soukromě. Ale napadá mě: Jsou také nějaké legendy, které se dají dosledovat přímo mezi etnology?

Samozřejmě! Každá profese má svoje pověsti a legendy – ale jen u některých profesí jsou dokumentovány. Dobře známe třeba pověsti a anekdoty horníků, kterým byla věnována pozornost v minulosti (sbírka z Ostravska-Karvinska vyšla ale až v roce 2006). Málo se ale ví třeba o dělnickém folkloru… Ten výše zmíněný Pérák byl, jak se pokouším argumentovat ve své nové knize „Mýtus o Pérákovi“, typickým příkladem takového dělnického strašidla. Kolegové v USA vedle folkloru kovbojů a pracovníků v ropném průmyslu zkoumali třeba i folklor astronautů či folklor uživatelů heroinu. Česká komunita etnologů je relativně malá, ale i zde se nějaké legendy najdou. Více jich mají ale větší obory, třeba historici nebo archeologové. Některé jsem publikoval ve své knížce Černá sanitka a jiné děsivé příběhy. Větší národy (s větší etnologickou obcí) nicméně svůj folklor mají: Nedávno vyšla v Moskvě obsáhlá publikace k 65. narozeninám slavného ruského etnologa Sergeje J. Nekljudova, kde je celá kapitola věnována smyšleným historkám o něm, a také historkám z jeho výzkumů. Ta kapitola se jmenuje „Folklor folkloristů“…

Když jsme u těch malých a velkých zemí: Jak jsou na tom texaští Češi, kteří, pokud vím, byli prvním zásadním tématem tvého výzkumu? Měl jsem možnost se mezi nimi s kamarády čtrnáct dní pohybovat v rámci návštěvy, která rozhodně nebyla myšlená jako etnografický výzkum. Ale bylo milé přečíst si v listině organizace Texas Heritage Foundation, podepsané guvernérem Texasu, že z 25 milionů Texasanů se jeden milion hlásí k českému dědictví, na každém rohu vidět krám s nápisem KOLACHES, kde se prodávají moravské frgály, a tu a tam být zastavován místními, reagujícími na český jazyk…

V Texasu jsem také nebyl moc dlouho, jen na studiích na univerzitě v Austinu na podzim a v zimě 2005. Většinu té doby jsem většinu času strávil v archivu, nikoli primárně mezi texaskými Čechy – nebo českými Texasany? Zabýval jsem se tam pouze jejich slovesným folklorem – pohádkami, pověstmi a dalšími vyprávěními, z nichž mne tam fascinoval fenomén, který se, myslím, jako příslovečná červená niť táhne většinou mých bádání – totiž přizpůsobování se mezinárodních textů místním podmínkám. Bylo zajímavé, jak se odlišnému texaskému prostředí přizpůsobovaly představy o nejrůznějších strašidlech a nadpřirozených bytostech, které si texaští Češi přivezli ze staré vlasti. Některá se na tamní prérie adaptovala docela dobře – jako nejrůznější duchové, kompatibilní s anglosaskou tradicí duchařských povídek. Jiná se postupně měnila – jako vodník, asi nejvýznamnější česká nadpřirozená bytost, který se v průběhu tří generací stal takovým zvláštním kašpárkem a strašidýlkem pro děti. Nejsložitější to měly různé specificky regionální démonické bytosti, třeba z Valašska, odkud podstatná část texaských Čechů pocházela – ty zanikly velice brzy. Každopádně, tato skutečnost vyvrací tvrzení zakladatele moderní americké etnologie Richarda M. Dorsona, podle kterého si přistěhovalci do Nového světa přinesli ze staré vlasti jen pohádky, a nejrůznější skřítky, víly a démony nechali doma. Minimálně u texaských Čechů tomu tak úplně nebylo.

Ještě k těm globálním českým vodníkům: u Čechů v Banátu postava vodníka zanikla úplně. Důvodem bylo pravděpodobně přírodní prostředí, vyprávěním o vodníkovi nepříznivé – v Banátu moc rybníků a velkých vodních ploch není. Úlohu vodníka tam pouze částečně převzala postava čerta sídlícího v Dunaji.

Existuje globální bytost, která se z Ameriky šíří do celého světa, včetně Českých zemí. Před lety jsem přijal misi akce Český Ježíšek, která se snaží vytlačit z českých dětských dušiček vousatého Santa Clause, tuto podivnou hybridní bytost, vytvořenou z maloasijského Svatého Mikuláše a severo- a západoevropského Vánočního skřítka, na němž se podepsal jurodivý americký voják H. B. Livingston, který napsal báseň, v níž ho umístil do Laponska, a dále několik reklamních kampaní amerických limonádových koncernů v čele s Coca-Colou. Myslíš, že Ježíšek u nás nakonec nad globálním starcem vyhraje?

Tento postoj je mi sympatický. Když jsem ještě pracoval v Národopisném muzeu Národního muzea, neformálně jsem podporoval ještě radikálnější aktivity podporující českého Ježíška. Jednalo se například o happeningovou akci Vynášení Santa Clause, při které byl Santa obřadně zapalován a hořící shazován do Vltavy, popřípadě násilně cpán do popelnic. Podobné „protisantovské“ aktivity jsou oblíbené především v Německu, kde jsou vnímány i v širším kontextu jako boj proti spotřební kultuře spojené s Vánoci. Určitým paradoxem je, že se těmito nativistickými aktivitami ve střední Evropě inspiroval i největší konkurent firmy využívající Santu ve svých reklamách, firma Pepsi-Cola, která natočila krátký film o tom, jak zvířátka vyhánějí o Vánocích Santu z lesa (Pepsi to ale vždy se střední a východní Evropou „uměla“ – viz její úspěchy v Sovětském svazu). A jestli Ježíšek nad globálním starcem vyhraje? Já myslím že stále a pořád vyhrává. Stejně jako bez problémů vyhrál nad, z Ruska importovaným, Dědem Mrázem v 50. letech, a stejně jako nad globálními prefabrikovanými vánočními importy vyhrávají různé jiné národní adventní a vánoční bytosti (jako italská čarodějnice Befana či náš Mikuláš). Santa Claus podle mne vítězí jen v reklamách a výlohách. V lidských domovech, ale i na českých a moravských náměstích s betlémy, proti Ježíškovi nemá šanci.

To je dobře! Mimochodem: je něco pravdy na legendě, že náš štědrovečerní kapr je také výsledek jedné dávné reklamní akce?

Ohledně původu novodobé tradice štědrovečerního kapra se mezi etnology pořád vedou spory. Ano, kapr je postní ryba, kreslil ho už Josef Lada na počátku 20. století… K jeho oblibě na vánočních stolech určitě přispěly masivní reklamy jihočeského (schwarzenberského) rybníkářství, které se na sklonku první republiky, za druhé republiky a protektorátu snažily zvýšit odbyt této podle mne nepříliš chutné a přitom masově produkované ryby. Jisté každopádně je, že se vánoční kapr začíná ve velkém měřítku na českých tabulích objevovat až po druhé světové válce, a definitivně až na přelomu 50. a 60 let.

Jednou z mých akcí za čištění českého folkloru je, že se snažím popularizovat adventní zvyky našich předků, kterých bylo daleko víc než jen naše barborky a Mikuláš. Ondřej, který dívkám sháněl ženicha, Ambrož, který vyplácel zlobivé děti, Matička svatého Mikuláše, štědrodenní Ometák a Ometačka… Inspirovala mě „terénní“ nativistická akce, s níž jsem kdysi pomáhal v obci Srbeč na Slánsku. Díky tomu jsem se dozvěděl, že dobročinná, ale také k lakomcům nemilosrdná svatá Lucie, slavená 13. prosince, je vlastně výchozím archetypem Bílé paní, která se v Českých zemích zhusta starala o uražené a ponížené. Karel Michal ji se Zdeňkem Podskalským ve filmu Bílá paní dokonce nechali zachraňovat poddané komunistické vrchnosti. Nemáš zprávy o tom, že by dnes Bílá paní někde zachraňovala třeba před exekucí? A dá se to do budoucna očekávat?

Tak tohle je podle mne ještě chvályhodnější aktivita. Oni ti Ambrožové, Lucky a Ometáci ožívají dnes čím dál víc nejen publicisticky, ale i v českých a moravských městech a vesnicích; věnují se tomu i třeba i někteří naši studenti v rámci různých spolků a dobrovolnických aktivit. Tak například Lucky je dnes možné potkat i v Praze na Starém Městě. Co se týče Bílé paní, ta je pro etnology pořád ještě trochu záhadou; souvisí i s aristokratickými rodovými pověstmi (jako je ta o Meluzíně). Každopádně, folklor vždy stranil uraženým a poníženým. To vidíme především v pohádkách, kde chudým často pomáhají bytosti lidem jinak obecně nepřátelské – od divých žen až po čerta! Jako by si tyto bytosti uvědomovaly, že pokud je lidská společnost k slabým krutá a nespravedlivá, musí se kosmický řád vyrovnat jejich nadpřirozenou pomocí. Na Bílou paní ani na Péráka bych se v případě uvalené exekuce raději nespoléhal; jejich sympatie k exekuovanému ale podle mne budou nepochybné!

V dokončení rozhovoru, které najdete v příštím čísle, si mimo jiné budeme povídat o odborné definici národa ve 21. století, či o osvětě, kterou můžou etnologové udělat v době migračních krizí.

PhDr. Petr Janeček, Ph. D. se narodil roku 1978 v Praze. Vystudoval etnologii na Filozofické fakultě a humanitní studia na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze, pracoval v Národopisném muzeu NM a dnes pracuje v Ústavu etnologie Filosofické fakulty Univerzity Karlovy. V roce 2006 publikoval první českou komentovanou sbírku současných pověstí Černá sanitka a jiné děsivé příběhy, která se setkala se značným zájmem široké i odborné veřejnosti a která byla v letech 2007 a 2008 následována dalšími sbírkami Černá sanitka: Druhá žeň, Černá sanitka: Třikrát a dost (a po ní ještě Černá sanitka: to nejlepší…) Jako divadelní hru Černou sanitku zdramatizovalo brněnské HaDivadlo, v rozhlasové podobě ji uvedla stanice Český rozhlas Leonardo a jako televizní seriál Česká televize. Podílel se i na kolektivní monografii o neformální české kultuře 80. let Folklor atomového věku, a před pár dny vydal monografii Mýtus o Pérákovi. Městská legenda mezi folklorem a populární kulturou.

Mezi jeho koníčky patří cestování po absurdních pamětihodnostech.