Německo. Zimní pohádka
Dvanáctý a třináctý zpěv proslulé satirické skladby Heinricha Heineho. Neměl to v životě lehké, tenhle Heinrich Heine (a jeho okolí s ním nejspíš také ne), ale poezie po něm zůstala výborná.
XII
Za noci belhá se lesem vůz,
náhle to zapraská v tichu,
kolo je rozbité.
Stojíme, není to právě k smíchu.
Postilion do vsi pospíchá
a já tu osaměl jsem,
okolo vytí slyšet je,
zaznívá půlnočním lesem.
Vlci jsou vyhladovělí,
poznáš to z jejich vytí,
podobny světlům v temnotách,
ohnivé oči jim svítí.
Ty bestie ví o mém příjezdu
a na mou počest jistě
zažehly světla po lese
a zpívají na tomhle místě.
Hle, dostaveníčko hrají mi,
přišly mě oslavovat.
Ihned jsem postoj zaujal
a promluvil k nim dojat:
„Souvlci! Ve vašem středu jsem,
kdo nade mne šťastnější je,
když tolik myslí šlechetných
mně s láskou vstříc tady vyje.
V tom okamžiku věru mám
nepopsatelný pocit,
ach, tuhle krásnou hodinu
věčně chci v srdci nosit.
Děkuji vám za důvěru,
jíž jste mě uctívali,
a že jste v každé zkoušce zlé
vždy věrně při mně stáli.
Souvlci! Nevěřili jste,
co lhal lecjaký šibal,
jenž o mně vám tu vyprávěl,
že ke psům jsem se přidal.
Že odpadlík jsem a ovčinec
prý titulem rady mě poctí,
takové řeči vyvracet
je pod mou důstojností.
A ovčí kožich, který jste
občas mě viděli nésti,
byl pro zahřátí, nikdy mne
nenadchl pro ovčí štěstí.
Já nejsem ovce ani pes
či dvorní rada či treska,
zůstal jsem vlkem, vlčí mám
srdce i zuby dneska.
Jsem vlk a budu s vlky výt,
já nejsem všelijaký,
spolehněte se a pomozte si,
pak vám Bůh pomůže taky!“
Tuhletu řeč jsem proslovil
bez přípravy a hbitě,
Kolb ji pak ve svých novinách
zkomolil náležitě.
XIII
Slunce pak vyšlo u Paderbornu,
zvlášť mrzutým zdálo se mi,
má vskutku na starost nudnou věc –
osvítit hloupou zemi.
Když jednu stranu osvětlí,
na druhou se světlem běží,
mezitím ale první z nich
v temnotě zas už leží.
Sysifos ztratí kámen vždy,
Danaidkám se nepodaří
naplnit vědro a nadarmo
slunce tu na zem září.
A když se mlha protrhla,
tu v červánku při silnici
viděl jsem obraz muže, jenž
přibitý na kříži visí.
Můj ubohý bratránku, když tě zřím,
vždy rozlítostněn jsem celý,
ty, jenž jsi svět chtěl vykoupit,
ty blázne, ty spasiteli!
Pěkný ti kousek provedli
páni z vysoké rady,
proč bezohledně však káral jsi
církev a státní vady.
K tvé škodě ještě v oněch dnech
se tiskem nic nešířilo,
jinak o nebeských otázkách
býval bys napsal dílo.
Censor by ze spisu vyškrtal,
co urážkou na zemi bývá,
chránila by tě před křížem
censura přepečlivá.
Ach, věru sis mohl jiný text
ke kázání na hoře najít,
měl jsi přec ducha i nadání
a mohls klid zbožných hájit.
Směnárníky i bankéře
tvůj bič uměl z chrámu vyhnat,
nešťastný snílku, teď na kříži
visíš, co varovný příklad!
Přeložil Eduard Petiška.
Heinrich Heine (1797–1856) byl romantický básník a provokativní publicista, příslušník hnutí Mladé Německo. Pocházel z rodiny židovského obchodníka, po studiích práv v Göttingenu konvertoval k protestantismu. V shakespearovsky nazvané Zimní pohádce popisuje cestu za matkou do Hamburku, kterou podnikl na přelomu let 1843 a 1844 (šlo o první návštěvu vlasti po třinácti letech pařížského exilu), text vyšel poprvé na podzim 1844 ve sbírce Nové básně. Ironie, s níž autor konfrontuje historii a mytologii německého národa s biedermeierovskou realitou, vedla pochopitelně k brzkému zákazu eposu ze strany pruské cenzury.