KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Když jsem byl na Vánoce 2000 (tedy deset let po sjednocení Německa) poprvé v Berlíně, dokázal jsem ještě podle oblečení, chování, reakcí na první pohled rozpoznat Němce z východu (Ossiho) od Němce ze západu (Wessiho). Dnes už je to těžší, ale jde to odlišit stále, pomocí jedné nebo dvou otázek týkajících se hodnot jedince. Jako laik bych řekl, že v Německu za čtyřicet let rozdělení vznikly dva odlišné národy. Tentýž pocit mám ale někdy i u nás co se týče Prahy (Brna, Plzně) a „nemetropolitního venkova“ (což se opět projevilo v právě skončených prezidentských volbách). Všímá si současná etnologie těchto změn?

Toto samozřejmě je bytostně etnologické téma. Jedním z úkolů etnologie je pochopit rozdíly mezi určitými skupinami lidí, včetně porozumění těm, kteří jsou nám sice v mnoha ohledech blízcí, ale kteří se od nás zároveň v určitých detailech výrazně odlišují (a takové „rozdíly blízkého druhu“ bývá nejtěžší pochopit). Na rozdíl od „tvrdších“ věd, jako je sociologie nebo politologie, etnologie příčiny těchto rozdílů hledá nejen v socioprofesních charakteristikách jako věk, vzdělání či příjmy, ale snaží se je rozkrýt jemnějším způsobem. Sociologové a politologové při své práci většinou používají dotazníková šetření či rozhovory – etnologové se snaží s „těmi druhými“ žít. Hlavním úkolem při takovém výzkumu „kandidátských národů“ by bylo popsat a pochopit každodenní život a kulturu těchto skupin obyvatelstva typicky etnologickým způsobem – něčím, čemu říkáme „terénní výzkum“ nebo „etnografie“, tedy pomocí dlouhodobého pobytu mezi těmito lidmi, spolupodílení se na jejich každodenních činnostech, prostě snaze o spolužití. Myslím, že něco takového by naší rozdělené zemi jen prospělo – kdyby pražští etnologové zkoumali způsob života lidí třeba někde na severní Moravě; a naopak, severočeští etnologové zase Pražáky (obávám se ale, že prvotní kontakt by byl možná násilnější než u nějakých bojechtivých domorodých skupin), lidé by se více poznali navzájem a pochopili by příčiny mnohých rozdílů – třeba v těch politických otázkách. A možná – jen možná – by se nakonec začali více respektovat. Problém je, že se tento typ výzkumu kromě studentských prací zatím moc neprovádí (a občasné novinářské investigativní články ho opravdu nenahradí). Etnologii jako vědu také pro potenciální provádění takovéhoto typu výzkumu navíc limituje její fascinace exotičnem a především exotizace „těch druhých“. Daleko pravděpodobněji proto bude zkoumat spíše různé „niky“ a „okraje“ – řekněme Čechy v zahraničí, bezdomovce či vězně – než „běžného“ Čecha či Moravana žijícího řekněme v obci střední velikosti. Přitom je to zvláště v dnešní době tak fascinující – sledovat například oba tábory příznivců kandidátů na českého prezidenta, jak si z útržků informací z médií vytvářejí vlastní umělé mytologie, rétorické strategie a postupy jak definovat – a dehonestovat – své „protivníky“. Právě terénní výzkum mezi lidmi by podle mne ukázal, že ne vše, co se tak vášnivě probírá na Facebooku či jinde na internetu, je skutečně autentický životní postoj lidí – podle mne je jejich vyjadřování do značné míry podvědomě ovlivněno tímto typem médií navádějícím ke zkratkovitosti a verbální agresivitě.

Vraťme se národu jako k celku. Lidem, kteří si přečtou nějaký statistický článek, a vyvozují z toho, že „vlastně vůbec nejsme Češi“, když máme v krvi tolik a tolik procent nějaké „typicky keltské (nebo germánské) haploskupiny“ (což je jen na okraj trochu nesmysl, protože haploskupiny jsou řádově o tisíce let starší nežli jmenované kmeny), vždy vysvětluji, že každý jeden z nás je nepřehledná smíšenina svých haploskupin, a proto dnešní etnologie (poučená genocidami, které svými „výzkumy“ ospravedlnila nacistická quasietnologie), staví svůj pohled na přináležitost k národu primárně na mateřském jazyce a kultuře daného jedince. Velmi dobře to chápou národy jako Finové nebo Estonci, kteří jsou od pohledu běžně považováni za ideál severogermánských Skandinávců, ačkoli svůj jazyk (a tím i zařazení mezi uralské Ugrofiny) zdědili po předcích, kteří byli mongoloidní rasy – a z nichž toho dnešním evropským Ugrofinům ve fyziognomii už mnoho nezbylo.  Jednoduše shrnuto: Čech nebo Fin je ten, kdo mluví daným jazykem a kdo se jím cítí být. Je to tak, nebo mě opravíš?

Přesně tak. Národnost, etnicita či přináležitost k jakékoli kolektivní identitě je podle dnešních etnologů primárně otázka volby. Čí volby, v tom se už názory etnologů různí – stačí vlastní přihlášení se k dané skupině (asi ne), deklarace nějaké větší skupiny, která se prohlásí za národ? Nebo jde primárně o pohled zvnějšku – příslušníky jiného národa mohou definovat jen jiní lidé odjinud, kteří mají od něj odstup? A ano, národ pomocí biologických vlastností dnes definuje z humanitních a sociálních vědců jen málokdo – právě po té tragické zkušenosti etnologické „Rassenkunde“, kterou zmiňuješ.

Karel Čapek v Továrně na absolutno vyslovil myšlenku, že religionista by už z titulu své profese, která stojí nad náboženstvími, neměl věřit v Boha. Může etnolog věřit v národ? A může být dokonce vlastenec? (Ve smyslu definice TGM že vlastenectví je láska k vlastnímu a skrze ni i láska k druhému, zatímco nacionalismus je pustá nenávist.)

Mnoho etnologů jistě vlastenci bylo i je. Ani ne tak vírou v národ jako spíše praktickými činy, které pomáhají určitou komunitu budovat. První protoetnologové – obrozenci, kteří sbírali lidové písně a pohádky, nový český národ pomáhali vytvářet, nebo minimálně jeho moderní literaturu a kulturu. První akademičtí etnologové politicky pomáhali cílům první republiky. Správný vědec by měl mít odstup od předmětu svého studia – respektive by měl oddělovat vlastní postoje a snažit se, aby se nepromítaly do výsledků jeho výzkumu. Na druhou stranu, etnologie tím, že se vždycky zajímala o živé lidi, byla vždy do určité míry vědou angažovanou. Ta hranice mezi neutrální a angažovanou vědou je velice tenká. Moji dnešní kolegové tak svojí prací pomáhají dokumentovat a tím i uchovávat nemateriální kulturní dědictví (ať už v regionech, na národní úrovni či na půdě UNESCO), jiní zase pomáhají v rámci dnešní migrační krize či lidem bez domova, takže ano, v jistém slova smyslu asi vlastenci jsou.

Na to jsem se právě chtěl zeptat. V dnešní době, kdy do Evropy každý den přichází tisíce imigrantů (pro něž i pro nás je velmi důležité, abychom věděli, kdo jsou) se ukazuje, že ani vysokoškolsky vzdělaní politici nevědí, že Blízký východ není osídlen černochy, že Íránec, Kurd nebo Asyřan nejsou Arabové – a že Arab nutně nemusí být muslim. Jako člověk, který tento školní rok otevřel dobrovolný kurz etnologie na jedné venkovské střední škole, považuji doslova za krizovou situaci, že v dnešních školách se v rámci základů společenských věd učí evropská výchova – ale etnologie se tam neučí. Existuje mezi dnešními českými etnology v tomto nějaká iniciativa?

Existuje! Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy pravidelně vyučujeme na Dětské univerzitě žáky takřka všech stupňů základních škol, máme přednášky i pro středoškoláky, stejně jako i pro širší veřejnost. Velkou roli v této osvětové činnosti – možná větší než my – hrají podle mne ale nejrůznější spolky a neziskové organizace, které jsou často v užším kontaktu s lidmi „tam venku“. Před lety jsme uvažovali i o nějaké trvalejší iniciativě právě na středních školách, třeba se to podaří realizovat.

To je skvělé! Zároveň mě ale napadá otázka: Nepůjde o v této „korektní“ době o poměrně ostře sledovaný obor činnosti? Tady konkrétně vzpomínám na publikaci Petra Bakaláře (který je původně psycholog s přesahem do jiných vědních oborů) z roku 2003 s názvem Tabu v sociálních vědách. Mimo jiné se v ní říkalo, že dnešní „korektnost“ zasahuje už i do medicíny. Konkrétně v USA mají lékaři zakázáno ptát se pacientů na jejich původ, ačkoli by jim to mohlo pomoci v jejich léčbě, protože kupříkladu lidi s indiánskou krví mají špatné odbourávání alkoholu, zatímco u těch s židovskou krví je několikanásobně vyšší riziko vzniku cukrovky. Hrozí něco takového i u nás?

Nemám vůbec pocit, že by se u nás – kromě některých nik především v akademické sféře (tímto zdravím kolegy z gender studies a některých směrů sociokulturní antropologie) – objevovalo něco, co by se dalo jen náznakem srovnávat s tím, čemu se v USA říká „politická korektnost“. V posledních letech je toto slovo podle mne navíc tak nadužívaným a rozmlženým pojmem, že neznamená (u nás) podle mne vlastně vůbec nic. Stejně u nás v posledních letech dopadl i „liberalismus“ a „neomarxismus“; jsou to takové falešné nálepky, kterými se v první řadě olepují političtí protivníci. To, čemu se u nás hanlivě říká „politická korektnost“, je podle mne obyčejná lidská slušnost. Proti trošku protestantsky hysterické (ve smyslu hájení jedné jediné Pravdy a s ní související určité kolektivní „stádnosti“ – teď jsem byl pěkně protiprotestantsky nekorektní, že?) americké „politické korektnosti“ můžeme mít stovky výhrad – ale proti tomu, co se u nás za údajnou politickou korektnost označuje, ne.

Beru, ale tak „levně ti to nedám“ – a toto téma neopustím. Přece existují i nějaká dobová „tabu“ či naopak „společenské objednávky“ oboru. (Mám na mysli například nějaký dnešní ekvivalent toho, že třeba v zásadní knize Národnostní menšiny v Evropě, která poprvé vyšla za minulého režimu, nesměly být uvedeny počty emigrantů z emigračních vln za existenci východního bloku – uváděly se tedy jen emigrační vlny z doby před nástupem komunismu?)

Co se týče tabu, vedle výše zmíněného spojování kulturní identity s biologií, které etnologové moc nemají rádi, je to podle mne skutečně kritický a vyrovnaný pohled na dějiny oboru u nás. A to jak za první republiky, tak za protektorátu, v období státního socialismu, ale třeba i v devadesátých letech. Etnologie byla, stejně jako mnoho podobných společenských věd, vždy velice silně politizována – a poznamenána aktivní spoluprací se státními institucemi, kterou je možné hodnotit mnoha rozdílnými způsoby. Namátkou mne napadá například aktivní role etnologů při vymezování státních hranic Československa dle etnických principů, stále trochu tabuizované hnutí Národopisná Morava za druhé světové války a příbuzné aktivity, aktivní účast některých etnologů na zpravodajském sledování českých krajanských komunit v tzv. západních zemích v 80. letech… Diskuse o tom teprve začínají, ale je znát, že se do nich chce jen málokomu. Poměrně výrazně toto téma otevřel nedávný badatelský projekt Akademie věd; jeho výstupem je kniha „Etnologie v sevřeném prostoru“, která je volně dostupná na internetu.

V médiích anebo během vlastních rozhovorů s veřejně známými osobnostmi se tu a tam dovídám, že jejich předkové nebo oni sami mají kořeny pocházející z jiného národa, v České republice většinou slovenského, německého, židovského, ale i ruského (většinou z doby, kdy Masarykova první republika byla otevřená pro uprchlíky z revolučního Ruska, mezi nimiž byli například otcové Petra Nárožného nebo Pavla Landovského). Někdy ovšem i velmi exotického. Překvapily mě například kořeny maminek Jiřího Císlera (z Kyrgyzstánu), Bohumila Klepla (z Arménie), nebo Lucie Vondráčkové (z Ekvádoru). Existuje v dnešní etnologii či kulturologii nějaký směr, který by se zabýval vlivem jejich odlišujících se kořenů na osobnosti – jejich tvorbu, bádání či politické působení?

Etnologii zajímal vždy spíš kolektiv, kultura sdílená větším počtem lidí, nikoli individuality či osobnosti (i když i taková bádání existují); je to možná zajímavé téma, ale v etnologii podle mne nepříliš silně provozované.

Musím říct: Škoda. (I když to říkám tak trochu v legraci.) V Kulturních novinách máme tak trochu opačný přístup  k jedinci jako etnografickému objektu; náš zakladatel Jaroslav Šabata se nikdy netajil tím, že jeho maminka byla sudetská Němka, náš stálý autor, publicista a divadelník Ondra Macl ve své nedávné knižní prvotině otevřeně přiznal, že jeho dědeček byl Rom, a já se hlásím k židovství svého pradědečka. Od tvojí sestry jsem se dozvěděl, že nejstarším známým předkem vašeho rodu byl romský loupežník Janeček, který byl v 19. století popraven na náměstí v Plzni. Je to pravda nebo legenda?

Bohužel je to jen rodinná legenda. Moje rodina z tatínkovy strany pochází z Plzeňska, a tak jsem si dal tu práci a prošel matriky do počátku 19. století, ale bohužel – slavný loupežník Jan Janeček, poslední veřejně popravený zločinec v Rakousku-Uhersku (9. září 1871 na popravišti v Plzni, tato událost je zmiňována i v Haškově Švejkovi), s naší rodinou nemá bohužel nic společného. Je to ale zajímavý předmět etnologického výzkumu – o loupežníku Janečkovi existuje poměrně velké množství velké pověstí, a zajímavý je samozřejmě i jeho romský, či poloromský původ.

Jsi vysokoškolským učitelem a zástupcem ředitele na Ústavu etnologie FF UK. Ačkoli znám vaši rodovou hravost a spontánnost (pro niž jsem vždy věřil v legendu o vašem romském rodovém původu), zeptám se: zaraduješ se i při vší té úředničině, když třeba (úplně náhodou a soukromě) narazíš na nějakou tu legendu…?

Samozřejmě! Nejradši mám, když se nějaká legenda, kterou znám, po čase vrátí. Třeba dnes tak oblíbená pověst o nalezené peněžence, kterou si vyzvedne muslim(ka) a nálezci se odmění varováním, aby v blízké době nechodil nakupovat do blízkého obchodního centra (kde pravděpodobně proběhne teroristický útok). Tato pověst se periodicky vrací vždy po několika měsících a vždy mne překvapí, s jakými novými detaily. Na naší práci je podle mne nejzajímavější, že se zabýváme aktuální živou kulturou, a předmět našeho studia se neustále vyvíjí, proměňuje a přizpůsobuje dobovým společenským podmínkám.

Díky za tvé odpovědi! Myslím, že jednou půjde o "legendární" rozhovor…

 

PhDr. Petr Janeček, Ph. D. se narodil roku 1978 v Praze. Vystudoval etnologii na Filozofické fakultě a humanitní studia na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze, pracoval v Národopisném muzeu NM a dnes pracuje v Ústavu etnologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. V roce 2006 publikoval první českou komentovanou sbírku současných pověstí Černá sanitka a jiné děsivé příběhy, která se setkala se značným zájmem široké i odborné veřejnosti a která byla v letech 2007 a 2008 následována dalšími sbírkami Černá sanitka: Druhá žeň, Černá sanitka: Třikrát a dost (a po ní ještě Černá sanitka: to nejlepší…) Jako divadelní hru Černou sanitku zdramatizovalo brněnské HaDivadlo, v rozhlasové podobě ji uvedla stanice Český rozhlas Leonardo a jako televizní seriál Česká televize. Podílel se i na kolektivní monografii o neformální české kultuře 80. let Folklor atomového věku, a před pár dny vydal monografii Mýtus o Pérákovi. Městská legenda mezi folklorem a populární kulturou (zde).

Mezi jeho koníčky patří cestování po absurdních pamětihodnostech.

Galerii fotografií našeho redaktora z předvolebních českých ulic, z níž pochází i doprovodné foto článku, najdete zde.