V cizí zemi a v cizím světě
Název knihy poněkud mate: není to další příspěvek k bohaté kolekci literatury mapující ruskou národní povahu, její výšiny i propasti. Ostatně její vypravěčka Máša Kaganová vlastně ani není Ruska – ruština je sice její mateřština, jako u mnoha obyvatel někdejšího Sovětského svazu, ale ve skutečnosti je Židovka narozená v ázerbájdžánském městě Gandža, kde žila až do emigrace její rodiny do Frankfurtu nad Mohanem (a hrůzy, jež na Kavkaze přinesla jinde tak nadějná devadesátá léta, se v jejích vzpomínkách stále vracejí). Titulní břízy jsou tak spíše ironickým poukazem na povrchnost stereotypních představ o jednotlivých národech, na to, jak snadno si svět člověka zaškatulkuje a jak obtížné je být prostě sám sebou.
Obdobně zavádějícím klíčem jako titul by mohla být osoba autorky. Olga Grjasnova (nebo spíš Grjaznovová? – nakladatelství Větrné mlýny každopádně zvolilo tuto transkripci) sdílí se svojí hrdinkou nápadně mnoho životopisných dat, přesto v řadě rozhovorů zdůraznila, že nejde o text autobiografický, natožpak arteterapeutický. Můžeme tomu věřit a nemusíme, konečně poměr Dichtung a Wahrheit asi není v tomto případě tím rozhodujícím. Podstatný je pokus o analýzu generace dnešních třicátníků, vyrůstajících v nemocné společnosti – a masová migrace není příčinou, ale pouhým symptomem této nemoci.
Mášini rodiče patřili v Sovětském svazu ke společenské elitě: ona byla učitelkou hudby, on pracoval na ministerstvu. Nebyli asi jediní, komu se s pádem impéria zhroutil svět. Nahromaděná zloba vyústila v sérii etnických čistek (co a proč se tehdy vlastně stalo a kdo to potřeboval, toť otázka, na niž jako by kupodivu nikdo nechtěl znát odpověď). Mášina rodina se zachrání útěkem – hořkým historickým paradoxem je, že ze všech přistěhovalců, jimiž se současné Německo pokouší omladit, jsou právě Židé pro svoji adaptabilitu daleko nejžádanějším etnikem – v nové zemi je však zahnána do pozice outsiderů a poznává, že za tou proklamovanou německou vstřícností k exulantům se často skrývá spíše povýšená lhostejnost. „Doprovázela jsem rodiče na cizineckou policii a naučila se tam, že jazyky znamenají moc. Kdo neumí německy, ten není slyšet, a kdo mluví lámanou němčinou, toho ignorují.“ Tragikomičnost současného nacionalismu je dána tím, že už dávno neexistuje žádná národní pospolitost, k níž by se mohl vztahovat: všichni jsme v tomto světě cizinci, jen se to snažíme zamaskovat tím, že někoho obviníme z ještě větší cizosti.
Není to ani příběh o těžkém údělu přistěhovalců. Hlavní hrdinka je do své nové společnosti dokonale integrována, německy mluví lépe než většina starousedlíků (němečtí teenageři naopak s gustem používají lámanou turečtinu, aby působili drsněji). Sice s sebou vláčí traumata z postkomunistického výbuchu násilí, ale jinak má problémy typické spíše pro svoje vrstevnice z blahobytného Západu. Bloudí odlidštěným světem, v němž chybí záchytný bod, a všechno, o co usiluje, se jí rozpadá pod rukama. Občas kniha působí jako standardní příběh mladé rozervané intelektuálky, k němuž je ta politika přidána jako ozvláštnění a místy snad až příliš laciné alibi: možná je vztah mezi Mášou a Samim tak komplikovaný nikoli proto, že on je Arab a ona Židovka, ale protože jsou oba histrionští egocentrici.
Mášina tlumočnická profese jako by ukazovala k dobovému rysu, který Karel Kosík nazývá šaušpílerství. Přísloví „kolik řečí znáš, tolikrát jsi člověkem“ nemusí mít jen kladný význam. Příliš snadné a rutinní přejímání cizích identit může nakonec vést ke ztrátě té vlastní. Po všem tom dlouhém a náročném studiu je pro tlumočníka nakonec jedinou reálnou kariérou překládání reklamních blábolů nebo frázovitých politických projevů. Máša prochází životem jako náměsíčná; ačkoli skoro pořád mluví jen o sobě, nic skutečně podstatného se o ní nedozvíme. Navenek působí jako dokonalá chladná profesionálka, uvnitř je podivně nezralá a bezradná (její neustálé hledání sexuální identity působí spíš, jako by jí bylo patnáct). Vše se odehrává ve velkoměstském studentském světě s jeho povrchností a pokrytectvím: na jedné straně se okázale demonstruje bohémství symbolizované promiskuitou a lehkými drogami, na druhé straně se cílevědomě a bezohledně buduje kariéra. Žijeme ve světě, kde je možné prakticky všechno: třeba najmout si řecké plačky a sledovat je přes YouTube – ale jako bychom zapomněli, že technika za nás skutečnou komunikaci neobstará.
Už se ani nedá před osobními problémy utéct do workholismu, protože není práce, pro kterou by se člověk mohl opravdu nadchnout. Neustále se v dialozích řeší politika, ale bez skutečného zápalu a snahy prosadit nějaký názor; spíše takovým tónem, jakým někteří lidé rádi konverzují o nemocech nebo přírodních katastrofách. Není zač se veřejně angažovat: hlavní hrdinka odjede do Palestiny, jen aby zjistila, že obě strany tamního konfliktu jsou jí stejně odporné. Za pozornost stojí líčení současného Izraele jako země, která žije už jen z podstaty, původní sen o vybudování nového domova uprostřed pouště se vytratil, většinu obyvatel tvoří přistěhovalci z bývalého Sovětského svazu, které přitáhly čistě pragmatické důvody. Jediné, co se má k světu, je uzavřená komunita ortodoxních židů (snad právě proto, že je navyklá o svých předpotopních dogmatech nepochybovat).
Grjasnova hýří lakonickými, sarkastickými glosami, z většiny dialogů je cítit trapnost způsobená tím, že nikdo nereaguje na to, co mu ten druhý vlastně říká. I scény, které mají slibný potenciál (návštěva palestinského uprchlického tábora, zákulisí různých dobročinných organizací nebo setkání s přitroublou šéfovou milenkou, pro niž je Izrael jen další z řady exotických destinací) vyznívají jaksi do ztracena, stávají se jen dalším ze střípků, z nichž nikdo nedokáže poskládat mozaiku a vlastně se o to ani nesnaží, protože globalizace přestala bavit nejen poražené, ale už i vítěze.
Většina současné literatury jako by měla hlavní ctižádost přimět čtenáře, aby se po jejím přečtení cítil hůře než před ním. Nejde samozřejmě o to, lakovat realitu na růžovo. Ale podstatou všech silných příběhů je konflikt mezi jednotlivcem a světem, snaha nepoddat se okolnostem. Nejen Grjasnovová však nabízí pouze rezignaci a všechny škály pozérství od sebelítosti po hipsterskou bohorovnost.
Přiznám se, že si nejsem příliš jist, zda nadšení kritiky nad touto prvotinou platilo spíše jejímu exotickému (i když dnes už nepříliš průkopnickému) tématu nebo autorčině spisovatelskému umění. Mně totiž přišla kniha zbytečně upovídaná a plná banalit: rozvláčné popisy každodenních rituálů, psané bezpříznakovým a smrtelně vážným jazykem, se střídají s efektní fejetonistickou povrchností politických úvah. I když to nemusí být tak úplně chyba autorky.
Nakladatelství Větrné mlýny mimochodem přišlo se zajímavou novinkou: nepředstavuje pouze autory, ale v závěru knihy, mezi obsahem a tiráží, přináší také krátké medailonky překladatelů. Proč ne, dobrý překlad je nepochybně tvořivým aktem, který může k úspěchu knihy výrazně přispět. Bohužel v tomto případě by snad bylo lépe autorku překladu nechat v anonymitě. Nejde jen o stylistickou kostrbatost nebo nadměrné množství překlepů a pravopisných chyb („děti zpívali Tichou noc“, „přála jsme si“, „ženy, co žijí sami“), ty padají zčásti také na vrub redakce. Horší je zarážející neznalost reálií a mechanický převod mnoha německých názvů: Západní břeh Jordánu je označován jako Westbank, ruskojazyčný izraelský časopis Věsti zde figuruje v německém přepisu jako Westi, cituje se heslo „zastavit Ypsilantiho“, míněna je ovšem německá sociálnědemokratická politička Andrea Ypsilantiová. Někdy až školácky působí zkomoleniny jako „bojovné jednotky“. Škoda: kniha označovaná na přebalu za „událost desetiletí“ by si zasloužila více péče.
Olga Grjasnova: Rus je ten, kdo miluje břízy. Přeložila Tereza Semotamová. Větrné mlýny, Brno, 2016.