Zbytečná přísnost
Stává se mi častěji než zřídka, že při čtení autorů, které mám za dobré známé či dokonce za přátele, nesouhlasně zvedám obočí. Tím to ovšem končí. Kategoricky si už zakazuji polemiku, natož veřejnou, s lidmi, jejichž názory nesdílím. Mám s tím špatné zkušenosti z doby, kdy jsem byl přesvědčený, že novinář nemá nikomu nadržovat a na své přátele, stanou-li se veřejně činnými osobami, především politiky, že má být přísnější než na cizí.
Po listopadu 89 se řada umělců dala na politiku. Mezi nimi Josef Jankovič, sochař a grafik evropského formátu, kterému jsem před tím několik let dělal fotografickou dokumentaci. S tím souvisely dlouhé rozhovory o umění a o životě a také třeba pozvání udělat koncert na jeho výstavě u Jindry Štreita na Sovinci. Za práci jsem místo peněz získával grafiky, kresby a sochy. Když se Jankovič stal federálním poslancem a dal se dohromady s nacionalisty, všechny jeho obrazy jsem svěsil ze zdí. Jak šel ale čas, bral jsem ta díla na milost a jejich autora si připomínal s původním obdivem a respektem. Vlastně bydlím v Jankovičově galerii. Navázat na přetrženou nit našich starých rozhovorů jsem ale nestihl. V červnu 2017 Jankovič zemřel a pouze z novinových rozhovorů vím, že se na sklonku života zabýval fenoménem manipulace.
Stejně jsem dopadl s Egonem Lánským, novinářem, který se zapletl s politikou. Komentoval jsem nějakou klientelistickou či korupční kauzu, která mu nesloužila ke cti a až po letech mi došlo, že daleko důležitější bylo to, co jsem s tímto svým starším noblesním kamarádem zažil. Jednoho dne byl Egon pryč a zůstaly vzpomínky, které si už společně nepřipomeneme. Třeba jak za mnou v létě 89 podnikl cestu z Mnichova na Hvar. Seděli jsme v Jelse na balkóně, s pohledem na přístav s plachetnicemi, a Lánský se mnou točil rozhovor pro Svobodnou Evropu. Odpovědět na některé otázky by bylo totéž jako se udat na policii. Musel jsem hodně kličkovat. Pak se změnil režim a Egon Lánský přijížděl na návštěvu. Vždy s kyticí pro mou ženu a hračkami pro dcery. Pak jsme my Egona navštěvovali v Mnichově a posléze v Praze. Než se to pokazilo kvůli pitomé politice.
Tím, že člověk na někoho ukáže prstem, nezachrání svět. Na kauzy, ve kterých hraje roli něčí slabost, selhání, se zapomene. Silné názory časem zeslábnou a ztratí váhu. Přesvědčení, že jsem nemohl mlčet, že jsem se musel ozvat, pak nahlodává pochybnost, zda jsem nebyl zbytečně příkrý, zda jsem třikrát měřil a počítal do deseti. Po letech pak necítím satisfakci, nýbrž prázdno po lidech, kteří byli v mém životě důležití a které jsem, jak mi to přijde dnes, zbytečně ztratil. Daleko lépe snáším, když mí někdejší přátelé kvůli politice nesouhlasně zvedají obočí nade mnou. Také je těch starých přátelství škoda, ale člověk se s jejich ztrátou lépe vyrovná, když je nevinen.