Počteníčko: Mezi velkými dětmi
Ležel jsem na jelení kůži pod slaměnou střechou rancha (ranča, indiánský domek z palmových listů), pokuřoval v kukuřičné slámě zatočenou cigarettu a smutně díval jsem se za kouřem, jenž vzhůru se vlnil. Byl to poslední můj kousek tabáku, z něhož jsem si utočil tu papirosu a neměl jsem naděje, že tak brzy dostanu se k novému.
A za takového rána, kdy kolem uší hrají svoje písně tisíce moskytů, jež posledními kotouči kouře trochu zdržujete v jejich odvážlivosti a vidíte, že s vyhasnutím poslední jiskry budete bezbranní, tu přicházejí smutné myšlenky, a hromadí se vzpomínky na vše, co je vám drahé, co daleko, tak daleko je od vás.
Milý čtenáři, to jsou ty nejhorší doby, jež prožije cestovatel opuštěn, sám a sám v dálce od své vlasti.
Občas jsem se zamyslil – cítil se opět ve svém pokojíku, když některý z mých přátel mne vyrušil z mého snu nějakou naivní otázkou, jež jindy mne tak těšily a jimž rád jsem se zasmál. Ale dnes jsem jim nějak příliš smuten, neptám se jich na slova, řeči, nevyzvídám, jak to, jak ono se řekne, nepapouškuji po nich výrazy těžko vyslovitelné, což jindy jim působí tolik radosti. Sedí v kruhu kol mne na bobku, nebo leží na břiše s podepřenou bradou a upřeně hledí na mne. Dorozumíváme se, jak můžeme. Z řeči Tabas pamatuji si teprve několik slov, i mé znalosti guarani – jsou nepatrné. Ptá-li se mne kdo něco, přeloží mi to mladík, jenž byl kdysi ve vojenské kolonii, do guarani, a nerozumím-li, překládá mi slovo za slovem do španělštiny neb pomáhám si slovníkem, což však jde ještě volněji.
Někteří cestovatelé popisují tyto Indiány jako smutné, necitelných, bezvýrazných tváří, jež nemění svůj výraz ani při radosti ani při bolu.
Některému z těchto cestovatelů, jež Indiány snad nikdy neviděl a přec o nich psal, co slyšel, neb který opsal z jiných báchorek, bych přál slyšet ten smích, jenž vypukl, když indiánské děvče, jež sedělo u mé hlavy, zeptalo se cosi, co mně bylo nesrozumitelné. Počal jsem se hned vyptávat, ale nastalo šuškání a pošťuchování jeden druhého. Děvčata podívala se jedno na druhé, zašpulily pysky a smály se nosem, úplně tak jako naše děvčata v tom věku, v němž Němec je nazývá nepřeložitelným »Backfisch«.
Hoši i staří dívali se zvědavě, co vlastně odpovím a všem bylo vidět na tváři, že ten hnědý žabec zeptal se něco, co všichni chtěli se zeptat, jež však je zaráželo.
Po dlouhém nucení můj tlumočník s vážnou tváří se odvážil přeložit tu děsnou otázku za stálého pošťuchování se děvčat a žen: »Oimepos yparaba indio cuňá tahí« mi řekl v guarani, což asi znamená »Jsou u vás indiánská děvčata hezká?«
A pro tu otázku tolik smíchu.
Jaké jsou to děti. Ale zasmál jsem se s nimi, ač ta otázka mne dosti zarazila. A kdyby se mne byli ptali na naše koně, květiny, stromy, pole, luka a pod., věru, že bych byl mohl hned bez rozpaků odpovědět, ale »cuňa tahí«? Jak jim vysvětlit, jak zodpovědět tu otázku v jich smyslu, aniž by měli špatné ponětí o našich dámách?
Usedl jsem si tak, abych mohl všechny dobře pozorovat, a počal jsem svou přednášku o předmětu tak málo mně známém španělsky, přimichuje slova z guarani, jež jsem již pochytil.
Jsou hezké naše »cuňá tahí«, nosí krásné velké náušnice s bílými skly ve vlasech, nosí coliery, na krku korále, na rukou náramky, prsteny a teď snad (jak jsem v posledním London News viděl), i celé ruce pokryté perlami a drahokamy za mnoho, mnoho pesu (1 libra šterlinků).
Jak záviděly ubohé ty ženy našim dámám tyto zbytky z dob, kdy žili jsme též jako Indiáni, tyto opičí zvyky našich prapředků, jak smutně dívaly se na své prosté jablonecké korálky, jež zdobily jich krky a vlasy, jak těšila se dcera kasikova (náčelníka), které daroval jsem náramek ze skleněných granátů! Všimnuv si toho, musil jsem zchladit trochu jejich chtivost.
»Dlouho musí ,cairaby‘ (muž) pracovat, mnoho tygrů musí zabít, mnoho vydřích a jeleních koží musí přinést obchodníku, mnoho lukův a šípů musí prodat, mnoho pokrývek musí uplést, aby mohl ženě regalá (zkomolené slovo castilské regalar = darovati, jež používají všichni Indiáni) takový náramek, jako jsem dal já a jako nosí v mojí zemi cuňá.«
To se nechtělo mužům nijak líbit a já bavil jsem se jejich rozpaky, jež jsem jim tím způsobil.
»Naše cuňá chodí hezky oblečené, lépe než cuňá v Asunciónu, nosí klobouky s peřím ptáků po ulici, jako má kasiko ve válce, celé tělo nosí sešněrované, stažené, v zimě nosí kůže zvířecí pěkně sešité.« Prostořeká Eva za mnou se opět zeptala:
»To stále chodí vaše ženy oblečené, i když je horko?« – Těžko mi bylo vysvětliti, ale když jsem jim řekl, že když je velká zima, že jsou u nás plesy a tu že naše dámy nosí jiné šaty, jež nepřikrývají celé jejich tělo a jež jsou hluboko vystřižené, to mně nevěřily a zasypávaly mne otázkami, v nichž nejčastěji opakovalo se »proč«.
Jak by asi byla odpověděla některá z mých čtenářek na tyto otázky?
Já, jenž chtěl jsem pozorovat dojem, jaký udělá to na mé rudé přátele, sám byl jsem v rozpacích, co odpovědět na tyto dotazy.
Světozor, 7. října 1905
Alberto Vojtěch Frič, indiánským jménem Karaí Pukú (1882–1944) byl český cestovatel, etnograf, kaktusář, fotograf, spisovatel a dle vlastních slov „revoltující měšťák, jehož vychovala divočina“. Pocházel z významné pražské rodiny (dědeček J. F. Frič byl člen Svatováclavského výboru a děkan Právnické fakulty Karlovy univerzity). Procestoval nepřístupné oblasti jihoamerického vnitrozemí, svoji košířskou vilu Božínku proměnil ve svérázné muzeum, které navštěvovali mj. Zdeněk Burian a Jaroslav Hašek, jenž učinil z Friče hlavní postavu satirické hry Ministr a jeho dítě.