Počteníčko: Neapol
Povaha Neapolitánů
Ourodnost krajiny, přívětivost nebe a příhodné položení města mohou dostatečnými důkazy zdejší veliké lidnatosti býti, kterážto dle poznamenání statických roku 1814 mimo 77 000 buď ze země, neb cizích krajin do města příchozích a 30 000 k vojsku náležejících osob na 324 986 obyvatelů, dohromady téměř do půl milionu vzrostla. Obyvatelé, ač mnohými národy pomíchaní, přece zvláštními významy ode všech se rozeznávají. Neapolitán, brunátný, tmavovlasý a černooký, zvlášť mezi obecným lidem, jest pěkného vzrůstu. Chodí a nese tělo nenuceně a cosi odvážného v pohledu má, co ho před jinými národy vyznamenává. Usta, větším dílem široká, mají pěkně rostlé, nad snih bělejší zuby. Tvář zřídka červenost mu barví, ale tím více v oku zamyšlenost dlí. Ucta boží bez ceremonií žádnou vážnost v něm nebudí. Zchytrale radí, lstivě slovo dává, a jsa uražen, hledá msty, kterouž i po dlouhém čase (a není-li jinák možné, bodcem, jejž pozadu vráží) ukrutně jeví. V milování jsme nejtupější proti němu žáci. Ta vlastnost jest mu s ostatními Vlachy společná, ano schopným ho činí, aby i v nejpozdějším věku příjemnosti lásky užíval. Oděv jeho čistotou se neskví a mezi obecným lidem nešťastné roztrhanství panuje. Stůl mu nejpřísnější skrovnost krýje; řeč svou váhavě, nepravidelně mluví; málo, a ještě hůře píše; služebníci jeho jsou otroci.
Ženský boj v předměstí Chiaia
Půtka lazaronek jest důležitá cinohra, kterou nikde jinde tak znamenitou nenalezneme. Nepřátelé zpočátku z oken si vojnu vypovídají. Někdy jedna strana na ulici pere a druhá v pátém poschodí vlasy česá, kdež si v tichu a v krásořečných propovídkách mnoho pěkných věcí povídají. Zatím takové estetické rozmlouvání sousedky okolních ulic pomalu dohromady loudí, a když nepřítel, jenž prve z pátého ponebí pyšně jako z nedobytné tvrze na červa pod sebou v prádle se batolícího hleděl, brzy vyzvání odolati nemůže a na zápasní místo se staví a shromážděné přítelkyně, jenž na pomoc přiběhly, na dvé se dělí, tuť krutá šarvátka počne, krev se strouhou valí, usta se pění, strašně skřípají zuby, pěstě se zatínají, oči stříkají jiskry, podkovy hrabají v zemi a chumáče vlasů vítr okolo nosí. Každá strana tu má své zastance, kteří jí novou udatnost a smělost dodávají. Mnohokrát již skončený boj zas se obnovuje, když nová pomoc bud sem, nebo tam se vyskytla. Sedmnáctekráte nešťastný jest však ten, komu by napadlo za prostředníka se vydati.
Chvíle ku dřímání
V měsících letních nejnepříjemnější hodina za den přichází po obědě, kdež člověk dřímotou tak přepaden bývá, že není možno spání se ubrániti. Tento oučinek vedra všeobecně spatřujeme a stíží obyvatel se najde, který by tady po stole dřímotě nehověl. V ulici Toledo v hodinách poledních patrně jakási prázdnost nás o tom přesvědčí. Po schodech kostelních a v průjezdích paláců lazaronové a chlapci, jenž od místa k místu nosením na hlavě se živí, ve svých opálkách spějí. Jakýsi lichotivý větřík, jenž sé tím časem z moře vytáčí, tu ospalost působí a parno, zvlášť zrána obtížné, chladí.
Večery naproti tomu jsou chladné a povětří noční jest nebezpečno lidskému zdraví, protož otvírání oken v léhárně lékařové zdejší přísně zapovídají.
Náklonnost k divadlu
Tancující nedvěd neb opice na pavláčce tisíc lidu za sebou táhne. Nechť je co chce, podívání Neápolitán míti musí. Nejen zpěvoherny, ale i menší divadla vždy jsou naplněna a jen divadlo San Carlo svou prostranností a drahotou časem neplné bývá. Tím více však diváků u maňásků a tlačenice u polucinelly nalezneme. Kejklíře, koukadla, zpěváky, hádače, dudáky, karbaníky, proroky, vypravovače, šarlatány, černokněžníky, zázračné obrazy a jiných mnoho peníze loudících pěkných umění, všecky pohromadě na náměstí Largo di Castello nalezneme. U každého druhu takových podvodníků zástup lidí stojí a tu člověk svůj poslední krvavý peníz utrácí, aniž komu zlý takový obyčej kdy nevhod přišel.
Calamaio neb kalamar
Všickni tvorové mořští, kteří bez rozdílu lahůdkou zdejších obyvatelů ostávají a kteří se nejvíce syroví jedí, nepodobou svou náš pohled urážejí. Mezi všemi však kalamar nejošklivější nazván býti může. Jest beze vší šlupiny, nahý, rozmoklý masokus, s velikýma očima, a hlava jeho, jenž se vytáhnouti a zastrčiti může, nechuť v nás působí. Špinavý, černý mok, jenž rozřiznutím z něho vychází, jméno kalamar mu dává. Canalichi, jenž z ohledu ošklivého výtvoru kalamary následují, jsou nahé tlusté žížaly s našpičatělou hlavou, v které se dvě malé oči černají a které se do dvou nožové střence podobných škořípek skrčují. Když je Neápolitáné jísti chtějí, tak se škořípka prostředem stiskne, kde kanalík hlavu vystrčí, ta se do zubů chytí, červ se tak ze škořípky vytáhne a sní.
Matěj Milota Zdirad Polák (1788–1856) bojoval v rakouské armádě proti Napoleonovi, v letech 1815–1818 podnikl jako adjutant podmaršálka Františka Arnošta Kollera cestu po Itálii, z níž napsal první novodobý český cestopis. Je také autorem básnické skladby Vznešenost přírody. Byl profesorem vojenské akademie ve Vídeňském Novém Městě, dosáhl hodnosti generálmajora a povýšení do šlechtického stavu.