K nedožitým pětadevadesátinám neortodoxního filosofa
„Bůh není,“ pravil mi zničehonic kolega z Katedry filosofie na Vojenské akademii v Brně Víťa Gardavský cestou na nějakou schůzi. A dodal: „Co bys tomu řekl, kdybych napsal Bůh není?“ Já na to: „Jak to myslíš?“ On: „To Bůh není bych napsal velkými písmeny a pod to úplně malými zcela mrtev.“ Považoval jsem to za jeho vtipnou hříčku, ale jen do okamžiku, kdy jsem po čase vzal do rukou Literárky a na první straně uviděl „Vítězslav Gardavský: Bůh není zcela mrtev“ (Jiří Sedlák). Úvod končí slovy: „Vždyť v naší době, tak plné nadějí, platí jako líc a rub téže mince: Bůh není zcela mrtev. Člověk není zcela živ.“ Následujícího roku ji vydal Československý spisovatel a znovu vyšla roku 1970 již jako světový bestseller i v Německu (sedmkrát!), dále v Anglii, ve Španělsku, v Nizozemsku, ve Švédsku a v Japonsku. Vítězslav Gardavský se narodil jako prvorozený 24. října 1923 v Zábřehu u Ostravy do učitelské rodiny. Po něm přibyli ještě Marie (1928), Vladimír (1930) a Josef (1934). Vítězslav studoval od roku 1934 na Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži. K jeho zálibám patřila poezie, divadlo a film. Maturoval v roce 1942 z latiny, řečtiny, němčiny a dalších disciplín, byl nasazen na nucené práce ve Vídni a v Lipsku. V továrnách tam pracoval do jara 1945 a po návratu studoval do roku 1949 na Karlově univerzitě češtinu a filozofii. Krátkou učitelskou praxi si odbyl na gymnáziích v Praze a Novém Bydžově. Pak působil v hodnosti nadporučíka v Moravské Třebové a zároveň zde učil na vojenském gymnáziu. V roce 1951 se oženil a ještě téhož roku se narodila dcera Dagmar.
Od roku 1953 působil Gardavský na Vojenské akademii v Brně jako asistent na katedře mezinárodních vztahů. Po dvou letech přešel na nově založenou fakultu filozofie. Od tohoto okamžiku se Vítězslav začal aktivně věnovat studiu filozofie a dějin. V roce 1956 se narodila druhá dcera Alice. V letech 1958–1960 byl V. Gardavský podroben stranickému řízení, protože „preferoval odborná hlediska před politickými“. Za trest byl v roce 1959 přeložen k pluku do Znojma. Na katedru se mohl vrátit díky tomu, že jím vedený malý divadelní soubor zvítězil v celonárodní soutěži.
V roce 1963 obhájil kandidátskou práci „Katolicismus a Německo“ a stal se kandidátem filozofických věd. Jeho další spis Fenomén Německo byl přijat a schválen vědeckou radou filozofické fakulty brněnské univerzity. Na základě tohoto spisu byl jmenován docentem pro obor filozofie. Už v roce 1965 začal psát knihu „Bůh není zcela mrtev“. V roce 1967 absolvoval V. Gardavský přednáškové zahraniční turné v rámci tehdejší NSR, které obsahovalo řadu filozofických přednášek. Podobné turné uskutečnil i o 2 roky později v USA na známých universitách v New Yorku, Dallasu, u a jinde. Jeho poslední zahraniční cesta pak v roce 1969 vedla do NSR a Anglie. V roce 1967 dokončil dílo „Naděje ze skepse“ a byl přijat do Svazu spisovatelů. V dubnu 1968 byla ve Státním divadle v Brně premiéra
Gardavského divadelní hry „Já, Jákob“, v níž hlavní roli mistrovsky ztvárnil Václav Postránecký. Hra získala Cenu Divadelních novin i mezinárodní ohlas. Jedna z jejích repríz dokonce proběhla v červnu v pražském Divadle na Vinohradech. Za své názory byl v listopadu 1970 vyloučen z KSČ a dostal výpověď ze všech škol, kde přednášel, i z armády. Mohl vykonávat pouze manuální práci. Dlouho nemohl nic sehnat, a tak trávil čas opravou chalupy, kterou si koupil v Prosetíně. Po sedmi měsících získal práci ve firmě Geotest Brno. Pracoval jako dělník u čerpadla a bydlel v maringotce. Nepřestával však psát a překládat. Roku 1971 přeložil a upravil divadelní hru Friedricha Schillera (Parazit), překládal i Petera Weisse (Hölderlin) a Friedricha Hölderlina (Světlo lásky). Svou divadelní hru „Legenda o Františkovi a Kláře“ dokončil v roce 1973, stejně jako rozhlasové monology „Krev-krev-dějiny“ a knihu „Milá paní kolegyně“. Zároveň začal psát filozofické dílo o starozákonním proroku Jeremiášovi „Anděl na hrotu meče“. Dokončil ho o dva roky později.
To už natrvalo bydlel v prosetínské chalupě, ale občas také ve vážní budce a pracoval v místním JZD jako řidič, skladník a vážný. Ani to však soudruhům nestačilo. Chtěli ho zlomit. Proto byl od roku 1978 vyšetřován státní bezpečností, která měla připravit návrh na jeho trestní stíhání. Vítězslav Gardavský zemřel 6. nebo 7. března 1978, údajně přirozenou smrtí. Původně byl pochován na Ústředním hřbitově v Brně, později byly jeho ostatky přemístěny na hřbitov v Ivančicích. Je autorem řady vydaných i nevydaných článků, filosofických a básnických děl a překladů. Za všechny bych jmenoval závažné rozhlasové monology z r. 1973 Krev, krev, dějiny. Jeho dílo, ač dnes nepříliš známé, rozhodně není mrtvo.