Zelené ostrovy
Referenčními body publikace jsou umění a environmentální problematika, tématem pak jejich setkávání v českém prostředí. Environmentální problematikou se zde rozumí oblast procesů, které negativně ovlivňují udržitelnost života na Zemi a v posledním půlstoletí se staly palčivým, široce reflektovaným tématem. Ocitly se tak i v zorném úhlu některých českých umělců, kteří na ně reagovali ve své tvorbě, a právě těmto ohlasům je v této knize věnována pozornost.
Kapitoly jsou vždy uvedeny jedním nebo více uměleckými díly, která jsou pak interpretována, takže každá kapitola prezentuje určitý přístup k problematice.
První kapitola Výzvy zítřka představuje diptych Krajina zdevastovaná průmyslem, Krajina navrácená přírodě Václava Ciglera z roku 1965, který ukazuje proměnu průmyslové krajiny v divočinu. Dílo je malou součástí širokého konceptu dlouhodobě rozvíjeného autorem. Ten se stylizoval do pozice projektanta budoucí civilizace a předkládá vize řešení jejích potřeb. Ty vycházejí z dobového technooptimismu, víry v pokrok, sociálního inženýrství a navrhují radikální utopické reformy a transformace. V tomto konceptu ale nalezneme i environmentálně podnětnější momenty. Autor apeluje na omezení spotřeby či přenechání části zemského povrchu volné přírodě, což ilustruje sledovaný diptych. Tento motiv můžeme vidět jako ovlivněný dobovými rekultivačními projekty a zřizováním přírodních rezervací. Význam této obnovy a ochrany přírody vidí v uchování existenciálních vazeb v rámci duchovně vnímaného univerza. Ambivalentní koncept tak rezonuje uměleckými i neuměleckými tématy doby, která je klíčová pro nástup současného environmentalismu.
Dvě následující kapitoly jsou věnovány 70. a 80. letům, době obnovených represí komunistického režimu v Československu. Druhá kapitola Lékaři a léčitelé představuje drobné happeningy a performance Jana Steklíka, Miloslava Sonnyho Halase a Milana Maura. Všechny spojuje alegorický motiv léčení přírody a patří k nejotevřenějším tematizacím environmentální problematiky na české scéně dané doby. Pod vlivem dobových environmentálních problémů a diskurzu ukazují potřebu aktivní péče o životní prostředí. Takovýchto děl ale nalezneme jen nemnoho, což je dáno politickými a kulturními podmínkami. Působí zde informační bariéra, odpor režimu vůči progresivnějším uměleckým formám i kulturní reakce na tento tlak, zdůrazňující autonomii umění.
Branou třetí kapitoly Přátelství se stromem jsou happeningy a performance Miloše Šejna, Milana Knížáka, Milana Maura a Vladimíra Havlíka. Tematizují osobní vztah člověka k přírodě, směřují k jeho prohloubení, jsou často spjaty s hledáním vyšší úrovně jednoty a holistickými kosmologiemi. Vyrůstají z osobních předpokladů autorů, jejich tvůrčího vývoje a širší atmosféry a tradice českého umění. Evokují nehierarchický pohled na vztah člověka a přírody, citové pouto a empatii k ní. Mají blízko k emocionálně a spirituálně laděným proudům environmentalismu, přímo s nimi ale nesouvisí.
Poslední tři kapitoly jsou věnovány 90. letům, tedy době, kdy po pádu komunistického režimu země prochází tzv. transformací. Čtvrtá kapitola České vody je uvedena dvěma velkoryse koncipovanými projekty, které si kladly za cíl komplexní rehabilitaci celých regionů, atakovaly hranice umění či počítaly s širokou sítí spolupracovníků. Oba vyhasly před vznikem výraznějších výsledků. Oba byly také iniciovány zahraničními umělci. První globálně známými průkopníky environmentálně angažovaného umění manželi Harrisonovými, druhý německým kurátorem a umělcem Thomasem Büschem. Lze je vnímat jako importy v zahraničí tehdy aktuálního uměleckého aktivismu, v domácím prostředí však působily dosti překvapivě. Po většinu 90. let zde totiž stále převládal negativní pohled na angažované umění. Ambicím projektů neodpovídaly ani domácí produkční možnosti.
Pátá kapitola Cesta do polí sleduje komplikovanou výsadbu dvoukilometrové aleje a osazení dvou „menhirů“ v zemědělsky rekultivované venkovské krajině Lukášem Gavlovským. Význam tohoto počinu je alegorický, estetický, ekologicky a sociálně restorativní. Projekt vznikal v druhé půli 90. let, tedy v době, kdy můžeme sledovat první náznaky sociální a politické aktivace české umělecké scény. Gavlovský se tak stal poněkud intuitivním účastníkem tohoto hledání českého angažovaného umění. Přičemž nejen tento, ale i jeho další projekty můžeme vidět jako zelenou fazetu tohoto vývoje.
Šestá kapitola Titanic na Vltavě představuje ambiciózní a vrstevnatý projekt Federica Díaze a týmu E-area. Stejnojmenný, nerealizovaný koncept prošel spletitou evolucí a jeho cílem byl vznik „univerzity třetího tisíciletí“ – centra globálního dialogu a výzkumů v Praze. V projektu se setkalo Díazovo a obecněji dobové nadšení pro digitální nástroje, sféry a komunikaci, úvahy o zelené architektuře, kosmologická tradice českého umění a myšlenky hlubinné ekologie. Ty byly primárně vkladem kurátora projektu Jiřího Zemánka. Vznikla tak originální syntéza technomystického a utopického charakteru.
Kniha dokládá, že čeští umělci reflektovali environmentální problematiku a diskurz již od 60. a 70. let a vycházeli přitom z dobově aktuálních témat a uměleckých strategií, podobně jako to činily jejich zahraniční protějšky. Zároveň však zelená linka v českém umění vykazuje i svébytné rysy. Ty vyplývají z uměleckých, politických a obecněji společenských podmínek daných etap českých dějin. Charakteristický je omezenější zájem o environmentální problematiku, jistá skromnost, důraz na uměleckou autonomii a orientace k niternému, nadčasovému a univerzálnímu. Tato a další díla se pak stala kořeny, na něž po roce 2000 v proměňujících se souvislostech navázali nastupující generace českých umělců.
Ondřej Navrátil, Zelené ostrovy: České umění ve věku environmentalismu 1960–2000, vydala Masarykova univerzita ve spolupráci s nakladatelstvím Dexon Art s. r. o. a galerií OFF/FORMAT, vydání první, 2017