Přesnost a dabing
Přiznávám bez pobídky, že my lidi od divadla jsme strašná pakáž. Nedávno jsem v tisku četl odsudek, že někteří lidé nazývají Českou mši vánoční Jakuba Jana Ryby RYBOVKA. Jako herec-pěvec nevím, ale kdyby se mě někdo zeptal: „Máš čas zazpívat si Českou mši vánoční od Jakuba Jana Ryby?“ tak si budu myslet, že mu něco ruplo v hlavě. Divadelník-praktik říká Dvořákově opeře Čert a Káča TA ČERTAKÁČA, Verdiho Rigolettovi (napsanému dle tragédie Victora Huga!) TO RIGOLETTO, Vivaldiho koncerty Čtvero ročních dob (podle nichž se jmenují pětihvězdičkové hotely Four Seasons, v nichž ale divadelníci na zájezdech nikdy nespí, protože z jejich hubených diet by majitelé, pan Gates a saúdský princ, nevyžili) nazývá ČTVERÁK, a slavnému povznesení pozemského smutku na nebeskou úroveň, Mozartovu Requiem, říká REKVÁČ. Jediné hudební dílo, které divadelník říká jeho skutečným názvem, je Bizetova Carmen, protože u Carmen přestává veškerá legrace. Nedávno prý policie musela přijet do Národního divadla (kterému divadelníci říkají jen NÁRODNÍ), protože matka jedné z divaček volala 158, že našla doma dopis, že její dcera chce při představení Carmen spáchat sebevraždu skokem z druhé galerie. Pro mě jako pro divadelníka by to nebylo žádné překvapení, jenom nechápu, proč to chtěla řešit sebevraždou. Stačilo by přece zabít tu Carmen…
Jsou ovšem místa, kde člověk musí věci pojmenovávat precizně. K těm patří dabing. Krása dabingu tkví hlavně v tom, že přijdete do studia, a ani nevíte, co se bude točit. Dostanete do ruky kus papíru a jedete. Jde o dialog, ale točíte si ho sami, protože paní, s kterou máte mluvit, má zkoušku v divadle a může až odpoledne, a ta to zas natočí bez vás.
Na předváděčce (první projekci pro autory) filmu Mary Poppins (ona je to teda Mary Poppinsová, ale film ji nepřechýlí) jsem potkal dlouholetou kamarádku Marušku, která mi o té předváděčce řekla. Přiběhla ke mně a říkala: „Tys to taky točil? Já jsem ta kráva.“
Uvědomil jsem si, že jsme měli spolu duet, ale každý sám.
„Já byl také nějaké zvíře, myslím, že vůl.“
Pak zhasli a místo Mary Poppins jsme viděli film Kráska a zvíře.
Maruška na mne u vchodu provinile koukala.
„Promiň, já jsem kráva, já si to spletla.“
Nezbylo mi, než se přiznat.
„Maruško, já si to taky spletl. To jsem ale vůl.“