Obživlosti: Skandování

Ivan Hoffman. Foto archiv KN

Ať už vládne kdokoli, vždy se nakonec náměstí zaplní neštvanými lidmi, kteří skandují, že těch, kteří vládnou, už bylo dost. Ne vždy přitom padne vláda anebo dokonce režim. Čeká se na to, zda skandující skandování neomrzí, respektive zda zůstane pouze u skandování, anebo zda si do zápasu za slušnost, pravdu a demokracii přinesou také zápalné láhve a železné tyče.


Co se nemění, jsou místa, na kterých se dav tradičně srocuje, anebo režie mítinků, kdy je skandování proloženo zdravicemi pečlivě vybraných řečníků. Napadlo mne to při záběrech z Bratislavy. Pamatuji, jak se před třiceti lety na stejném místě bouřilo proti režimu, kterému se připisovala vina za zabití studenta. Nyní z vraždy novináře demonstranti viní premiéra a skandují: „Dosť bolo Fica!“


Neumím posoudit, zda dnes na Slovensku chtějí demonstranti svrhnout vládu kvůli vraždě novináře, anebo zda byl zavražděn novinář kvůli svržení vlády. Pamatuji si ale případ studenta Šmída, který způsobil pád minulého režimu, aby se pak ukázalo, že nikdo toho jména, ale ani nikdo jiný nebyl v Praze na Národní třídě zabit. Neověřenou informaci o policejní brutalitě korunované smrtí studenta převzala zahraniční média od disidenta Jana Urbana, nemýlí-li mne paměť (pozn. red.: informaci zkoumali a nakonec rozhodli zveřejnit Petr Pospíchal a Petr Uhl). V rozjitřené atmosféře jaksi zanikl dovětek, že se zprávu nedaří ověřit. I když si nemyslím, že účel světí prostředky, čestně přiznávám, že mi tehdy zmíněný prohřešek proti novinářským zásadám přišel užitečný.


Ve Svobodné Evropě pracoval můj kamarád ze střední školy. Emigroval do Británie, kde se dostal do BBC a později v Mnichově vzal práci, kvůli které ho redaktoři rádia neměli rádi: Seděl v kanceláři na druhém konci města, pročítal záznamy vysílání do Československa, a když našel nějakou profesní nesrovnalost anebo chybu, žaloval to do Ameriky zaměstnavateli, tedy CIA. Pochopitelně nažaloval i zveřejnění neověřené informace o ubití studenta Šmída. Několikrát jsme se k tomu v rozhovorech vrátili. Já měl pocit, že tu chybu zbytečně zveličuje, on měl za to, že ji já nepřijatelně zlehčuji.


Ve skutečnosti jsme se tenkrát bavili o tom, zda je posláním novinářů hledat pravdu, anebo k lepšímu měnit svět. S odstupem let uznávám, že cesta k lepšímu světu nevede zkratkou s fiktivně zabitým Šmídem. Taková zkratka sice přivedla davy do ulic, ale historie nevyslyšela jejich skandování. Nakonec se ukázalo, že dav nenásledoval pravdu. Následoval aktivisty, což je vždy sázka do loterie.


Problém se skandujícím davem je, že se necítí. Chybí mu instinkt sebezáchovy, díky kterému by se měl sám před sebou na pozoru. Dav nikdy není subjektem dějin, vždy je jejich objektem. Říkám to z vlastní zkušenosti skeptika, který se při převratu nedíval z davu na tribunu, nýbrž z tribuny do davu. Skandování je o ničem.