Ostrůvek zelený: Miluška Kubíčková

Foto Tomáš Koloc

Znovu a znovu se mi vnucuje na mysl první věta jedné povídky malostranské Jana Nerudy: „Chci psát událost smutnou, ale hledí mně do ní co veselá iniciálka obličej páně Vojtíškův. Obličej tak zdravě svítivý a do červena lesklý jako nedělní pečínka politá čerstvým máslem.“

I já bych měl se smutkem a důstojností psát, že „…zemřela Doc. PhDr. Miluše Kubíčková, CSc., která se narodila v Olomouci, vystudovala na Filosofické fakultě Masarykovy univerzity anglistiku a filosofii a pracovala v odborné praxi, po stranických prověrkách v roce 1970 dobrovolně odešla ze strany (a tím i z oboru) a stala se podnikovou socioložkou národního podniku Konstruktiva, ale už tehdy se zabývala filosofií Rudolfa Steinera a ze své chalupy ve Křemži-Chmelné udělala camphill pro ozdravné pobyty, v nichž už tehdy praktikovala principy biodynamického zemědělství, sociální trojčlennosti a waldorfské pedagogiky. Po roce 1990 se habilitovala, přednášela na Pedagogické fakultě UK a stala se oporou České antroposofické společnosti a Obce křesťanů, vedla stovky přednášek, iniciovala desítky konferencí, přeložila legendární knihu zakladatelky sítě findhornských komunit Eileen Caddyové Otevírání dveří do nitra a vydala desítku vlastních knih, z nichž ta poslední, vzpomínková, nese charakteristický název Příběh naplněného života…“

Mně ale v mysli mnohem spíš vyvstává další Nerudova věta: „Dívá-li se člověk na svůj život zpět, vidí řetěz událostí, proud děje, v němž vyniká ostrůvek buď svěží a zelený, nebo náhrobky znamenaný.“ Miluška byla v tom ději vždy ostrůvek zelený. Spojovat ji s náhrobky je nemožné. Tak raději několik těch zelených ostrůvků.

Poprvé jsem o ní slyšel v prvním roce nového tisíciletí od jurodivého mystika, který si říkal Omrám, ale ve skutečnosti se jmenoval Evžen Swoboda. Narodil se v době heydrichiády v dalekých subtropech otci, který byl konzulem (v té době neexistující) Československé republiky v marocké Casablance, a matce, která byla v přímé linii potomkyní svaté léčitelky Zdislavy z Lemberka. Snad proto se její syn po úmrtí rodičů stal žákem bulharského mystika Ivanova, prožil léta v indických klášterech, a když se v roce 1990 dozvěděl o pádu bývalého režimu, nechal se repatriovat do země, v níž nikdy nebyl a o níž mnoho nevěděl. Bez peněz a bez znalosti češtiny zjistil, že v České zemi nelze putovat od stavení do stavení jako sanjásí – a tak na řadu měsíců zakotvil u Milušky na chalupě ve Chmelné. Když jsem ho poznal já, měl už svůj vlastní domeček v Jílovém a s těžkým francouzským přízvukem mi vyprávěl: „Byl jsem 16 let v Indii a potkal jsem tam všechny nejvyšší indické svámí, ale vašemu doktoru Tomášovi a docentce Kubíčkové nesahají ani po nohy…“ Když jsem o tři roky později viděl bytost, kterou mnich z Indie stavěl nad mistry, na vlastní oči, bylo jí osmdesát, cvičila s námi na zahradě na Chmelné pod vedením písničkáře a jogína Pepy Nose. Toho po cvičení pohladila po hlavě a se svým charakteristickým hanáckým přízvukem (který se už dnes neslyší) prohlásila: „Ty si podobný na mojeho muža. Hlavně sa pořád nečerti, jinak dopadneš jako on.“ Miluščin muž, Evžen Kubíček, býval hercem a režisérem pardubického divadla, a v době, kdy ve zdejším divadle hrál pozdější český Hardy Jan Libíček, vytvořil s ním dvojici Kubíček-Libíček. Miluščin manžel nevydržel tlak začínající normalizace a zemřel ani ne pětačtyřicetiletý v roce 1971. Miluška se pak už nikdy nevdala, ale celý další život u ní měli zastání všichni Evženi, a – ti chlapi, kteří „byli podobní na mojeho muža“...

Jako výborná psycholožka dokázala i pod velmi tlustou slupkou odhalit to, na čem se dá v lidech stavět. Do Chmelné jsem poprvé přijel v době, kdy jsem byl pod silnými antidepresivy a okolní svět jsem pozoroval jakoby zpoza tlustých zamžených brýlí. Jediné akce, kterých jsem se dobrovolně účastnil, se týkaly pomoci těm, kteří „na tom byli ještě hůř“; patřili mezi tzv. postižené. Tehdy mi Miluška řekla prahovou větu mého života: „Jsi hodně sociální, a to bude náplní tvého života. Slyšel jsi někdy o sociální trojčlennosti?“ Tak se mi skrze slova ženy, která kdysi byla v ultralevicové straně, jež krutě potrestala její touhu po svobodě, dostalo poznání sociálního učení, které také v budoucnosti také nevidělo vládu kapitálu – ale jeho prvním zákonem byla dobrovolnost. Pouhých pět měsíců před Miluščiným odchodem jsme spolu nakonec napsali text, který shrnuje principy a úspěchy praktické aplikace sociální trojčlennosti.

Abych nezapomněl – ve Chmelné jsem, kromě pozdějšího celoživotního kamaráda Petra Šístka, taky poprvé potkal svého učitele, antropologa a kněze Obce křesťanů Tomáše Boňka. Kdykoli jsem pak přišel na bohoslužbu do jeho domovského svatostánku, pražské kaple Obce křesťanů, seděla vždy Miluška v jedné z posledních řad a její mlčenlivý obličej mi dával vědět: „Ano, tady jsi správně, tady máš být“. Stejným způsobem působila i „virtuálně“ (přes svůj věk byla aktivní na webu i na sociálních sítích); bedlivě sledovala mé příspěvky a podle jejích „to se mi líbí“ jsem mohl poznat, které z nich mají hloubku a úroveň. Ty ostatní nelajkovala, nehodnotila – zkrátka je „neviděla“.

Miluščin život byl jasně značen „božími značkami“ synchronicit. Ve druhé polovině svého života získala byt na pražském Jižním Městě, v ulici, která nesla příjmení klíčového filosofa jejího života (ačkoli ve skutečnosti byla pojmenována po jiném Steinerovi, lékaři). Její spojení s touto zemí bylo zase zpečetěno základními životními údaji: narodila se i zemřela ve výroční dny okupací naší země ve 20. století (21. srpna 1924 – 15. března 2018). Vzpomínám si, jak jsme před deseti lety na Vyšehradě spolupořádali pravidelnou konferenci Duše Evropy, jejíž jeden den byl určen připomínce čtyřicátého výročí Pražského jara 1968. Miluščino vystoupení začalo krátkým životopisem, ve kterém zmínila i kdy se narodila, načež z mezinárodního publika vystoupila jedna divačka z Ruska a k údivu všech panelistů (mezi nimiž byli i osobnosti jako Jiří Ješ nebo A. J. Liehm) se jí veřejným pokáním za celý svůj národ omluvila za tehdejší okupaci. Publikum, pocházející především z německy mluvících zemí, bylo ohromeno. (O datu své smrti, které by mohlo zapůsobit i na ně, přirozeně tehdy ještě mluvit nemohla…)

Čím vzpomínku zakončím? Všichni, kdo Milušku znali, to vědí už předem – protože jiné rozloučení není ani možné. Každou přednášku, meditaci, cvičení i pracovní den Miluška vždy zakončovala jednou průpovědí Rudolfa Steinera, kterou zároveň ztvárnila i eurytmicky (pohybově). Myslím, že je to dokonalá coda i za jejím nedávno skončeným životem, i touto mou vzpomínkou:

Tobě dávám

Od Tebe přijímám

Spolu se dělíme

A z toho žijeme...