Ukolébavka pro smolaře
Pařížský pouliční výjev z pera prokletého básníka Jehana Rictuse.
Hajej, drobečku, hajej, dadej…
Pěkně si na chodník sebou sek,
jak na jatkách boží dobytek,
či jako bys byl přivožralej.
Bum! Lidi se sbíhaj z vokolí:
„Mrtvička asi, to je marný.
Pojte ho vodnest do lékárny.“
Ty mlčíš… nic tě už nebolí.
Milostpán v kožichu, samej glanc,
povídá: „Známe to! To je flanc!“
Ty ale mlčíš, nedáš ránu.
Jakpak by taky, dyž si v Pánu.
Ty budeš po pěkný štrapáci:
voblek máš nadranc jako hadrář,
z botek ti kouká pan domácí,
ale ne žádnej miliardář.
Vzduch ti už taky nepomůže.
Rozepnout? Kde bys vzal košili…
Ty si jó samá kost a kůže,
a střeva jak dyž ti vystřílí.
Už je to vidět, na co si chcíp!
Lidi jen mrkaj, je jim špatně.
Milostpán vidí, že bude líp,
s anglickou módou zmizet. Chvatně.
Hajej — dadej, zavři svý očka…
Od rohu, lehce, krok jak kočka,
dva strážníci sem už pospíchaj
a „Rozejděte se!“ hulákaj.
Štěstí, žes skáchnul, jinak jistě
pendreky začly by pracovat,
dostal bys, že si chtěl „vyvolat
srocení na veřejném místě“.
Jak si moh ale umřít z hladu!
V Paříži, na krok vod vejkladů,
plnejch tak všemožnejch lahůdek!
To byla sázka, viď? Dostals flek!
Sbohem… teď příde patologák…
Nemůže přeci každej tulák
muziku vo funuse mít tu,
pátery, vejkrop, věnce, kryptu.
Kdyby však dostal ses do nebe,
Syn Boží tam trefil na tebe,
pro to, jak sáhs nám do svědomí,
zamlč, proč vopustils tu zemi.
Neříkej: „Přicházím z Parízu,
k obrazu svýmu Jsi mě stvořil,
tady sem, abych se Ti kořil…
Co sem byl, poznáš mi na frízu.
Já skrz dřinu brzy přišel sem
vo mládí, zdraví, vo radosti,
nahej, dyž zestárly mi kosti,
chcípal sem pod Zlatým teletem.
Dyž sem pak, prázdná dojná kráva,
přišel a že už sotva lezu,
předříkali mi „Lidský Práva“,
zazpívali mi marseillaisu.“
Jehan Rictus, vlastním jménem Gabriel Randon de Saint-Amand (1867–1933) byl francouzský básník a kabaretiér. Z odstrkovaného nemanželského dítěte a anarchistického bohéma, který ve svém díle zobrazil životní styl a svérázný jazyk montmartreských pobudů, se na sklonku života stal zapřisáhlým monarchistou a rytířem Čestné legie. Ukázka pochází z eponymního českého výboru vydaného roku 1929 Rudolfem Skeříkem v překladu Jindřicha Hořejšího.