Robert Konečný: Jeden z vás

Robert Konečný - zdroj webové stránky Psychologického ústavu FF MU

Koncem října tomu bude sedmatřicet let, co jsem se s Robertem Konečným loučil nekrologem v brněnském krematoriu v dusném ovzduší pokročilé a již notně zahnívající normalizace. Sbližování našich osudů začalo daleko dříve. Konečný absolvoval brněnské klasické gymnasium (1925), které jsem o mnoho let později rovněž navštěvoval. Stal se později i jeho profesorem, neboť psychologie, jejímuž studiu se na Psychologickém ústavu filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně u svérázného Slovince profesora Mihajla Rostohara na přelomu dvacátých a třicátých let věnoval, byla v té době ještě v dětských plenkách a nemohla mu zajistit existenci. Teprve po druhé světové válce se stal jejím předním průkopníkem. Byl ostatně mnohostranně nadaný – vystudoval na přelomu dvacátých a třicátých let kromě filozofie a psychologie též obory čeština a němčina – a projevoval se také jako múzický, zejména literárně tvůrčí člověk.

Byl rovněž veřejně kulturně, osvětově a v širším smyslu i politicky činný. To se mu stalo osudným. V závěru třicátých let jako vlastenec, jenž byl mimo jiné na gymnasiu vychováván jedním z nejbližších spolupracovníků Masarykových a čelním představitelem československých legiíí profesorem PhDr. Josefem Kudelou, se exponoval v zápase o zachování československé demokratické státnosti proti nastupujícímu a radikalizujícímu se nacismu, který se zmocnil drtivé většiny našich někdejších německých spoluobčanů. Bylo velkou ironií dějin, že Robert Konečný, který byl důkladně orientován v německé kultuře a znal její hodnoty, poznal vedle jejích výšin doslova fyzicky na své kůži i její propastné hloubky, do nichž se německý národ propadal v meziválečném období stále hlouběji. Bylo to o to smutnější, že patřil ke zprostředkovatelům německé kultury u nás – alespoň pokud jde o obor psychologie. Před válkou přeložil dodnes cennou studii o hlavních psychologických směrech v předválečném období od významného německého psychologa, orientovaného na takzvanou psychologii života Richarda Müllera-Freienfelse Psychologie přítomnosti. Kniha vyšla v roce 1937 v nakladatelství Jana Laichtera a Robert Konečný do ní připojil krátkou studii o stavu psychologie u nás.


Cesta do podzemí a střet se silami zla

V době rozbití československého státu spojenými silami jeho velkoříšských a sudetoněmeckých nepřátel se Robert Konečný dostával nutně do poloilegality a posléze ilegality odboje. V tomto přechodném období bydlel jistý čas v domě rodičů mé budoucí manželky, jak jsem se později dověděl. Z bezpečnostních důvodů však změnil bydliště a v místě dalšího pobytu byl 20. listopadu roku 1939 zatčen.

Konkrétní atmosféru každodenního života, natož pak život politických vězňů za nacistické okupace, si naprostá většina současníků nedovede ani v náznaku představit. Protože jsem tuto dobu zažil již jako mimořádně předčasně vědomá bytost a v předposledním roce války jsem dokonce denně začal dojíždět ze své rodné vesnice Říčan u Brna do někdejšího prvního slovanského, později českého a klasického a nakonec státního gymnasia v Brně, mohu o ní vydat jisté svědectví, aby k ní měli čtenáři knihy blíže. Nacistická brutalita se s každým rokem blížícího se konce nemírnila, ale naopak stupňovala.

Současník by v budově gymnasia na dnešní třídě kpt. Jaroše nenašel jeho žáky, ale příslušníky jednotek wehrmachtu. Na přezkách opasků měli sice Gott mit uns, tedy Bůh s námi, ale to nebyl Bůh křesťanů vycházející spásně vstříc člověku v osobě svého Syna, Bohočlověka Ježíše Krista, ale byl to z hlubin kolektivní duše vystoupivší starogermánský zuřivý bůh Wotan, na jehož úroveň se kolektivní psychologie německého národa propadla. Žáci gymnasia byli přijímání nejen podle svých studijních předpokladů, ale také podle rasového výběru. Tím jsem musel projít i já, a tak moji rodiče museli doložit přihlášku nejen fotografií žáka, ale také rodičů a prarodičů s potvrzením Gemeindeamtu o árijském původu všech mých předků.

Studenti směnovali v budově gymnasia na dnešním Slovanském náměstí v Králově Poli a za náletů byli voděni do krytů vyhloubených v parku před budovou. Rodiny žily v permanentním strachu, neboť nikdo si nemohl být jist životem a za pouhé poslouchání nepřátelského rozhlasu hrozila smrt, která v době stanného práva mohla přijít během několika hodin.

Zatímco v Kounicových kolejích bylo vězení, jemuž velel někdejší jihlavský Němec, který proslul krutostí, české studenty vystřídali političtí vězňové a pod sgrafitem svatého Václava se konaly někdy i za přítomnosti příslušníků brněnské německé menšiny jako diváků popravy českých vlastenců, z právnické fakulty se stalo centrum nejbrutálnějšího gestapáckého teroru. Z přemyslovské kaple na hradě Špilberku, jehož podzemními mučírnami, jak se v knize, která se vám dostává do rukou, dočtete, prošel i Robert Konečný, byla odstraněna veškerá symbolika připomínající křesťanství a na kvádru postaveném na jejím oltáři byl zobrazen jediný a ústřední symbol nacistické revoluce – levotočivá, sinistrální, tj. zlověstná starogermánská svastika. Byla nejkoncentrovanějším vyjádřením hloubky regresu, k němuž došlo v dimenzích kolektivní psýché, totiž k regresu na předkřesťanskou, pragermánskou úroveň.


Ústup od křesťanských hodnot je návratem surovosti

Jedna ze základních prací z oblasti hlubinné psychologie, kniha Carla Gustava Junga Symboly proměny pojednává o symbolech jako transformátorech psychické energie. Jung zde mimo jiné píše: „… V době, ve které velká část lidstva začíná křesťanství odkládat, se asi vyplatí, abychom si jasně uvědomili, proč je člověk vlastně přiijal. Lidé je přijali, aby unikli surovosti antiky. Jestliže je odložíme, je zde opět ta původní surovost, o níž nám přece soudobé dějiny poskytly dojem, který není třeba překonávat. Krok tímto směrem neznamená pokrok, ale krok zpátky. Je to jako u jednotlivce, který odložil jednu formu přizpůsobení a nemá novou; nepochybně vstoupí regresivně na starou cestu, ke své velké škodě… Kdo tedy odloží křesťanství a tím ukotvení morálky, stane přirozeně před antickým problémem surovosti. Vždyť jsme zažili, co se stane, když celý národ pokládá morální masku za příliš hloupou. Pak je vypuštěna bestie a celá civilizace zaniká v opojení z demoralizace. (…) Namlouváme si, že naše primitivita dávno zmizela a už z ní nic neexistuje. V tomto ohledu jsme se krutě zmýlili. Zlo zaplavilo naši kulturu jako nikdy předtím. …“

V této souvislosti se nemohu při zamyšlení nad tragickými událostmi předválečné, válečné a poválečné doby alespoň okrajově nezmínit o problému psychické reálnosti kolektivní viny. Její tragické důsledky se totiž vztahují jak na viníky, tak na nevinné. Tato skutečnost je většině extrovertně individualistických současníků jen velmi obtížně přístupná, neboť směšují celost psýché s vědomím, resp. s jeho centrem, tedy s vědomým já. Na základě poznatků hlubinné psychologie je tento náhled již dávno překonaný.

Kolektivní vina jako objektivní psychický fenomén vyjadřuje psychické energetické kontinuum, a to zcela homologicky, jako je tomu v případě fyzickém. Nemáme zde prostor pro hlubší pojednání o tomto tragickém, ale naprosto reálném a objektivním fenoménu lidského života. Souvisí s ním bezprostředně otázka rozsahu lidské svobody a odpovědnosti. Novodobé procesy zmasovění, zejména v totalitních systémech, směřovaly vesměs k proměně vnitřní svobody osobnosti (v křesťanství vymezovanou poslední rozhodující instancí, kterou je svědomí) v bezpodmínečnou vnější determinaci, sevření osobnosti do sociální masky, do persony a zardoušení její svobody nebo přinejmenším o nějakou formu svěrací kazajky této svobody. Druhou a naprosto nedílnou stránkou svobody je odpovědnost jednotlivce vůči všem bližním, kterou se křesťanství v našem kulturním prostoru snažilo celá staletí kultivovat.


Osobní svědectví – živá voda pro mrtvou historii

Reportáž Roberta Konečného je živým a přitom velmi decentním konkrétním svědectvím o invazi zla do evropské kultury. Netečou zde na každé stránce proudy krve, ale čtenář s troškou empatie cítí veškerou onu hrůzu vydání člověka napospas těm nejtemnějším silám, které se mohou s přesilou zmocnit zmasovělého člověka. Když se rozhlížím po soudobých pracech, pokoušejících se dnešnímu čtenáři přiblížit dějiny minulého století, jsem udiven. Jsou to buď bezkrevné, odtažité abstrakce, ze kterých vyprchal veškerý život a nemohou tudíž posloužit jako magistra vitae. Anebo jsou to z aprioristických lidskoprávních schemat vycházející interpretace, které ústí v popření příčin a následků, které jsou stejně nepravdivé. Ani jeden, ani druhý přístup nejsou s to zprostředkovat jednotlivci ohroženému současným procesem zmasovění dějinnou zkušenost. Snad jedinou živou vodou jinak zdánlivě mrtvé historie je osobní svědectví. A právě toho se čtenáří v knize Roberta Konečného dostává.


…………………


Základní biografické údaje o Robertu Konečném lze nalézt zde:

http://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil_osobnosti&load=11981

http://www.phil.muni.cz/fil/scf/komplet/konecr.html

http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=409

 

Pozn. red.: Není nám známa biografická práce, která by postihovala v celku vícerozměrnou osobnost Roberta Konečného.