Barikáda
Redakční poznámka: Vyprávění Roberta Konečného je pojato jako osobní svědectví. V předmluvě knihy sám říká, že nechtěl psát objektivní historické pojednání, protože doufá, že to někdo udělá po válce třeba pod názvem Morava v podzemí či podobně. Samo líčení začíná zatčením a následuje začátek vyšetřování – Konečný byl surově a systematicky zmlácen do bezvědomí a nemohl se po určitý čas ani pohybovat. V tomto stavu začínají náročné výslechy. Z pohledu běžného čtenáře je až neuvěřitelné, jak vzdornou a bystře fungující mysl si dokázal odbojář zachovat, jak se od začátku snažil uchovávat kromě vzpomínek ve vynikající paměti i sebemenší doklady (např. útržky papíru se jmény) pro její oživení. Psycholog v autorovi také analyzuje a popisuje typy lidí a psychické stavy, v nichž se nachází. Vzniká tak nejen dílo vzpomínkové, literární, ale i skutečná reportáž. Ne náhodou ji autor doslovu Ladislav Soldán přirovnává k Fučíkově Reportáži psané na oprátce. Rozdíl mezi oběma je ovšem zjevný – nejen v datu knižního vydání, ale i v osobách autorů a ideových východiscích. Konečný vystupuje sám za sebe, nestranicky, posilován vírou v národ, v humanitu a právo. Víra v člověka mu umožňuje i v nacistických věznitelích objevovat stopy lidskosti. Ale přitom trvá – „raději se dáti utlouci, než zradit“ – na svých mravních hodnotách.
V následující ukázce autor popisuje, jak se jej nacisté různými šikanami a úskoky snažili v Kounicových kolejích přimět k nervovému zhroucení. Už od začátku jej totiž nechtěli prvoplánově zabít, ale potřebovali od něj, jako od vysokého představitele odbojové organizace, aby mluvil. Což se jim nedařilo.
Ležím a nutím se násilím k naprostému klidu, abych myslil, myslil! Nemám na to mnoho času. Po okně klouzne prst reflektoru – ani nedýchám. Teď se rozhodne. Pohne se, přejde, bude putovat na své zvědavé pouti od okna k oknu – dál? Zakolísal, otočil se a klouže vzhůru. Chvála Bohu – byly to přece jen halucinace! Ale prst reflektoru se vrací. Vrací se – a teď utkvěl. Na chodbě tiché kroky. Dva lidé. Jdou plíživě ke dveřím. Teď už nečekám a jednám podle promyšleného plánu. Skok z lůžka, prudkým pohybem a silou, které se sám divím, sunu ke dveřím trojdílnou studentskou skříň, zapírám ji oběma postelemi aspoň ze strany, a stavím k ní stůl, na skříň kbelík s vodou a džbán s vodou tak, aby se tohle všechno překlopilo na hlavu tomu, kdo by ke mně přece jenom nějak vnikl. Tak rychle jsem v životě ještě nepracoval.
Ti dva došli a stojí přede dveřmi. A najednou jeden z nich se prudce rozkašle, začíná se dávit, jako by měl v hrdle knedle a říká německy: „Pane Bože, já to nemůžu udělat!“ Druhý hlas kleje, tiše, důrazně. „Tak vás k ničemu nemůžeme potřebovat!“ Jdou pryč, v tom hlase, který si stěžuje, poznávám kápa. Po chvíli se zase vracejí, jsou teď tři. Zkoušejí dveře, zatímco reflektor svítí. (…)
„To je ale prase. Takový štrych!“ Takovou čáru přes rozpočet, že pánové? „Na co čekáme? Na co budeme pořád čekat? Vyřídit psa a je!“ (…)
„Also los! Kupředu! Co budeme čekat!“ Je jich teď hodně, aspoň šest. Vší silou se opírají o dveře. Tiše sakrují. Cítím, že se dlouho neudržím a mám pro ten případ, že vniknou, připraveno něco jiného. Tisknu se na svou barikádu mlčky a zarputile, druhá strana také. Teď neříkají nic, je slyšet jen supění chlapů opírajících se vší silou. Podařilo se jim to. Nejdřív z nich vidím revolvery a automat. Uskakuju teď ke zdi tak, že se kryju skříní a křičím, aby to slyšeli chlapci, že mne chtějí odstřelit na útěku, aby si pamatovali moje jméno!
„Tak a teď můžete střílet!“ Jsou u mne, dva gestapáci v civilu, čtyři, pět šupo. Všichni na mne míří. Dlouhý, odporný gestapák, který vypadá jako katův pacholek, tvář, která se vůbec nehodí na denní světlo a druhý plavovlasý, dobře živený, mne chytají zezadu. (…)
„Los!“ Mám jít s nimi. Vedou mne dolů, na hlavní strážnici. Sedám si vedle oberwachtmeistra, velitele stráže v Kounicových kolejích. Ti gestapáci si něco šeptají, vytahují revolvery a automatickou pušku. (…) Hrají si se mnou. Děsí mne vším možným. Říkají mi, jak strašnou smrtí sejdu. Jak mne budou mučit. Ze sklepa, kam vede z předsíně jakýsi poklop, je slyšet strašlivý řev. Potom jako by házeli nějaké kosti do kbelíků – takový odporný zvuk. Přijde odtud vrchní strážmistr a říká: „Fuj tajbl!“ a otřese se. Pijí slivovici.(…)
Sedím mlčky. Za skleněnými dveřmi se objeví tvář, bílá, nazelenalá.
„Nu, šofér už je tady,“ říká vrchní strážmistr a ten chlapík se na mne letmo za sklem podívá a říká: „Ano, ano, je to on!“ Pak jdou zas k tomu poklopu, bouchne to vždycky jako padací dveře, a brzy nato je slyšet jakési zoufalé pobíhání a salvu z automatu. Pan vrchní strážmistr se na mne významně podívá. Do strážnice se vpotácí nějaký šupo, říká, že je mu zle a lehá si na postel.
„My máme ještě čas,“ říkají mi, když vstávám. „Až o půl sedmé.“ Odstřelí mne opravdu? Hrají si. A co to bylo – ta salva? (…)
Je půl sedmé a několik minut. Nějaký strážmistr, krásný člověk, hlásí, že celou noc musila být kvůli mně zesílená stráž. Vchází parta šupo, šest mužů. Nabíjejí ručnice.
„Also los!“ Jdeme. Říká pan vrchní strážmistr a svěřuje mne tomu pěknému. Dívám se, kam bych se postavil – ale k mému úžasu, který se rovná těžkému úderu do hlavy, vedou mne do cely a mají z toho nehoráznou radost. Když zahýbáme do chodby, vynášejí ze sklepa nosítka; na nich leží cosi zcela zabaleného v bílých plachtách; na konci je ta plachta, pod kterou se rýsují obrysy lidského těla, prosáklá krví. Jdeme – vedou mne po známých schodech do mé cely a říkají:
„Barikádu jsme už zase zbourali.“ Skříně, postele, stůl jsou už zase na místě, ale na zemi je ještě velikánská mokrá skvrna od vody, která je krásně oblila.
...........
Pozn. red.: Šupo je počeštělá zkratka názvu Schutzpolizei - ochranná policie.