Herz znamená Srdce i Vyhnanec
Dva Parnasy
V dějinách československé kultury (kterou ani po čtvrtstoletí nelze rozdělit na českou a slovenskou, už pro množství etnických Čechů ve slovenské kultuře, jako byli Peter Jilemnický, Ladislav Mňačko, Magda Lokvencová či Ivan Hoffman, a naopak Slováků, kteří vložili celý svůj talent do kultury české) se najde jen velmi málo filmových režisérů, o nichž by se dalo říct, že se za svého života stali klasiky světové kinematografie. Gustav Machatý, Jiří Menzel, Miloš Forman, Věra Chytilová, Ján Kadár, Elmar Klos, Juraj Jakubisko, Vojtěch Jasný, Jan Švankmajer. Je také jen velmi málo dobrých režisérů, o nichž se dá říct, že byli/jsou zároveň dobrými herci. Hugo Haas, Rudolf Hrušínský, Otomar Krejča, Jiří Menzel, Jan Kačer, Milan Šteindler, Miroslav Krobot, Karel Smyczek, Jiří Strach. Juraj Herz patřil do obou těchto skupin. Jeho příběh je jedním z příběhů o zkušenosti někdejší „Mitteleuropy“, která ve 20. století oplodnila svět.
Herz: Srdce i vyhnanec
Narodil se rok poté, co Hitler v Německu převzal moc, na Spiši, což tehdy byl trojnárodnostní slovensko-německo-maďarský kraj, v rodině převážně maďarsky mluvících židovských majitelů maloměstské rodinné lékárny – jako Georg Herz. Oproti obecně vžitému výkladu příjmení Herz nepochází z německého výrazu pro srdce, ale z hebrejského jména Geršóm, které se prvně objevuje v bibli v knize Exodus: „Sipora porodila syna a Mojžíš mu dal jméno Geršóm, což znamená Hostem-tam. Řekl: Byl jsem hostem v cizí zemi.“ Tento verš zároveň charakterizuje osud Juraje Herze. Když byl později pomocným režisérem a hercem v prvním československém oscarovém filmu Obchod na korze, byl do něj angažován i proto, že pocházel z velmi podobného městečka, ve kterém také zažil atmosféru arizací a transportů. Rozdíl mezi příběhem vdovy Lautmannové a příběhem rodiny Herzovy byl jen v tom, že Herzovu rodinu, kežmarské Židy, ukryla před transportem rodina Němců z nedaleké vesnice Žakovce (Eisdorf) a když transporty pominuly a Herzovi se vrátili zpět, odvedli je slovenští Hlinkovi gardisté. Rodina, která si myslela, že ji (tak jako tomu bylo v Horthyho Maďarsku) zachrání, že se dala pokřtít, se zmýlila. Snad i z toho pramenil pozdější Herzův celoživotní až militantní ateismus. (V této souvislosti je velmi symbolické, že v Žakovcích, obci, která má ne víc než osm set obyvatel, se dnes nachází známá komunita pro vyloučené lidi, kterou vede katolický kněz Marián Kuffa.)
Devítiletý Juraj prošel koncentračními tábory v braniborském Ravensbrücku a v Sachsenhausenu u Berlína. Ravensbrück byl koncentrační tábor pro komunisty, o kterém Jaromíra Kolárová v 80. letech napsala námět filmu Zastihla mě noc, jenž byl tehdejším Filmovým studiem Barrandov „ostře sledovaný“ díky příběhu levicové vězeňkyně Jožky Jabůrkové. Herz byl tehdy jako jeden z představitelů čs. filmového zázraku 60. let spíše trpěn, ale na jeho otázku: „Máte jiného režiséra, který jako vězeň prošel Ravensbrückem?“ nemohli nic říct. Herz pak scénář přepsal podle svých zážitků s Milenou Jesenskou, která se o něj, stejně jako o jiné židovské děti, v Ravensbrücku starala s „praxí“, kterou získala už když se pražské židovské mládeži věnovala se svým partnerem Franzem Kafkou. Scénou, v níž vystrašení vězni, už obeznámení s novým způsobem masových vražd, přijdou do sprch a jsou radostně překvapeni, že z nich stříká voda, se po letech inspiroval Steven Spielberg ve svém Schindlerově seznamu.
Twist and shout
Po válce, kterou větší část Herzovy rodiny jakoby zázrakem přežila, vystudoval Juraj bratislavskou UMPRUM, po níž chtěl studovat herectví na VŠMU, ale nebyl přijat pro „typovou exotičnost“ (která se pak v jeho herecké kariéře stala jeho největší devizou). Odešel tedy do Prahy, kde vystudoval na DAMU divadelní režii a spolu s Janem Švankmajerem loutkoherectví (zde také vznikla jeho celoživotní záliba v kouzelnických tricích). Oba pozdější velikáni spolu potom odešli do inkubátoru talentů, divadla Semafor. Během Herzova filmového hereckého debutu si ho všiml režisér Zbyněk Brynych a učinil ho asistentem režie na legendárním filmu Transport z ráje podle knihy Arnošta Lustiga Noc a naděje. Během pomocné režie Obchodu na korze pak už připravoval svůj první samostatný film Znamení raka. V té době už měl dostatek zkušeností nejen jako pomocník velkých režisérů (Brynych, Kádár, Klos), ale především jako herec v mistrovských dílech, jako byl Lipského Limonádový Joe, Roháčovo a Svitáčkovo Kdyby tisíc klarinetů, anebo v Dýmkách Vojtěcha Jasného. V těchto filmech vždy ztvárnil typy uhlazených a skvěle oblečených gentlemanů s tu méně, tu více nečistými úmysly. Vzhledem k tomu, že šlo převážně o hudební filmy či muzikály (do kterých byl Herz angažován pro svou dokonalou pohybovou synchronizaci s hudbou, kterou musel ovládat i jako loutkoherec), hudba se později stala jednou z hlavních silných stránek jeho filmů. Málo se ví, že byl angažován do hlavní role jednoho z prvních československých klipů (tehdy se jim říkalo filmové písničky) na hit Oliver Twist. Později v televizi režíroval muzikál hitmakera a zakladatele skupiny Olympic Karla Mareše Toulavý Engelbert, nebo muzikálový film Holky z porcelánu.
Vypalovač hororů
Jako režisér se věnoval nejrůznějším formám, nicméně nejčastějším žánrem, jaký volil, byl horor. Sám původ této záliby komentoval takto: „V Kežmarku bylo jediné kino a mě do něj pouštěli klidně na mládeži nepřístupné filmy. Jako jediného. Před vchodem stál policista, a když se ho ostatní děti ptaly, jak to, že ho pustí, a je ne, on řekl: Herz může, ten už všechno prožil.“ Rozdíl mezi zámořskými brakovými horory, které po válce viděl jako malé dítě v kežmarském kině, a jeho vlastními filmy tkvěl ale v tom, že jeho horory byly vždy založeny na hlubokých psychologických příbězích, často z klasické literatury. Vůbec prvním filmem s hororovými prvky byl už jeho krátkometrážní debut Sběrné surovosti podle povídky Bohumila Hrabala, který se nakonec stal jedním ze dvou, který nebyl zařazen do povídkového filmu dle Hrabalovy prvotiny Perličky na dně (režie povídek: Jiří Menzel, Jan Němec, Evald Schorm, Věra Chytilová, Jaromil Jireš), a Herz se tak s Ivanem Passerem (režisér povídky Fádní odpoledne) vlastně dostali „mimo manifest“ československé nové filmové vlny. Jeho první celovečerní filmový horor Znamení raka byl pak napsán podle románu Hany Bělohradské (napsala i předlohu ke slavnému Brynychovu rfilmu ...A pátý jezdec je strach), Spalovač mrtvol dle románu Ladislava Fukse, Petrolejové lampy podle klasika psychologické prózy Jaroslava Havlíčka s využitím poezie Františka Gellnera, Morgiana podle románu ruského romantického spisovatele Alexandra Grina, psychologický Den pro mou lásku dle Markéty Zinnerové (mj. autorky seriálu My všichni školou povinní), a Panna a netvor podle archetypální francouzské pohádky (z téhož kadlubu je doplňková "pohádka" filmu: Deváté srdce). Hororové prvky ale obsahovaly i jeho komedie, jako například muzikálové Holky z porcelánu (na nichž mimochodem Herz předal štafetu tím, že se u něj v roli inventarizátora Kubíka „učil“ Karel Smyczek, a zároveň zde pro film objevil Dagmar Veškrnovou, která v něm ztvárnila svou úplně první roli před kamerou).
Spalovač svět
Herzova autentická poetika spočívala v netradiční práci s filmovou kamerou, střihem a hudbou, o nichž by se dalo říct, že jejich kreativita měla pramen v Herzově divadelním zázemí a jeho nevřazenosti do rutiny techniky filmové práce. Polovičku legendárního filmu Spalovač mrtvol natočil „Mann mit eiserner Hand“ (jak mu říkali jeho němečtí kolegové), kameraman Stanislav Milota, na Herzovo přání bez stativu formou subjektivní kamery (tj. z pohledu pohybující se postavy hrdiny), druhou polovinu tak, že kamera najela na detail tváře hlavního hrdiny, která se poté prolnula do dalšího záběru, kde se ovšem po střihu změnilo prostředí. Skladatel hudby Zdeněk Liška dal také Herzovi vybrat, zda si k ultrahororovému filmu žádá kompozici tematickou (tedy hudbu hororovou) nebo protitematickou („hudbu přímo rajskou“). Herz si vybral rajské „protitéma“, a touto hudební zhůvěřilostí byl dán základ ke geniálnímu doprovodu filmu o lidské zhůvěřilosti. Manželka hlavního mužského představitele Rudolfa Hrušínského Eva (sama převživší holocaust) po první pracovní projekci filmu omámeně vstala a odešla se slovy: „Pánbůh vás všechny potrestá.“ Téhož tématu se týkala odpověď kameramana Miloty na otázku jeho družky, hlavní ženské představitelky filmu Vlasty Chramostové: „Pane režisére, a až mě budete věšet, jak se to udělá?“ „Nijak,“ odpověděl jí namísto Herze svým typickým suchým stylem Milota, „tohle bude tvůj poslední záběr.“ Obojí se splnilo. Záběry natáčené v pardubickém krematoriu se točily těsně po okupaci mezi rakvemi mrtvých zabitých srdečními a mozkovými příhodami po šoku z okupace (krematorium tehdy ještě nemělo lednice), a záběr vraždy se skutečně točil v poslední natáčecí den Chramostové a byl pro ni na dlouhé čtvrtstoletí skutečně poslední, neboť poté, co se herečka se Stanislavem Milotou vydala točit okupovanou Prahu a na svém odporu k okupaci trvala i poté, byla jí zakázána nejen práce ve filmu a ostatních masmédiích, ale později i v divadle. (Pro Milotu šlo, kromě pozdějších domácích snímání bytového divadla, o záběry úplně poslední, protože v 80. letech kvůli mozkové příhodě přišel o zrak v jednom oku.)
Ani Herz, jak už řečeno, to za normalizace neměl lehké. Spalovač mrtvol byl po několika projekcích zakázán, stejně jako jeho „buržoazně-avantgardní metody filmové práce“ vůbec, a režisér Herz později vzpomínal, že po polovině 70. let, do nichž ještě dokázal protlačit poetiku let 60., podlehl neustálé šikaně nadřízených orgánů (které kupříkladu přikázaly vystřihnout z filmu Upír z Feratu celou výtvarnou linii vnitřku vozu, již zpracoval Jan Švankmajer a která byla v podstatě samostatným animovaným filmem) a už režíroval prakticky „jen jako cvičení, aby se mu nezkrátily žíly.“ Tento stav mu bohužel vydržel až do konce jeho tvorby a nevyléčila ho ani emigrace do Spolkové republiky Německo v roce 1987, ani sametová revoluce. Nahrazení v oboru naprosto neorientovaných ideologických zabedněnců, kteří rozhodovali o filmech tehdy, zabedněnci marketingovými, kteří o nich rozhodují dnes, tuto krizi jen prohloubilo – což se netýkalo jen Herze, ale i dalších mistrů jako byli například Vojtěch Jasný nebo Jan Němec, kteří se po komerční revoluci už nikdy nedokázali napojit na zřídlo svého talentu. Druhý, sametový pokus o naroubování osobního příběhu na společensko-politickou objednávku po filmu Zastihla mě smrt, který byl natočen v rámci grantu na vznik díla o etnické snášenlivosti, se zdaleka nepovedl tak jako ten první, normalizační. Film Habermannův mlýn, odehrávající se v českých Sudetech, tak namísto odvyprávění příběhu záchrany Herzovy rodiny spišskými Němci na Slovensku dezinterpretoval skutečné poměry, postavy a události z období 30–40. let v české obci Bludov u Šumperka. Včetně tak fatálních historických chyb, jako že etnický Čech zůstává po zabrání Sudet Německem starostou obce a se svými německými spoluobčany chodí dál cvičit do Sokola (občané, definující se jako Němci, v Sokole nikdy sdružení nebyli a po anšlusu Sudet byl Sokol zakázán, nehledě k tomu, že tehdy většina Čechů ze Sudet odešla a Čech zde ze zákona nemohl být starostou). Je nicméně třeba konstatovat, že jeho typický „režisérský švih“ Herze neopouštěl ani v této době, čehož důkazem byla poměrně zdařilá realizace velmi nezdařilé seriálové adaptace Švandrlíkových Černých baronů ze scenáristického pera Martina Bezoušky.
Léthé
Na závěr osobně: Šlechtického profilu Juraje Herze s charakteristickým lomeným nosem (který byl tak podobný profilu babičky z židovské větve mojí rodiny) jsem si poprvé všimnul v televizním seriálu Gagman, který, jak jsem později pochopil, čerpal z poetiky Jasného Dýmek, a v němž Herz jako režisér a zároveň jako herecký představitel režiséra, stylem němých grotesek skvěle ztvárnil dějiny počátků filmové tvorby. Bylo to těsně před Herzovou emigrací. Stalo se tak v období, kdy mně, tehdy desetiletému, začal můj otec, velký filmový fanda a někdejší absolvent famácké přípravky, sdělovat pravdu o československých dějinách včetně těch kulturních. Vyprávěl mi nejen o tehdy zakázaných politicích, ale především o umělcích. Se svou skvělou filmovou pamětí mi skoro dvě desítky let po jejich zákazu záběr po záběru odvyprávěl řadu zakázaných filmů. Spalovač mrtvol patřil mezi ty první. Když jsem ho v roce 1990 poprvé viděl, díval jsem se už na film, který jsem dobře znal. Od té doby jeho zhlédnutí počítám na desítky. Stejně tak je tomu u druhého vrcholného filmu Herzovy tvorby, Petrolejových lamp, filmu, který stejně jako Spalovač posbíral všechny existující světové filmové ceny a Herzův scénář k oběma filmům byl mnohokrát ztvárněn i v úpravě pro divadelní jeviště. Protože jsem zvyklý si během dne ke všem činnostem pouštět filmy (které někdy třeba jen poslouchám) a protože jsem si za léta všiml jakéhosi napojení svého synchronního podvědomí na československou kulturu, když mi YouTube-automat v sobotu odpoledne přehrál Což takhle dát si špenát a v neděli ráno Psíčky lorda Carltona, což oba jsou filmy, kde hrál Juraj Herz jedny z hlavních rolí, předběžně jsem zpozorněl a zpráva o umělcově odchodu mě potom už tolik nešokovala. Tam, kam Juraj Herz odešel (aniž tomu za života věřil) na něj (mimo jiných) čeká nejen jeho dětská vychovatelka, spisovatelka Milena Jesenská, ale i věrný fanoušek jeho filmů, můj otec, který Juraje Herze považoval za nejlepšího československého filmového režiséra všech dob.