Vyznání víry
Stáli jsme v kruhu u zdi kostela a pozorovali, jak se kněz snaží zapálit paškál od uhýbavého plamene. Vál mrazivý vítr, byla noc. Za loket se mne držel starý slepý muž. Přítel mého strýce a kmotra. Už několikátým rokem jej beru s sebou na noční velikonoční vigilie do Telče. Vešli jsme za knězem do kostela, ministrant u dveří mi zapálil svíčku. Ale ještě nepřišel čas ji nechat svítit. Pod gotickou klenbou zavládlo přítmí. Jen malé světélko umožňovalo vybraným věřícím pronášet jednotlivá čtení ze Starého zákona.
Znovu se před námi odvíjel příběh stvoření a střetávání nedokonalého člověka s Bohem. Svědectví o zrání Boží lásky k člověku – od podmíněné k bezpodmínečné: „Chci jednat jako za dnů Noemových: tehdy jsem přísahal, že již nezaleji potopou zemi, nyní přísahám, že se již na tebe nerozhněvám, nebudu ti hrozit. I kdyby hory ustoupily a pahorky kolísaly, má láska od tebe neustoupí, nezakolísá moje smlouva, která dává pokoj – pravil Hospodin, který tě miluje.“ (Izaiáš 54, 9)
Slepý muž je pohroužen v sebe, nevím, na co myslí. Ve mně se cosi rozšiřuje, roste tušení – jako když dojdeš do nitra hory, do velké jeskyně, ale pro tmu ji nevidíš, jen cítíš její obrovské rozměry.
Světlo!
Zvuk varhan se mohutně vlije do náhle osvětlené chrámové lodi. Tečou mi slzy a s úlevnou radostí vnímám další průběh bohoslužby. Obnovení křtu. Kapky vody mi pronikají až na dno duše: Dáváš mi znovu šanci, Pane. Dáváš mi ji už po tolikáté, přes všechna moje kolísání. Každým rokem jsem Ti za ni vděčnější. S pocitem vděku přijímám i pozvání ke Tvému stolu. Eucharistó. Děkuji.
Jako chlapec chodíval jsem na mši ve Velké Bíteši do bytelného gotického kostela obkrouženého hradbami. Chodil jsem tam sám, moje maminka mne vypravila ve slušných šatech, ale sama nechodila. Kořen její víry byl v dětství podetnut, její duše surově zraněna cynismem pěstounů. Nevěřila, že to Bůh může dopustit. Já jsem přesto cítil, že nemůžu nechodit k Bohu na návštěvu. Nosil jsem v sobě obraz prosté venkovské zbožnosti své babičky. Nepůsobil na mne katechismus ani kázání. To učení mne jaksi svazovalo, připravovalo o chuť do života. Mám to jinak.
Zhřešil jsem v životě tolikrát, Pane, vždy palčivě, ale nemohl jsem si pomoct. Jsem slabý a nemá to konce. Ale stejně tak nemá konce ani má víra! – Bez ní bych nemohl dělat nic. Ani zkoumat, ani tvořit. Ani nikomu pomáhat. Nemohl bych se podílet na Tvém stvoření, Pane. Nebyl bych. Můj vztah k Tobě je silnější, čím více Tě poznávám. Tvá přikázání mi nejsou rozkazem, ale světlem, k němuž směřuji. Tvá slova mi neslouží jako argumenty, ale jako pokrm, kterým mne obšťastňuješ a který mi umožňuje růst.
Jako malý kluk jsem stával na kůru vedle varhan a sledoval varhaníka při díle. Pomáhalo mi to přečkat nudu bohoslužby. Nemohl jsem se dočkat okamžiku, kdy zazní věta: „Nezasloužím si, abys ke mně přišel, ale řekni jen slovo a má duše bude uzdravena.“ Protože pak už bylo jen přijímání, požehnání a odchod do světa mých klukovských snů.
Dnes sedím na mši a prožívám niterně její děj. Vynořuje se mi její hlubinná povaha a roste můj obdiv k vytříbenému zjevenému ritu Boží hostiny, k níž jsou pozváni i ti poslední z posledních. „Nezasloužím si, abys ke mně přišel…“ Tato věta ve mně dnes otevírá nikoli radost z konce, ale z naděje na pokračování. Otevírám se Ti, Pane. A snad i jednou přijmu všechna slova liturgie tak, aby mluvila přímo ze mne a ne skrze naučené formule.
A vím, Pane, já vím, že jednou si budu přát, aby Tvá hostina nikdy neskončila.