David Možný triumfoval v Pitevně
Výstava Open space v brněnské univerzitní galerii Pitevna byl opět úspěch jak pro autora Davida Možného, tak pro galerii a její kurátory. Je až s podivem, co všechno dokáží ve skromných podmínkách s minimálním zázemím divákovi nabídnout. Tentokrát mohl za zdánlivě minimalistickým projektem zřetelně vycítit náročnou instalaci. Tím nemyslím ústřední efektní objekt doslova „výřezu“ z kancelářského stolu s precizně rozpůleným monitorem a všemi proprietami a udělátky a pisátky a lepítky a technologickými pomůckami přeříznutými našikmo, napříč, nadél, jak zrovna ležela na stole či stála v místnosti ve chvíli, kdy umělec vyťal z místnosti zvolený sloupec kanceláře. Umístit pak ještě tuto výseč do vitríny, jako by to byl biologický preparát v muzeu, aby byl exaktně uchován přesný prostorový poměr původní reality, je práce hodná mistra hodináře. Konec konců jsme v bývalé pitevně a na půdě archivu. Zde se minuciózní, precizní práce tohoto druhu počítá, zde znají její význam a hodnotu. Umělec nakonec za dokonalé řemeslné zvládnutí instalace obdrží odměnou hodnotný estetický zážitek diváka.
Nicméně D. M. si podobnou instalaci již vyzkoušel dříve a věděl, do čeho z hlediska produkce jde. Vystavil v Pitevně zdařilý exponát z muzea antropologie, kde místo embryí ve formaldehydu pozorujeme útroby úřednického postu. Metafora badatelského iluzionismu. Ironizace vědeckého pitvání. Profanace posvátné analýzy. Relativizace hodnot. Vždyť co to kdysi stálo peněz, taková to kdysi bývala přepychová hajfaj ajtý – a teď ji někdo mírnixtýrnix rozřeže…
Co však opravdu stálo v Pitevně za pozornost, jsou dvě instalace z recyklovaného kancelářského vybavení: světelná stěna a žaluziový labyrint, které instalačně jistě nepatří k hravému zatloukání háčků do zdi. Autor s tvůrčím týmem Pitevny se však zhostili instalace na výbornou.
Recyklace vyřazeného materiálu je dnes sympatický rys a umělce šlechtí. Davida Možného odměnil tento postup neočekávanými vlastnostmi vytvořeného díla. Celá čelní stěna klenuté podzemní galerie je pokryta čtvercovými panely stropních zářivek ze zrušených kanceláří. Tím, jak pocházejí z různých míst a firem, má každá jinou barevnost, teplotu a intenzitu. Stáří zářivkám září z tváří, jako by tu jásavě, tu unaveně pomrkávaly na diváka. Stěna se na impuls čidla detektoru pohybu líně rozžínala, tj. rozsvěcela, až plně rozzářena naráz nečekaně zhasla. Ten světelný útok v šeré místnosti přiměl jarní slečny nasazovat sluneční brýle. Ony pak, stejně jako automatické clony mobilů, umožnily spatřit rozmanité odstíny barev různých zářivek od bílé přes narůžovělé a nazlátlé tóny po zelenkavě medové jako geometrickou mozaiku. Ba i neónově modrá kolísání osamělých trubic protínala sem tam oslnivou plochu. Stěna ožila, pomrkává na nás, dává nám znamení, tváří se jako veliké okno katedrály, jako svítící knihovna, jako oko budoucnosti, předstírá, laškuje – a vypne! Zážitek si říkal o opakování. Diváci stojící v náhlé tmě se opět rozbíhali, kymáceli, máchali končetinami, dokud čidlo nepřijalo impuls k novému rozsvěcení. Budiž světlo! Budiž neon! Budiž den! David Možný přinesl na chvíli do podzemí slunce.
Jako sluneční svit totiž byly odlesky svítící stěny vnímány ve vedlejším sále na třetím objektu této výstavy. Autor nainstaloval – stále pod klenutý strop – hranol malého labyrintu vystavěného z kancelářských žaluzií, kterými jsou odstiňována jednotlivá pracovní místa či kanceláře. Bělavé lamely zvenku odrážely jas rozsvěcované stěny, lehce se vlnily pod dotyky průchozích jako svislé hladiny, uvnitř pak lomily bodové světlo stropních reflektorů do oblouků, paprsků, linek a světelných výsečí. Mohli jste si připadat jak v umělém světě – v bludišti stínů, které se rozplývají dřív, než se objeví jejich nositel. Umělec ale i zde dovolil iluzi porušit: některé žaluzie jste si mohli pootočit a spatřit svět za zástěnou. Klaustrofobický efekt sevřeného prostoru se rozbil. Uzavřený prostor se mávnutím proutku otevřel. Prefabrikace laboratorního prostoru a umělé intimity byla zrušena. Při obzírání takového polopropustného objektu zvenčí vzniká iluze dálnovýchodní architektury; světélkující labyrint vede návštěvníka k proměněnému vnímání mezilidských vztahů, blízkosti a oddělenosti, k relativizaci vlastního a veřejného, skrývaného a viditelného. Slyšené zde nemusí být vidět, nepozorovatelné k nám může promluvit. Fyzikální zákony jako by alespoň zde mohly být opraveny. Postavy za žaluzií stávají se obrazem, světlo prochází zdí, jsme tady i tam, a celek sestává z viděného a neviděného.
David Možný se fakticky i hyperbolizovaně snaží nahlédnout věcem pod povrch. I menší labyrintické objekty, prořezávané do desek kancelářských dveří, odhalují, že všechno je jinak, jen naoko, kamufláž solidnosti, tapetová imitace dřeva, papundekly slepené k sobě papírovými buňkami jak velkou pláství. Někdejší prosperující kanceláře se rozpadly, zmizel člověk, věci pozbyly ceny i smyslu i své služebnosti. A najednou se ukazuje křehkost – ne materiálu – ale celého systému reglementace, odhalena je zranitelnost nástrojů segregace, dočasnost předmětů kumulované a dozorované práce, pomíjivost dehumanizované prosperity, odlidštěnost předstíraného soukromí. Není to však apokalyptická deziluze. Jak ve svých zdařilých videích, kde brutalitu betonové architektury nebo bytového designu animoval do působivých příběhů, tak i zde v metodě recyklace nabízí David Možný cestu k odhalení estetické dimenze věcí. Jako to v surreálných filmech předváděli mistři typu Švankmajera či Bárty, D. Možný nás nechává tento princip ožívajícího světa věcí tak trochu zažívat na vlastní kůži. Vstupováním do instalací a nenásilnou interakcí s nimi se divák stává spolutvůrcem estetické komunikace. Kdo neměl to štěstí vstoupit do „otevřeného prostoru“ v Galerii Pitevna, jistě bude mít možnost něco podobného zažít v nějaké příští umělecké modelaci Davida Možného.
David Možný: Open space. 7. 3. – 13. 4. 2018. Galerie Pitevna, výstavní prostor Archivu Masarykovy univerzity, Brno. Kurátor: Petr Kamenický.