Milan Tesař: V oblasti kultury není neviditelná ruka trhu dobrým řešením
Rozhovor s Milanem Tesařem, hudebním publicistou a redaktorem Radia Proglas. O tom, jak funguje rádio, jehož základem existence je komunita posluchačů, nikoli dotace. O práci hudebního redaktora a člověka angažovaného na poli kultury ve více směrech – například jako festivalový dramaturg či jako člen ministerské grantové komise.
Jste jedním ze známějších představitelů křesťanského Rádia Proglas. Jak se vašemu rádiu daří? Roste například poslechovost?
Poslechovost v posledních letech spíše stagnuje, ale musím se přiznat, že doba, kdy jsem s napětím očekával nově zveřejněné oficiální výsledky poslechovosti, je dávno pryč. Program Proglasu je svou podstatou menšinový a takový bude vždy, nikdy nebudeme rádiem pro davy. Důležité je pro nás to, že náš program, na přípravu výrazně náročnější než vysílání většiny komerčních stanic, si dokážou financovat sami posluchači dobrovolnými příspěvky. Přispívajících jsou řádově desítky tisíc, což je podle mne úžasné.
Jste jedním z nejznámějších tzv. komunitních médií. Je známo, že u nás nejsou podmínky příliš dobré podmínky pro komunitní rádia. Co by se u nás mělo změnit, aby se takovým rádiím dařilo lépe? Mám na mysli třeba legislativu, jednání organizace OSA atd.
Stávající legislativa má skutečně k ideálu daleko. Proglas je vlastně rádio s veřejnoprávními rysy programu, které se musí nějak vejít do škatulky soukromých vysílatelů. Proto například ta zvláštní právní subjektivita – společnost s ručením omezeným, jejímž účelem však není vytváření zisku. Ale konkrétně například vztahy s OSA jsou dlouhodobě korektní, pohlížejí na nás jako na nekomerční médium a poplatky jsou nastaveny podle toho.
Od roku 2009 jste generálním sekretářem Evropské konference křesťanských rádií. Můžete uvést, co je náplní této organizace? Máte v Evropě nějaké oblíbené křesťanské rádio, které vás inspiruje?
Generálním sekretářem CERC (Evropské konference křesťanských rádií) jsem byl do loňského podzimu. Proglas má však dál ve vedení této organizace zástupce – náš šéfredaktor Pavel Mikšů se stal prezidentem tohoto mezinárodního sdružení. Hlavní náplní organizace je vzájemné setkávání zástupců křesťanských rádií z celé Evropy, výměna zkušeností, vzájemná morální podpora. Jsou to rádia malá, komunitní, diecézní (Francie), dokonce i farní (Itálie), ale také obrovská komerční média s několika kanály (Španělsko, Portugalsko). Neshodneme se v jazyce a často ani ve skladbě programu, ale máme k sobě blízko nejen křesťanstvím, ale i tím, že se všichni cítíme být součástí Evropy. Navíc v době technologických výzev (internet, sociální média, digitalizace) je toho mnoho, v čem se můžeme navzájem inspirovat.
Lidé, kteří si přičichli k nějakému rádiu, říkají, že je to jejich vášeň. Platí to i ve vašem případě?
Ano, pracovat v rádiu byl můj dětský sen a ten se mi splnil. Je to práce časově velmi náročná (zdaleka se neomezuje na osmihodinový pracovní den), před dovolenou si člověk musí spoustu věcí předchystat, ale stále mě to baví, stále si svůj sen plním.
Jste v Proglasu hudebním dramaturgem, zabýváte se tedy výhradně hudbou, a to hudbou alternativní a (nejen) českou. Jakým způsobem se seznamujete s novými českými kapelami? Sledujete servery jako například freemusic.cz čí bandzone.cz nebo chodíte objevovat na koncerty a festivaly? A co hudba zahraniční, máte nějaká oblíbená vydavatelství, sledujete některá zahraniční hudební média?
Je to kombinace všech těchto zdrojů. Většinu nových nahrávek (průměrně dvě až tři alba denně) mi posílají sami hudebníci, vydavatelé nebo promotéři. Především v létě objevuji spoustu hudby na festivalech, známí mi vozí nahrávky ze zahraničních hudebních veletrhů, mnoho tipů mám od pořadatelů zdejších koncertů a festivalů. Navíc momentálně jako autor spolupracuji s pěti dalšími médii a nová hudba se tak ke mně dostává i z těchto zdrojů (například formou objednávky rozhovoru nebo recenze od některé z redakcí).
Jak hodnotíte české labely, jako jsou například Black Point či tři Indies Records? Myslíte, že by mohly vydávat ještě více alternativní hudby, ještě více méně známých kapel?
Black Point Music novou hudbu nevydává už mnoho let. Indies Records jsou momentálně tři na sobě nezávislá vydavatelství a už zdaleka se nevěnují pouze alternativním kapelám. Mezitím vznikli další relativně silní hráči na alternativním „trhu“ jako Polí5 nebo Červený kůň, v oblasti (písničkářského) folku je dnes nejsilnějším vydavatelem u nás Galén, v jazzu jsou to Animal Music a Amplion Records. Všechny tyto labely si samozřejmě zaslouží obrovské uznání za to, že se nekomerčním žánrům věnují. Na druhou stranu dnes je pro umělce mnohem jednodušší než dříve pořídit si nahrávku vlastním nákladem a šířit ji prostřednictvím internetu. Zatímco „malí“ vydavatelé jsou tedy podle mne stále důležití, role velkých komerčních vydavatelství v posledních letech výrazně poklesla. Lidé dnes více než v obchodech hledají hudbu na YouTube nebo Spotify.
Kterou kapelu považujete za největší objev v poslední době?
Na podobné otázky velmi nerad odpovídám. Vzhledem k tomu, že opravdu denně poslouchám desítky nových skladeb, velmi těžko se vybírá jeden největší objev. Ale nadchla mě třeba brněnská skupina eLiška, už delší dobu sleduji aktivity brněnského písničkáře s řeckými kořeny Jannise Morase a na Slovensku se mi líbí třeba jazzová skupina Thebenbound nebo Ľudové mladistvá.
A jaký festival považujete v České republice za nejzajímavější? Zajímá mne třeba to, kde se vždy seznámíte s množstvím nových objevů?
Nejraději mám dva festivaly. JazzFestBrno přiváží spíše hvězdy než objevy, ale jsou to vesměs posluchačské lahůdky od nás i ze světa. Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou jsou pak sázkou na jistotu v tom smyslu, že ať dramaturg Michal Schmidt do programu zařadí kohokoli ze zahraničních interpretů, často u nás úplně neznámých, bude to zajímavé. Objevy pak hledám spíše jinde – na oblastních kolech Porty (hlavně v Brně), jsem dramaturgem Welcome scény Hradeckého slunovratu (s kolegou Ondrou Oborným jsme letos vybírali čtrnáct z více než 90 přihlášených kapel), už druhý rok jsem členem poroty Czech Music Crossroads v Ostravě, letos jsem byl porotcem Blues Aperitivu v Šumperku atd.
Byl jste členem a poté předsedou grantové komise Ministerstva kultury ČR. Co si myslíte o názoru, že dobrá kultura se uživí sama a nepotřebuje tedy dotace?
Po šestileté pauze v komisi jako její předseda zasedám znovu – jedná se o komisi pro alternativní hudbu v rámci odboru profesionálního umění. Kromě toho jsem předsedou ministerské rady Programu státní podpory festivalů profesionálního umění, opět pro oblast alternativní hudby. Sám jsem spíše pravicově orientovaný člověk, ideálem je pro mne malý stát s malou mírou přerozdělování. Ale v oblasti kultury není neviditelná ruka trhu dobrým řešením. U nekomerční kultury pomoc ze strany státu chápu jako prospěšnou a – nejen ze symbolického hlediska – nutnou. Považuji za důležité, že ministerstvo má skutečně odborné komise složené z lidí, kteří se konkrétním druhem umění dlouhodobě a profesionálně zabývají. A podpora je mimo jiné vyjádřením toho, že stát si živé kultury váží a že některé projekty jsou tak kvalitní, že si garanci a podporu od státu zaslouží. To, že dobrá kultura se užívá sama bez podpory, je samozřejmě nesmysl. Mezi kvalitou a schopností uživit se žádný vztah nevidím.
Zdá se, že jste získal takové zaměstnání, které vás baví. Máte ještě nějaký sen? Neláká vás třeba pořádání vlastního festivalu?
Festival určitě ne, stačí mi ty, na kterých se podílím jako porotce, moderátor, dramaturg některé ze scén. Spíš bývám po festivalovém létě unavený a jsem vděčný za každý víkend nebo večer, který mohu trávit doma (i když většinou opět prací). Ale třeba vlastní hudební časopis (kdyby mi jej někdo financoval), to by mě určitě moc bavilo… Ale zase, kde na to brát čas, že? Takže vlastně práce v Proglasu, který neskromně považuji za nejzajímavější hudební rádio u nás, pro mne opravdu zůstává plněním velkého snu.