Počteníčko: Dopis ministerstvu financí
Vážený soudruhu ministře!
V době, kdy vy ve své důležité funkci šetříte každou kopejku státního majetku a sténáte nad státním rozpočtem jako raněný pták, existují lidé, kteří sahají hluboko do státní pokladny a vytahují odtud neuvěřitelné peníze.
Existují lidé, kteří vydělávají obrovské sumy jen tak pronic zanic, čertví zač.
Mám na mysli naše slavné spisovatele, naše znamenité inženýry lidských duší.
Vysvětlím svou myšlenku na příkladech.
V našem domě bydlí jakýsi Rjabkin G. S., básník, prozaik a překladatel, zkrátka člověk bez určitého zaměstnání.
Nedávno otiskl v ústředním tisku svou novou báseň o lásce.
Báseň se mi líbila, a tak jsem se přirozeně Rjabkina G. S. zeptal, kolik za ni dostal.
„Třicet rublů,“ odpověděl mi Rjabkin G. S.
„A jak dlouho jste ji psal?“ zeptal jsem se.
„Dvě hodiny,“ odpověděl mi Rjabkin G. S.
Předkládám Vám tudíž menší aritmetickou úlohu, kterou Vy, jakožto ministr financí, zajisté snadno vyřešíte.
Otázka zní: kolik vydělává Rjabkin G. S. za den, má-li den 24 hodin?
Odpověď: 360 rublů! V nové měně!
Někdo by mohl namítnout, že máme odečíst 7–8 hodin spánku. Ale podívejme se pravdě tvrdě do očí, soudruzi: kdo by za takové peníze spal?
Dále jsem během rozhovoru s Rjabkinem G. S. zjistil, že naši básníci berou průměrně jeden rubl za řádek. Těžko uvěřit, že je taková marnotratnost možná, ale je to fakt! Stačí, aby napsali nějaký nesmysl, třeba:
Na nebi jitro už svítá,
ptáček je písničkou vítá! –
a mají v kapse dva ruble!
To se rovná kilogramu dietního salámu, soudruhu ministře!
Věnoval jsem této otázce několik nocí a pomocí kalkulačky jsem spočítal sborníky veršů našich známých básníků a vyšly mi takové částky, že mě z toho bolí srdce.
Dále jsem zjistil, že někteří básníci, aby se obohatili, rozsekávají verše do několika řádků a jiní zase tisknou prózu ve sloupečcích (tak zvaný „blankvers“).
Obludných věcí se dopouštějí textaři k písničkám, kteří opakují refrén za každou slokou, čímž dosahují až 500 % zisku z jednoho refrénu.
Vážený soudruhu ministře!
Naše země je bohatá, přesto jsem však toho názoru, že její ekonomika je v současné době silně ohrožena literaturou.
Je známo, že verše může psát každý, leckdo se však stydí.
Jestliže ale bude široká veřejnost obeznámena s mými výpočty, je nanejvýš pravděpodobné, že milióny dělníků a rolníků usednou k peru, a pak nastane krize a hospodářský krach.
V souvislosti s výše uvedeným navrhuji urychleně učinit opatření, aby byla hrozící hospodářská diverze odvrácena. Bude nutné stanovit pro naše básníky a spisovatele normovaný pracovní den a převést je na pevný plat.
Jelikož jsou to inženýři lidských duší, měl by jejich výdělek vycházet z platu inženýra.
Bude přitom ovšem třeba dodržovat jisté finanční odstupňování. Tak například můj soused G. S. Rjabkin by měl dostávat plat jako mladší inženýr, J. A. Jevtušenko jako starší inženýr, K. M. Simonov jako ředitel, M. A. Šolochov jako vedoucí výrobní správy atd. atd.
Tak by navrhovaná reforma kromě ekonomických výhod přinesla i určitý společenský efekt: odpadla by nutnost kritiky. Už podle platu by se dalo usoudit, který spisovatel je dobrý a který zrovna za moc nestojí.
V závěru svého dopisu vyjadřuji naději, že ministerstvo financí přijme můj dopis kladně a mé návrhy bude urychleně realizovat.
Jestliže můj návrh nebude vzat v úvahu, prohlašuji oficiálně, že nenesu žádnou odpovědnost za následky; ba naopak sám se začnu zabývat literaturou.
Vzhledem k tomu žádám, aby můj dopis byl pokládán za báseň v próze a aby mi příslušný honorář byl zaslán poštou na adresu bydliště.
Grigorij Gorin, vlastním jménem Ofštejn (1940–2000) byl ruský lékař, populární jako autor povídek, divadelních her (např. Zapomeňte na Hérostrata) a filmových scénářů nebo moderátor zábavných televizních pořadů. Ukázka je z českého výboru Skrytou kamerou (Mladá fronta, Praha, 1981, přeložila Růžena Pochová).