Počteníčko: Zajíc
Cathal se v chladném ranním vzduchu zachvěl. Od úst mu stoupala pára. Zadupal na tvrdé zemi a pokusil se promnout si necitlivé prsty. Nepomohlo to. Skoro celou noc stál za kupkou slámy a teď mu byla zima, strašná zima. Byl rozzlobený a trochu se bál.
Mladík se podíval na nebe. Vysoko na obloze stále plul měsíc v úplňku, ačkoli na východě už začala obloha blednout. Hvězdy stále jasně zářily, jen se zdálo, že jsou dál a menší, jako by tyto drobné tečky odhánělo blížící se slunce. Pozoroval je celou noc a pocítil zvláštní smutek, když jedna za druhou mizela a odnášela s sebou kouzlo noci.
Zamrkal a uvědomil si, že je možné snít vestoje a být přitom zcela bdělý. Zakroutil hlavou. Na chvíli usnul. Jeho pozornost upoutal slabý, avšak v ranním tichu hlasitý zvuk. Sevřel těžkou brokovnici. Ztuhlými prsty hladil spoušť a palec držel na kohoutku. Zbraň položil do vlhké slámy a podíval se přes třpytící se namrzlé pole. Jeho několik krav se k sobě tisklo ve vzdáleném rohu pole pod holými větvemi starého kaštanu. Jedna se pohnula a poškrábala se o kůru stromu. Ozval se drásavý zvuk, který ho zburcoval. Cathalovi se pomalu zklidnil dech a vrátil zpět kohoutek u zbraně. Zatím nikdo jeho mléko nekrade. Ale dneska ráno, řekl pevně sám sobě, je dostane a pak… pohladil naleštěnou pažbu své brokovnice.
Asi před dvěma týdny zjistil, že jeho krávy zničehonic přestaly dávat mléko. Jeho otec dobytek prohlédl a prohlásil, že krávy jsou zdravé. I jeho tchán, celý nadšený pomáhat novému zeti, přicestoval čtrnáct mil z Clonmelu, aby se na zvířata podíval. Také on došel k závěru, že zvířata jsou zdravá.
Ale stejně mléko nedávaly.
Když je Cathal odvedl na noc do chléva, ráno mléko daly, ale když je nechal na louce, mléko neměly.
Bylo to jasné: někdo vždycky ráno krávy podojí dříve než on sám.
Cathal se s leknutím probudil. Obloha na východě očividně zesvětlala. Za chvíli bude čas krávy zase podojit. Krávy zneklidněly a pomalu opustily stín stromu – všechny kromě jedné. Nehybně stála s rozšířenýma očima a jemně se chvěla. Cathal přimhouřil oči. Nikoho u zvířete neviděl, nebylo tam nic… tu zachytil pod kravským vemenem pohyb. Něco tam přeci bylo!
Přikrčil se a začal se plížit podél kamenné zídky, která oddělovala jeho pozemek od silnice. Jak se ke zvířeti blížil, zaslechl zvuky sání a polykání, jako když dítě pije z matčina prsa. Bez ohledu na ledové mokro si u zdi lehl do vysoké trávy a začal se plazit ke krávě a najednou to spatřil.
Byl to zajíc. Pod krávou seděl velký šedý zajíc na zadních nohách a tahal za mlékem nalité vemeno. Ze zaječí tlamičky odkapávalo husté mléko, stékalo přes jeho slepenou hruď a u nohou vytvářelo louži. Cathal položil brokovnici do trávy, zamířil na zajíce a čekal. Kdyby vystřelil hned, mohl by zasáhnout krávu. A tak čekal, skřípal zuby bezmocí, zatímco zajíc vypil všechno mléko. Několikrát málem zmáčkl spoušť, ale pomyšlení na cenu krávy ho zastavilo, a tak čekal dál.
Pak zajíc s téměř lidským výrazem spokojenosti odhopkal. Zastavil se uprostřed louky a začal si z kožichu olízávat kapky mléka. Cathal vystřelil. Brokovnice zaburácela a rány vytrhla kus země přímo před zajícem. Zapištěl strachy, vymrštil se do vzduchu a byl pryč. Skákal směrem k vratům. Cathal vystřelil znovu. Broky se zavrtaly do dřeva brány a roztříštily spodní břevno. Zvíře se otočilo a těžce dopadlo, ale znovu vyskočilo a vyběhlo branou. Cathal zaklel. Zlomil zbraň a doutnající nábojnice nechal spadnout na zem. Téměř ztuhlými prsty nabil znovu. Běžel přes louku a přeskočil bránu. Zajíc byl už ale pryč. Cathal zaklel a sehnul se, aby prozkoumal škodu na bráně. Najednou si všiml krve. Drobných červenohnědých skvrnek, jež mu zbarvily prsty. Zazubil se, až se jeho matně šedivé zuby zaleskly v bledém ranním světle. Vydal se po cestě a sledoval stopu.
Stopy vedly na okraji cesty směrem ke vsi, což bylo zvláštní, protože tato obvykle plachá zvířata se člověku vyhýbala. Rychle zasychající krev vedla dolů hlavní ulicí, nahoru kolem kostela a dolů po pěšině. Mladík zneklidněl. Znal tuto pěšinu. Znal ji dobře a tušil, kde stopy skončí, když se zastavil před nízkými bíle natřenými dveřmi, srdce mu prudce bušilo. Váhavě zaklepal, ale nikdo mu neodpověděl. Zaklepal znovu a strčil do dveří hlavní zbraně.
Seděla u nízkého ohně jen ve spodničce a omývala si krev z mělké rány na vnitřní straně stehna. Zaslechla otevírání dveří, ale ani se neotočila, jen tiše řekla: „Pojď dál, Cathale, a podívej se, co jsi mi udělal.“
„Proč, Aine,“ zeptal se, „proč?“
„Protože ses oženil s tou malou čubkou,“ odsekla. „Miloval jsi mě – říkal jsi to.“
„Ale to už je dávno,“ řekl mladík jemně.
„Připomínáš mi bývalého manžela,“ řekla a trhla sebou, když si z rány vymačkávala písek, „také rychle zapomínal.“
„Aine,“ řekl pomalu, „přeci sis nemyslela…?“
Otočila se a podívala se na něj tvrdým a obviňujícím pohledem šedých velkých očí. „A čemu jsem měla věřit? Zrovna jsem ztratila manžela, potřebovala jsem něhu. Nikdy jsem tě nenutila, abys mě navštěvoval. Vím, že o mně ve vsi říkají, že jsem čarodějnice, ale ty jsi přišel dobrovolně. A využil jsi mě,“ řekla chladně a vážně.
Naklonil se a dotkl se vyschlé zaječí packy, která jí na koženém řemínku visela na krku. „Co to je?“
„To je talisman.“ Její oči ho přímo vyzývaly, aby se ptal dál.
„Nepopíráš, že jsi v podobě zajíce vysávala mé krávy?“ zeptal se a hněv v něm vzrůstal.
Oči Aine se pobaveně zaleskly. „Ó ne, to nepopírám. Ale ať si o mně lidé ze vsi myslí cokoli, tak tohle by pro ně bylo příliš velké sousto. Zkus to dokázat!“ Šikmé paprsky ostrého ranního slunce prosvětlovaly její tenkou košili a odhalovaly obrysy jejího těla. „A nemysli si, že přestanu, Cathale MacThomasi. Budu v tom pokračovat tak dlouho, dokud tě nezničím a neudělám z tebe trosku.“ Usmála se. Letmým, tvrdým a krutým úsměvem.
„Řeknu to všem ve vsi…“ zuřil.
„A všichni se ti vysmějí,“ řekla medově. „Zdejší lidé už starým pověrám nevěří. Nic nenaděláš.“ Otočila se od něj a už si ho nevšímala.
Cathal pomalu zvedl brokovnici a ve výši pasu natáhl kohoutek. Když zaslechla ostrý zvuk, otočila se a v očích se jí zakmitl náznak strachu. Pak se zasmála. „Na to nemáš odvahu…“
„Ale je to jediná možnost,“ zašeptal Cathal. „Co jiného mi zbývá.“
V malé místnosti se ozvala ohlušující rána. Zdi však byly tlusté a chalupa stála od jiných obydlí stranou. Když vyšel ze zakrvácené místnosti, nikde nikdo nečekal, nikde se neozývaly žádné výkřiky ani pláč. V ranním vzduchu se ozývalo jen jemné cvrlikání osamělého ptáka.
Po nějakém čase se ho žena ptala, jestli přišel na to, kdo dojí jejich krávy. Nezvykle ledabyle se usmál: „Byl to jenom zajíc, lásko, jen zajíc.“
Michael Scott. Kočičí zaklínání. Irské mýty a pověsti. Přeložila Markéta Nová, Argo, Praha, 2006